Volavka pobřežní
 Volavka pobřežní | |
|---|---|
 Břidlicově šedé morfa volavky pobřežní | |
 Bílá morfa | |
| Stupeň ohrožení podle IUCN | |
 málo dotčený[1] | |
| Vědecká klasifikace | |
| Říše | živočichové (Animalia) |
| Kmen | strunatci (Chordata) |
| Podkmen | obratlovci (Vertebrata) |
| Třída | ptáci (Aves) |
| Podtřída | letci (Neognathae) |
| Řád | brodiví a pelikáni (Pelecaniformes) |
| Čeleď | volavkovití (Ardeidaee) |
| Rod | volavka (Egretta) |
| Binomické jméno | |
| Egretta caerulea (Gmelin, 1789) | |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Volavka pobřežní (Egretta sacra) je druh volavky z Oceánie a východní a jihovýchodní Asie. Vyskytuje se ve dvou barevných morfotypech, a sice břidlicově šedé a čistě bílé.
Systematika[editovat | editovat zdroj]
Volavku pobřežní poprvé popsal německý přírodovědec Johann Friedrich Gmelin v přepracovaném a rozšířeném vydání Systema Naturae z roku 1789. Tento vědec přiřadil druhu vědecké jméno Ardea sacra.[2] Gmelin tehdy popsal bílou formu ptáka.[3] Druh byl později přeřazen do rud Egretta, který v roce 1817 vytyčil německý přírodovědec Johann Reinhold Forster.[4] Druhové jméno pochází z latinského sacer, což znamená „posvátný“.[5] Vyskytuje se ve dvou poddruzích s následujícím rozšířením:[6]
- E. s. sacra (Gmelin, JF, 1789) – od pobřežních oblastí jižního Bangladéše a Adamanských ostrovů po Rjúkjú, Australasii, Melanésii (kromě Nové Kaledonie) a Tuamotu;
- E. s. albolineata (Gray, GR, 1859) – Nová Kaledonie včetně ostrovů Loyalty.
Rozšíření a populace[editovat | editovat zdroj]
Jak už druhový název napovídá, tento pták obývá pobřežní oblasti jižní Asie od Bangladéše a Japonska a Koreji na jih po Austrálii a Nový Zéland. Odtud se výskyt druhu táhne na východ k pacifickým ostrovům jako jsou Tonga, Markézy, Tuamotu a Jižní souostroví.[7] Celková početnost populace se odhaduje na 100 000–1 000 000 jedinců.[8]
Popis[editovat | editovat zdroj]
Jedná se o velkého ptáka s úzkým tělem a dlouhým krkem. Délka těla včetně hlavy dosahuje kolem 60–65 cm, váha se pohybuje kolem 330–450 g a rozpětí křídel dosahuje až 100 cm. Zobák je úzký, avšak na volavku poměrně statný; bývá šedohnědě až žlutě zabarvený. Poměrně krátké nohy jsou světle šedožluté až žlutozelené. Pohlavní dimorfismus není přítomný.[9]
Objevuje se ve dvou morfách, a sice tmavé (břidlicově šedé) a světlé (bílé). Volavky tmavé morfy mají většinu opeření břidlicově zabarvené, pouze na bradě se objevuje světlá skvrna. Na šíji, hřbetu a přední stranně krku jsou chocholkovitá prodloužená pera šedé barvy. Duhovky jsou žluté až oranžovočervené. Volavky světlé morfy mají většinu opeření bílou, prodloužená pera na krku, hřbetu a přední straně krku jsou také bílá. Duhovky jsou žluté. U dospělých nehnízdících jedinců se dlouhá pera u žádné z morf nevyvíjí.[9][10] Výjimečně se lze setkat i s volavkou strakaté morfy.[7]
Biologie[editovat | editovat zdroj]
.jpg)
Tito samotářští ptáci se vyskytují v pobřežních oblastech. Vyskytují se v nízkých hustotách; teritoria volavek mohou být od sebe vzdálena i kilometry daleko. Ke hřadování nicméně může docházet v malých volně sdružených hejnech. Hnízda si staví na zemi ve skalních škvírách či v hustých kořenech stromů. Na Novém Zélandu dochází k hnízdění od září do prosince, samice klade 2–5, nejčastěji 3 světle modrozelené vejce o rozměrech 46×35 mm. Partneři se v sezení na vejcích střídají po dobu 25–28 dní. Ptáčata se osamostatňují ve věku 5–6 týdnů. Může se dožít 14 let.[7]
