Eduard Petiška

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
PhDr. Eduard Petiška
Narození14. května 1924
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí6. června 1987 (ve věku 63 let)
Mariánské Lázně
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníHřbitov v Brandýse nad Labem
PseudonymE.P., Alois Formánek [zdroj?], Petřík
Povoláníbásník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel
Národnostčeská
Alma materUniverzita Karlova
Manžel(ka)
  • Alena Petišková
Děti
Příbuzní
„Původcem lásky bývá strach ze ztráty. Když někoho máme rádi, přijímáme ho jako součást sebe, ačkoli tajně víme - a raději o tom moc nepřemýšlíme - že se při některém a kdovíjakém chybném kroku může zase od nás oddělit, a pak nás bude míň o tu část, kterou jsme už pokládali za sebe sama.“
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Eduard Petiška (14. května 1924 Praha6. června 1987[1] Mariánské Lázně) byl český spisovatel, autor více než devadesáti titulů. Jeho knihy byly přeloženy do několika desítek jazyků[2] a staly se populární i v zahraničí.[3][4] Celkové prodeje jeho děl přesáhly hranici osmnácti milionů kusů.[5][6][7] Mezi jeho nejznámější díla patří Staré řecké báje a pověsti a příběhy o Krtkovi. Eduard Petiška je otec spisovatele Martina Petišky.

Petiška zasáhl do mnoha žánrů jako básník, romanopisec, povídkář, novelista, autor knih pro děti a mládež, dramatik, teoretik dětské literatury a překladatel. Od roku 2013 vycházejí jeho díla také v elektronické podobě v edici sebraných spisů Eduarda Petišky, z nichž jsou některá k dispozici zdarma ke stažení[8] a řadí se k nejstahovanějším českým e-knihám.[9][10] Jeho dílo bylo vyznamenáno řadou cen, byla po něm nazvána planetka.[11]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Soubor:Dite.png
Petiška jako dítě

Pocházel z rodiny s bohatou kulturní tradicí. Od dětství používal dva mateřské jazyky, češtinu a němčinu.[12] To mu umožnilo, v letech zákazu publikování, vytvořit rozsáhlé překladatelské dílo.[13]

Jeho otec František Petíška (*1883 Praha) byl (stejně jako jeho dědeček Václav) poštovním úředníkem v Praze[14]. Prošel první světovou válkou, v níž léta strávil v Rusku, uměl krásně vyprávět a byl velkým čtenářem i milovníkem knih. Byl spolužákem Jaroslava Haška, se kterým sedal v lavici (Hašek použil Petiškovo jméno do svého díla).[15] Později pracoval v Dělnické úrazové pojišťovně spolu s Franzem Kafkou a účastnil se předčítání Kafkových prací v kroužku jeho prvních posluchačů.[15]

Matka Adéla, rozená Adeline Winandt (*1892 Berlín), provozovala v Praze na Novém Městě v ulici Na rybníčku čp. 1640/II obchod s konfekcí poté, co se ve dvaceti letech vzdala zamýšlené dráhy operní pěvkyně. Ze strany jejího rodu zřejmě přešly umělecké sklony i na syna. Psala verše i prózu. Její otec Franz byl litografem v Berlíně a jeho dědeček pocházel ze staré nizozemsko-německé malířské rodiny; matka (Eduardova babička) Františka Fanny, rozená Pitsch se narodila roku 1864 v Berlíně do německé rodiny, jako vdova se třemi dcerami je doložena od roku 1912 na Smíchově.[16] Dědeček Franz jako litograf (grafik) působil v různých zemích. V rodině byla řada malířů, zdobili např. freskami i severočeské kostely, strýc Oskar Winandt odešel do cizinecké legie.[zdroj?]

