Ejal Eizenberg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Ejal Eisenberg)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Ejal Eizenberg
Ceremoniál jmenování do Velitelství domácí fronty,
15. červen 2011
Narození 1963
Izrael Kfar Bialik, Izrael
Vojenská kariéra
Doba služby 1981 - současnost
Sloužil Izrael generálmajor
Velitelství domácí fronty
Bitvy První libanonská válka
První intifáda
Jiholibanonský konflikt
Druhá intifáda
Druhá libanonská válka
operace Lité olovo
Operace Pilíř obrany

Ejal Eizenberg (hebrejsky: איל איזנברג, narozen 1963) je generálmajor Velitelství domácí fronty izraelské armády.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v mošavu Kfar Bialik na severu Izraele a v roce 1981 nastoupil jako kadet do izraelského vojenského letectva. Výcvik však nedokončil a přešel do speciální jednotky Sajeret Šaldag, kde se stal velitelem roty. Poté se přesunul do brigády Giv'ati, kde se stal velitelem komanda Samsonovy lišky, později pak i velitelem praporu.

Během války v Perském zálivu byl v roce 1991 součástí elitního týmu umístěného poblíž atomového centra Dimona.[1] Po návratu do jednotky Sajeret Šaldag byl v letech 1996 až 1999 jejím velitelem. Po povýšení na plukovníka Lebanon Liaison Unit byl v roce 2000 převelen z Izraele do Libanonu. Následně velel výsadkářské brigádě a nakonec se vrátil do brigády Giv'ati, kde působil v letech 2003 až 2005. Během operace Dny pokání vedl brigádu, a podle organizace Human Rights Watch, byl jedním z klíčových izraelských činitelů v pásmu Gazy během operace Duha v květnu 2004.[2] V listopadu 2005 převzal velení 98. výsadkářské divize a vedl ji v průběhu druhé libanonské války v roce 2006. Ačkoli byl po válce za výkon své divize kritizován Winogradovou komisí, byl pouze jedním ze čtyř divizních velitelů, kteří po účasti ve válce nadále pokračovali ve službě v armádě. Jeho jmenování velitelem divize v Gaze bylo ostře kritizováno vzhledem k vnímanému selhání divize pod jeho velením během libanonské války.[3] Dne 19. listopadu 2008 nahradil Moše Tamira[4] [5] v pozici velitele divize Gaza, avšak předání velení bylo odloženo kvůli nárůstu napětí v Pásmu Gazy.[6]

2. února 2010 byl pokárán[7] za povolení dělostřeleckého útoku, které postihlo objekt OSN v Tel al-Hawa na jihu Pásma Gazy. Při útoku 15. ledna 2009 byla jednotka zasažena bílým fosforem.[8][9] Izraelská armáda nesdělila podobu disciplinárního trestu, Eizenberg však byl obviněn z „překročení své moci, a to způsobem, jež ohrožuje životy ostatních“ za ostřelování Tel al-Hawa během izraelské operace Lité olovo.

15. června 2011 byl Eizenberg jmenován šéfem Velitelství domácí fronty.

V průběhu výcviku dokončil vzdělání na Telavivské univerzitě, kde získal titul MBA. Se ženou a třemi dětmi žije v mošavu ve středu Izraele.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eyal Eizenberg na anglické Wikipedii.

  1. Security and Defense: Protecting the weakest link [online]. The Jerusalem Post, 2012 [cit. 2012-10-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Razing of Rafah, Contributor Human Rights Watch Published by Human Rights Watch [online]. Human Rights Watch, 2004 [cit. 2004-10-10]. S. 40. ISBN 1564323293. (anglicky) 
  3. A leader or just a foreman? [online]. Haaretz, 2007-09-05 [cit. 2008-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. New Commander for Gaza Division - Brigadier General Eyal Eisenberg [online]. Bamahane, 2008-11-19 [cit. 2008-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-07. (hebrejsky) 
  5. New Commander of the Gaza Division: Brig. Gen. Ayal Eisenberg [online]. Bamahane, 2008-11-20 [cit. 2008-11-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Security warnings prevent transfer of goods to Gaza [online]. Ynet, 2008-11-13 [cit. 2008-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Israel 'disciplines' army officers [online]. Al Jazeera English, 2010-02-01 [cit. 2010-02-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Izraelci potrestali dva důstojníky za loňské útoky v Gaze [online]. MAFRA a.s., 2010-01-02 [cit. 2010-01-02]. Dostupné online. (česky) 
  9. Goldstone report [online]. Goldstone report, UNHRC, str. 543. Dostupné online. (anglicky)