Eduard Veselý
| Eduard Veselý | |
| Narození |
2. února 1817 Sloup v Čechách  Rakouské císařství |
|---|---|
| Úmrtí |
24. října 1892 (ve věku 75 let) Praha  Rakousko-Uhersko |
| Povolání | sochař |
 Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek. | |
Eduard Veselý, též Wessely (2. února 1817 Sloup v Čechách – 24. října 1892 Praha) byl český sochař, řezbář, restaurátor a pedagog.
Život[editovat | editovat zdroj]
Eduard Veselý pocházel ze Sloupu v Čechách, kde měli rodiště i bratři Josef a Emanuel Maxovi. Vyučil se v pražské dílně bratří Maxů a pak působil jako dlouholetý asistent Josefa Maxe.
S manželkou Terezií, rozenou Amlerovou (1833–1908) měl syna Vilhelma (1857–??), který se stal profesorem na gymnáziu v Kadani.[1]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Eduard Veselý dodával sochy pro venkovské kostely. V Praze je jeho nejznámějším dílem litinový kandelábr plynového osvětlení na Hradčanském náměstí. Podle údajů z jeho rodiště byl také autorem původních dřevěných soch apoštolů na Staroměstském orloji,[2] které shořely při požáru v květnu 1945 a později je znovu vytvořil Vojtěch Sucharda.
Známá díla[editovat | editovat zdroj]
- Litinový kandelábr plynového osvětlení se čtyřmi ženskými postavami podle návrhu architekta Alexeje Linsbauera, Hradčanské náměstí v Praze[3]
- Sv. Jiří, kamenná polychromovaná socha v rotundě na Řípu[4]
- řezby českých patronů, schodiště Týnského chrámu v Praze
- původní sochy apoštolů, Staroměstský orloj
- dvě sochy andělů (dřevo), nástavec novobarokního oltáře, Kostel svatého Rocha v Praze
- Krucifix, Kostel svaté Kateřiny Alexandrijské, Sloup v Čechách
- socha sv. Máří Magdalény, bývalá Kaple sv. Máří Magdalény, Malý Blaník, nyní v kostele Louňovice pod Blaníkem[5]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Soupis pražských příslušníků, Eduard Wessely, 1817
- ↑ Lužické hory: Sloup v Čechách: Rodáci a osobnosti
- ↑ Kandelábr, Hradčanské náměstí
- ↑ Podřipsko, socha sv. Jiří v rotundě
- ↑ Louňovice pod Blaníkem, Malý Blaník
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- Vojtěch Volavka, České malířství a sochařství 19. století, SPN v Praze 1968, s. 225