Otcova rodina pocházela z Českého ráje, někteří působili jako správci zámků (Sychrov a Hrubá Skála) šlechtického rodu Rohanů, s nimiž udržovali dobré vztahy, což zavdalo příčiny k nepodloženým domněnkám o možném příbuzenství.[17]

Celá rodina byla hudebně nadaná, jak jeho matka, tak on sám měli absolutní hudební sluch, a nebýt druhé světové války, byl by z něj nejspíše herec nebo operní zpěvák, neboť složil již zkoušky na konzervatoř. Nenastoupil na ni kvůli nacistické okupaci a byl pracovně nasazen jako soustružník v čelákovické Volmanově továrně.[18]

Mladší bratr František Petiška byl literárně činný při svém lékařském povolání, psal povídky i verše pod pseudonymem František Vinant a po deset sezón vystupoval v Divadle Járy Cimrmana.[19] Jeho předčasná smrt v roce 1980 je reflektována ve filmu Nejistá sezóna.

Život[editovat | editovat zdroj]

Hrob Eduarda Petišky na hřbitově v Brandýse nad Labem

Od dětství jej lákaly příběhy a osudy. Nejprve byl posluchačem (z vyprávění jeho babičky vznikla později jeho známá kniha Sedmikráska, obsáhlá sbírka německých pohádek), později byl velkým čtenářem. A už ve svém dětství začal s literárními pokusy.[20]

Po roce 1945 nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde vystudoval srovnávací literaturu u profesora Václava Černého, spolu s germanistikou, navštěvoval však i jiné přednášky – např. u profesora Jana Mukařovského z estetiky, profesora Karla Chotka z národopisu, profesora J. B. Čapka. Navštěvoval i přednášky z medicíny a dalších oborů.

Po osvobození se okamžitě zapojil i do kulturního života, nejprve, ještě za svých studentských let, jako básník. Začal publikovat v oblasti prózy, poezie, psát do novin, překládat, byl aktivní v Umělecké besedě, přátelil se s dalšími umělci, spolupracoval s filmem a rozhlasem.

Vedle toho se zapojil do společenského života jako aktivní člen Syndikátu českých spisovatelů. S Konstantinem Bieblem plánoval natáčení „filmových básní“, jakýchsi předchůdců dnešních videoklipů, psal také do dětských časopisů i do novin.

Tyto aktivity byly po Únoru 1948, tedy v jeho čtyřiadvaceti letech, náhle přetrženy. V roce 1948 se oženil, manželka Alena (za svobodna Štědrá) byla učitelka, pocházela ze starého učitelského rodu, byla mu do konce života velkou oporou a spolupracovnicí, vytvářela harmonické prostředí, ve kterém mohlo jeho dílo vzniknout. O svém životě napsala vzpomínky, které jsou volně k dispozici na Wikimedia Commons (zde).[21]

Jejich syn, spisovatel PhDr. Martin Petiška, byl otci častou inspirací a je dohledatelný i v jeho díle (Martínkova čítanka, Jak se Martínek ztratil).[22][23]

Měl řadu významných přátel v uměleckých kruzích, zvláště se stýkal s umělci, kteří byli v padesátých letech, stejně jako on, na okraji společenského postavení. Např. spisovatelé Jaroslav Seifert, František Hrubín, Bohumil Hrabal, Emanuel Frynta a mnozí další. Z malířů především Jiří Kolář, Kamil Lhoták, Zdeněk Miler, Karel Teissig, Vladimír Komárek, Zdeněk Sklenář, Vilém Plocek, kteří ilustrovali jeho knihy, dále Cyril Bouda, Helena Zmatlíková a další.[23]

V padesátých letech vznikl v jeho bytě v Brandýse nad Labem neoficiální klub, kde se jeho přátelé stýkali, četli si své práce a mohli se navzájem seznamovat s novými cestami moderního umění. Jako nekomunista měl uzavřenou cestu k významným funkcím, o to více měl otevřenou cestu k práci.[23]

Eduard Petiška je pohřben na hřbitově v Brandýse nad Labem.

V roce 2016 mu městská část Praha 5 udělila čestné občanství in memoriam.[24]

Tvorba a dílo[editovat | editovat zdroj]

Petiška psal texty i k prvním Milerovým příběhům o Krtkovi

V období padesátých let, kdy nemohl vydávat pro dospělé, se přeorientoval na tvorbu pro děti, ve které pokračoval až do konce svého života – O jabloňce, O dětech a zvířátkách, Pohádkový dědeček, Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko, Birlibán, Martínkova čítanka. Tvořil i pro mládež – Staré řecké báje a pověsti, Příběhy na které svítilo slunce, Příběhy tisíce a jedné noci, Čtení o hradech, zámcích a městech. Petiškova „rozsáhlá tvorba básnická i prozaická se svojí nadčasovou kvalitou řadí k předním dílům české literatury 2. poloviny 20. století, a dočkala se řady vydání i překladů do světových jazyků.“[25]

Právě v těchto oblastech se stal jedním z nejznámějších a nejvýznamnějších autorů české literatury a získal si i široký mezinárodní ohlas.