Živí se převážně malými rybami včetně úhořů a platýsů, nepohrdne ani měkkýši a korýši jako jsou krabi.[7] Potravu sbírá hlavně v měkkém substrátu odkrytém během odlivu. Někdy může kořist chvíli pozorovat, než se ji rozhodne rychlým pohybem krku ulovit, jindy za ní může dokonce běžet. Krmí se v kteroukoliv denní dobu. U druhu může docházet ke kleptoparazitismu, byly např. zaznamenány případy, kdy volavky pobřežní brali kořist ptáčatům v kolonii rybáků.[11]
Ohrožení[editovat | editovat zdroj]
Mezinárodní svaz ochrany přírody hodnotí druh jako málo dotčený. Celková populace druhu není výrazně ohrožena a populační trend je patrně stabilní.[8] Na Novém Zélandu je druh od roku 2013 ohrožený[12] z důvodu narůstajících lidských aktivit v pobřežních oblastech a predaci invazivními savci.[13][7]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
- ↑ LINNÉ, Carl von; GMELIN, Johann Friedrich; BEER, Georg Emanuel. Systema naturae per regna tria naturae : secundum classes, ordines, genera, species, cum characteribus, differentiis, synonymis, locis. Svazek 1. Lipsiae [Leipzig]: Impensis Georg. Emanuel. Beer 533 s. Dostupné online. S. 640–641. (latinsky)
- ↑ WATOLA, George. The discovery of New Zealand's birds: the first record of every bird species in New Zealand since 1769. Orewa: Stepping Stone Books, 2009. Dostupné online. ISBN 9780473135409. S. 103. (anglicky)
- ↑ FORSTER, T. A synoptical catalogue of British birds; intended to identify the species mentioned by different names in several catalogues already extant. Forming a book of reference to Observations on British ornithology. London: Printed by and for Nichols, son, and Bentley, 1817. 80 s. Dostupné online. S. 59. (anglicky)
- ↑ JOBLING, James A. The Helm Dictionary of Scientific Bird Names. London: Christopher Helm, 2010. ISBN 978-1-4081-2501-4. S. 345. (anglicky)
- ↑ Ibis, spoonbills, herons, Hamerkop, Shoebill, pelicans [online]. IOC World Bird List v13.1, 2023 [cit. 2023-03-20]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e Heather, Robertson & Onley 2015, s. 299.
- ↑ a b Egretta sacra [online]. The IUCN Red List of Threatened Species 2018: e.T22696980A131759460, 2018 [cit. 2023-02-23]. Dostupné online. DOI https://dx.doi.org/10.2305/IUCN.UK.2018-2.RLTS.T22696980A131759460.en. (anglicky)
- ↑ a b Marchant & Higgin (eds.) 1990, s. 1002.
- ↑ Heather, Robertson & Onley 2015, s. 92.
- ↑ Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. S. 132. (anglicky)
- ↑ Conservation status of birds in Aotearoa New Zealand, 2021 [online]. Wellington: New Zealand Department of Conservation, 2021 [cit. 2023-03-22]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ ADAMS, R. Reef heron | matuku moana [online]. New Zealand Birds Online, 2013, rev. 2022 [cit. 2023-03-21]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HEATHER, Barrie; ROBERTSON, Hugh; ONLEY, Derek, 2015. The Field Guide to the Birds of New Zealand. Auckland: Penguin Books. ISBN 9780143570929. (anglicky)
- Kolektiv autorů, 2010. Reader's digest complete book of New Zealand birds. Příprava vydání C. J. R. Robertson. Wellington: Reader's Digest Service Pty Limited. ISBN 0-474-00048-6. (anglicky)
- MARCHANT, S.; HIGGINS, P.J., 1990. Handbook of Australian, New Zealand & Antarctic Birds, Volume 1, Ratites to ducks. Melbourne: Oxford University Press. Dostupné online. ISBN 0-19-553244-9. Kapitola Part B, Australian pelican to ducks. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu volavka pobřežní na Wikimedia Commons 
Taxon Egretta sacra ve Wikidruzích- Profil druhu v Digitální encyklopedii novozélandského ptactva (anglicky)
