Eila Hiltunenová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Eila Hiltunenová
Hiltunenová s miniverzí (modelem) Sibeliova památníku v roce 1965
Hiltunenová s miniverzí (modelem) Sibeliova památníku v roce 1965
Narození22. listopadu 1922
Sortavala, Finsko
Úmrtí10. října 2003 (ve věku 80 let)
Helsinky, Finsko
Místo pohřbeníhřbitov Hietaniemi
Národnostfinská
Povolánísochařka
Manžel(ka)Otso Pietinen
Významná dílaSibeliův památník
OceněníPro Finlandia (1966)
čestný profesor (1973)
Finnish National Prize (2000)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eila Vilhelmina Hiltunen (22. listopadu 1922, Sortavala10. října 2003, Helsinky) byla finská sochařka. Jejím nejslavnějším dílem je Sibeliův památníkHelsinkách z roku 1967. Kromě tohoto monumentálního památníku vytvořila Hiltunenová dvě menší verze připomínající Sibelia pro OSN, a to pro ústředí Organizace spojených národůNew Yorku a pro sídlo UNESCOPaříži.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Hiltunenová se narodila v prosperující rodině v roce 1922. Její otec investoval do automobilů a její matka ji silně podporovala (bylo to její jediné dítě). Během hospodářské krize v roce 1929 se situace rodiny dramaticky zhoršila a její otec propadl pití. Zemřel v roce 1941, dále ji vychovávala matka. Její umělecké ambice se rozvinuly ve Finské umělecké akademii, kde dvakrát za svou sochu získala cenu.[1]

Vdala se v roce 1944 a měla dítě.[1] Se svým občas násilnickým manželem měla značně komplikovaný vztah.[2] Vždy používala své rodné jméno. Jejich manželství přesto trvalo 50 let až do smrti jejího manžela, Otso Pietinena, ačkoli nebyli vždy spolu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jejím nejslavnějším díle je monumentální Sibeliův památník, který byl realizován v roce 1967 (deset let po úmrtí skladatele). Hiltunenová se svým návrhem vyhrála soutěž, kterou vyhlásila a organizovala Sibeliova společnost krátce po smrti skladatele v roce 1957. Ačkoliv její abstraktní památník, připomínající stylizované varhany, je nyní považován za zásadní mezník nejen ve finském umění, počáteční přijetí jejího návrhu bylo kontroverzní. Námitky se soustředily především na abstraktní design. Navíc bylo známo, že skladatel složil pro varhany jen velmi malou část svého rozsáhlého díla. Aby reagovala na výtky svých kritiků, musela do kompozice památníku přidat vedle hlavního motivu Sibeliovu tvář.[3]

Kromě tohoto obrovského památníku v Helsinkách (má rozměry 8,5 × 10,5 × 6,5 metru a váží 24 tun) Hiltunenová vytvořila ještě dvě poněkud odlišné menší verze pro Organizaci spojených národů. První verze, nazvaná Pocta Sibeliovi je umístěna v sídle UNESCOPaříži. Druhá verze (v zásadě zmenšenina památníku v Helsinkách) stojí v areálu ústředí OSNNew Yorku.

Z dalších prací je známá např. plastika Der Wuchs der Flammen (Vzrůstající plameny) z roku 1981, která je instalována na ulici Kurfürstenstraße v Berlíně. Z menších děl můžeme zmínit bronzovou plaketu s reliéfem tváře Ingmara Bergmana, kterou navrhla pro filmové Ceny Ingmara Bergmana. Ty byly udíleny od roku 1978 až do smrti Bergmana v roce 2007. Ingmar Bergman je na pamětní plaketě zobrazen tak, že stydlivě sklání hlavu.

Hiltunen za své dílo získala v roce 2000 Finskou cenu. Její manžel Otso Pietinen zemřel v roce 1997 a Eila Hiltunen zemřela na podzim roku 2003.[2]

Fotogalerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Eila Hiltunen na anglické Wikipedii, Sibelius Monument (Helsinki) na anglické Wikipedii a Ingmar Bergman Award na anglické Wikipedii.

  1. a b Eila Hiltunen Archivováno 17. 5. 2021 na Wayback Machine. at Eilahiltunen.net, Retrieved 20 March 2016
  2. a b NEW Book of cruel truths of the top artists of marriage, 12 September 2012, MTV.fi, Retrieved 20 March 2016
  3. Grimley, Daniel M. Jean Sibelius and His World. [s.l.]: Princeton University Press, 8 August 2011. Dostupné online. ISBN 1-4008-4020-1. S. vii, 338 and 353. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]