Postupně ale zasáhl svým dílem i do dalších kategorií ve kterých byl oceňován už za svého života. Jako (výběr děl):

Patřil tak mezi autory, kteří obsáhli svým dílem různé literární žánry a psali pro všechny věkové kategorie a ve svých dílech dosáhli pozoruhodného ohlasu.

Na konci své umělecké dráhy byl při autogramiádách obklopen dlouhým zástupem čtenářů, kteří si nechávali někdy zapisovat do knih už třetí věnování – první napsal před lety babičce, druhé její dceři a nyní stála u jeho stolku vnučka, která žádala o třetí věnování do své oblíbené knížky.

Báje a pověsti[editovat | editovat zdroj]

Prométheus, ilustrace Gustave Moreau

Petiška se zabýval mytologií a kulturou starověkých národů i českými dějinami. Jeho převyprávění jsou zasazená do širšího vzdělávacího rámce, nezaměřují se na pouhou deskripci, nalézáme zde patrnou snahu o vylíčení životních postojů a charakterových rysů lidské přirozenosti, které zůstávají stejné napříč dějinami i kulturami. V dávných pravdách a lžích se reflektují a vybarvují i ty současné.

Staré řecké báje a pověsti[editovat | editovat zdroj]

Jde pravděpodobně o jeho nejznámější knihu. Autor, který v začátcích komunistické totality nevěřil, že se mu ještě v životě podaří vydat knihu pro dospělé, ji proto pojal, jak později sděloval, jako „román o životě v Čechách“, o českých zoufalstvích a nadějích, tedy jako klíčový román, kde jednotliví bozi představovali jednotlivé politiky a postoje.

V tomto archetypickém pojetí antické látky zřejmě spočívá její mezinárodní úspěch, není to jen převyprávění antických mýtů, je to jednolitá zpráva o lidském životě a charakteru, tato zpráva je srozumitelná ve všech jazycích, do kterých kniha byla přeložena a vydávána (v němčině, angličtině, italštině, nizozemštině, finštině, ruštině, maďarštině, estonštině atd.). Jen ve Francii dosáhla pětadvaceti vydání do roku 2011 a stala se školní četbou.[13]. V České republice se dlouhodobě řadí k nejprodávanějším a nejpůjčovanějším knihám vůbec.[27] V současné době je vydávána v tištěné podobě s původními ilustracemi Václava Fialy a v elektronické podobě.

Autorovo dílo se dělí už před knihou Staré řecké báje a pověsti do dvou základních větví: do literatury pro dospělé a do literatury pro děti a mládež, z nich se každý směr opět dělí na další odvětví, pokrývá se tak celý úsek čtenářského věku, čtenářských zájmů.

Dá se říci, že Staré řecké báje a pověsti jsou úhelným kamenem jeho tvorby. Z titulu, o který jiní autoři neprojevili zájem, protože se jim zdál příliš pracný a bezvýznamný, se stal základní bod, z něhož vyšel na svou literární dráhu, na které se stal oblíbeným vypravěčem. Jak pro děti, tak pro dospělé, vyprávěl o tísni i radosti, věrnosti i zradách, o marnosti i možném naplnění času, jaký je člověku na jeho životní pouti (zdánlivě krátké, ve skutečnosti plné možností) přisouzen.

Staré mezopotámské báje a pověsti[editovat | editovat zdroj]

Obsahují čtyři základní mezopotámské příběhy, které byly klíčové pro utváření kultury mezopotámské, ale jejím prostřednictvím i řady dalších. V tištěné podobě vychází, spolu se starými egyptskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy na které svítilo slunce. V elektronické podobě vychází v souborném vydání pod názvem Starověké báje a pověsti.

Staré egyptské báje a pověsti[editovat | editovat zdroj]

Bez znalosti starých bájí není možné pochopit vývoj evropského umění a kultury, která je na nich založena. Rembrandtův obraz Mojžíše z r. 1659.

Ve starých egyptských bájích a pověstech se vracíme po stupních staletí zpátky do dob před několika tisíci lety, kdy staří Egypťané uctívali boha slunce, ale také do doby počátků velkolepého stavitelského umění, řemesel a do doby počátků lékařské vědy a astronomie, k pramenům lidské vzdělanosti.

Obsahuje převyprávění vůbec nejstarších bájí a pověstí, které se zrodily v Říši na Nilu. Vybrané desatero příběhů představuje úvod do egyptské mytologie. V tištěné podobě vychází, spolu se starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy na které svítilo slunce. V elektronické podobě vychází v souborném vydání, spolu se Starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a Příběhy starého Izraele, pod názvem Starověké báje a pověsti.

Alí Baba, Maxfield Parrish (1909).

Příběhy starého Izraele[editovat | editovat zdroj]

Ve čtrnácti příbězích starého Izraele předkládá ve čtrnácti kapitolách starozákonní židovský výklad dějin izraelského národa. Je zachycen od stvoření světa Jahvem (židovskou podobou Hospodina) přes vyvedení Izraelitů z Egypta a stavbu Jeruzalému až po babylonské zajetí Židů. V tištěné podobě vychází, spolu se Starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a s Příběhy starého Izraele, v souborném vydání pod názvem Příběhy na které svítilo slunce. Vyšla také samostatně pod názvem Příběhy starého Izraele. V elektronické podobě vychází v souborném vydání, spolu se Starými mezopotámskými bájemi a pověstmi a Starými egyptskými bájemi a pověstmi, pod názvem Starověké báje a pověsti.

Příběhy tisíce a jedné noci[editovat | editovat zdroj]

Specifické zpracování Tisíce a jedné noci středověké arabské anonymní sbírky lidových pohádek, bajek, anekdot a dalších příběhů.

Jan Hus na hranici. Znalost historie nám ukazuje, že smrt jedince nemusí znamenat smrt jeho ideálů.

Staré české báje a pověsti[editovat | editovat zdroj]

Nové převyprávění českých dějin. Vychází také pod názvem Čtení o hradech a pod názvem Čtení o hradech, zámcích a městech, atd.

Báje dvacátého století[editovat | editovat zdroj]

Jedná se o soubor povídek i o jedno z posledních autorových děl, zaměřené na lidské osudy a příběhy, v různých dějinných i kulturních etapách; které, i přes různost prostředí, zůstávají v jádru podobné, ponořují se do nitra individuálního světa a hledají smysl lidského putování. Příběhy se odehrávají ve dvacátém století a jsou zaměřené na dospělé čtenáře. V tištěné podobě vyšlo pod názvem O motýlu, který zpíval : Báje dvacátého století.

Reflexe Petiškova významu po roce 1989[editovat | editovat zdroj]

Planetka Petiška

Zemřel náhle, tak jak o tom psal v jedné ze svých básní (Jak by chtěl básník zemřít), během každoročního léčebného pobytu v Mariánských Lázních, 6. června roku 1987.[28] Na domě č. p. 5 v Karlovarské ulici, ve kterém v Mariánských Lázních pobýval, je nyní umístěna pamětní deska s jeho portrétem sochaře Reona Argondiana.[28]

Na devadesát svazků literárního díla, které zanechal, zůstává z podstatné části stále živé, vychází stále znovu v tištěné i elektronické podobě[29] a je vydáváno v mnoha překladech, jeho texty vyšly ve třiceti jazycích, mj. čínsky, japonsky, arabsky, vietnamsky… Bližší přehled původních i přeložených děl je uveden v knize „Eduard Petiška Bibliografie“, kterou zpracovala Věra Vladyková, vydané ve dvou vydáních nakladatelstvím Odeon v roce 1999 a dostupné on-line.[13]

Po sametové revoluci bylo jeho dílo vyznamenáno řadou cen, mimo jiné Platinovou knihou[30], cenou Rudolfa II. a medailí Franze Kafky[31]. Na jeho počest byla nazvána planetka,[32] městská knihovna v Brandýse nad Labem nese jeho jméno,[33] byly po něm pojmenovány ulice[34][35], každoročně je udělována Cena Eduarda Petišky.[31]

V roce 2014 se u příležitosti 90. výročí autorova narození uskutečnilo několik akcí na jeho připomínku, např. Rok Eduarda Petišky.[36][37]

V roce 2016 mu bylo uděleno čestné občanství Prahy 5 in memoriam.[38]

V roce 2017 byla ku příležitosti 30 let od jeho úmrtí uspořádána výstava Eduard Petiška známý – neznámý.[39]

V roce 2018 byl v anketě v rámci oslav 100 let vzniku České republiky[40] vybrán občany v Brandýse nad Labem jako největší osobnost v historii města.

V roce 2019 mu byla na hradě Valdštejn odhalena pamětní deska [1], připomíná ho i deska na Hrubé Skále. V Českém ráji připomíná autorovy pobyty také pamětní deska na Šteklově hotelu na Hrubé Skále.

V roce 2020 byl zapsán do České databanky rekordů za nejvíce dedikací autorských knih milované osobě.[41] Eduardu Petiškovi byly také odhaleny pamětní desky v Rakousku a Itálii. O jeho životě byly natočeny tři dokumentární filmy s využitím původních záběrů, které Petiška v padesátých letech dvacátého století natáčel a v nichž o autorovi hovoří jeho syn Martin Petiška (volně ke zhlédnutí zde).

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

Beletrie[editovat | editovat zdroj]

  • Oči vzlétajícího času (BB 1946)
  • Alenka jde spát (leporelo, 1947)
  • Pražské orchestry (BB 1947)
  • Pohádky pro nejmenší (BB 1948, pod pseudonymem Petřík)
  • Sedm Mamlasů (P pro děti, 1948)
  • Jede traktor, jede… (B pro děti, 1949)
  • Slunce (BB 1949)
  • O jabloňce (leporelo, 1954)
  • O dětech a zvířátkách (PP pro děti, 1955)
  • Jak se Martínek ztratil (PP pro děti, 1956)
  • Kam se schoval nůž (leporelo, 1957)
  • Okamžiky (BB 1957)
  • Pohádkový dědeček (PP pro děti, 1958)
  • Staré řecké báje a pověsti (zpracování pro mládež, 1958; rozšířeno 1964)
  • Děvčata a řeka (R pro mládež, 1959)
  • Birlibán (P pro děti, 1959)
  • Jak krtek ke kalhotkám přišel (P pro děti, 1960)
  • Než uzrají muži (R 1960)
  • Sedmikráska (převyprávění německých pohádek, 1960; rozšířeno 1984)
  • Mezi dvěma řekami. Návštěva v Polabí (P pro ml., 1960)
  • A Midsummer Night’s Dream (angličtina, text k fotografiím z Trnkova filmu Sen noci svatojánské, pro děti, 1960, překlad J. Layton, též německy a francouzsky)
  • Birlibán jde do školy (P pro děti, 1962)
  • Čekám na tebe (BB 1962)
  • Pomerančové šaty (R 1962)
  • Hotel pro cizince (PP 1964)
  • Na prázdná místa (BB 1964)
  • Příběhy, na které svítilo slunce (převyprávění pro mládež, 1967; 1. část samostatně s titulem Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie, 1979; 2. část samostatně s titulem Příběhy starého Izraele, 1990)
  • Soudce Knorr (R 1967)
  • Ovidiova rodina (BB 1968)
  • Hrdinův pátek (R 1968)
  • Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy (převyprávění pro mládež, 1968)
  • Louskáček (pohádka, anglicky s titulem The Nutcracker 1968, též německy a francouzsky; česky: 1969, pod pseudonymem František Petřík)
  • Příběhy tisíce a jedné noci (převyprávění, 1971)
  • Čtení o hradech (PP pro mládež, 1971; společně se Čtením o zámcích a městech s titulem Čtení o hradech, zámcích a městech, 1984; s titulem Z pokladnice příběhů Království českého, 1994)
  • Martínkovy pohádky (1971)
  • Martínkova čítanka (pohádky a PP pro děti, 1971; rozšířeno s titulem Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek, 1977)
  • Prométheova paměť (BB 1971)
  • Svatební noci (PP 1972)
  • Stříbrné dobrodružství (P pro děti, 1973)
  • Nejlepší život (PP 1973)
  • Byl jednou jeden krtek (pohádky, 1974; zde: Jak krtek ke kalhotkám přišel, Krtek a autíčko, ilustrace Zdeněk Miler)
  • Už si čtu pohádky (1974)
  • Pověst o domově (P 1974)
  • Půjdeme si pro pohádku (1975)
  • Štěstí, noc a hvězdy (R 1975);
  • Loupežnice (D, rozmnož., 1976, i prem.)
  • Helenka a Princezna (P pro děti, 1977)
  • Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie (1979, 1. část knihy Příběhy, na které svítilo slunce);
  • Čtení o zámcích a městech (PP pro ml., 1979; společně se Čtením o hradech s titulem Čtení o hradech, zámcích a městech, 1984)
  • Svět plný lásky (PP 1979); Bylo jednou jedno loutkové divadlo (pohádky, 1980)
  • O ptáku Nohovi (pohádka, 1980)
  • Pohyb květin a jiné radosti a potíže (PP 1981)
  • Průvodce mladého muže manželstvím (R 1981)
  • Alenčina čítanka (pohádky a PP pro děti, 1982)
  • Čtení o hradech, zámcích a městech (PP pro mládež, 1984, obsahuje: Čtení o zámcích a městech a Čtení o hradech)
  • Míšovo tajemství (P pro děti, 1984)
  • O motýlu, který zpíval (PP 1984)
  • Anička malířka (P pro děti, 1985)
  • Olin a lišky (P pro děti, 1986)
  • Anička a básnička (P pro děti, 1987)
  • Třicet manželek a jiné lásky (PP 1987)
  • Podzimní deník (BB 1989)
  • Vůně hvězd (PP autobiograf. pro ml., 1989)
  • Příběhy starého Izraele (1990, 2. část knihy Příběhy, na které svítilo slunce)
  • Srdce, ve kterém bydlím (R 1990)
  • Neviditelná Zuzanka (P pro děti, 1993)
  • Anička a flétnička (P pro děti, 1995)
  • Krtek a autíčko (pohádka 1997; poprvé v souboru Byl jednou jeden krtek, 1974)
  • Věty o lásce a štěstí (aforismy, 1999, ed. E. Martin)
  • Cesta do země Lidivoni (P 1999; vydání zastaveno 1968)
  • Pohádková babička (PP pro děti, 2001)
  • Atlantic (P 2002)
  • Kamej (P 2002)
  • Krtek a kalhotky (leporelo 2002)
  • Proměny Jakuba Vinanta (P 2004)
  • Třicet manželek a jiné lásky (PP 2005; původní autorova koncepce)
  • O nejbohatším vrabci na světě (P pro děti, 2006)

Výbory[editovat | editovat zdroj]

  • Uprostřed (BB 1967)
  • Písně pro tebe (BB 1974)
  • Večeře s milionáři a jiné události (PP 1979)
  • Svatební noci… a jiné lásky (BB, PP 1983)
  • Velká cesta k malým dětem (EE 1984, ed. A. Štědrá)
  • Z pokladnice příběhů království českého (1994, ed. A. Bláhová)
  • Dobrodružství malých cestovatelů (PP pro děti, 2003, ed. A. Peisertová)

Souborná vydání[editovat | editovat zdroj]

  • Knihy pro děti a mládež (Albatros, 1968–74, 6 sv.).

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • E. Ludwig: Roosevelt (1947)
  • G. Büchner: Vojcek (1947, s R. Vápeníkem)
  • G. Weerth: Písně a satiry (1952, s R. Vápeníkem)
  • H. Heine: Německo. Zimní pohádka, Atta Troll, Almansor (1953) + Německo. Zimní pohádka (1956; části in H. Heine: Písně a lamentace, 1966, ed. L. Kundera) + Básně (1958)
  • F. C. Weiskopf: Cesta do Kantonu (1953) + Pokušení (1954)
  • G. E. Lessing: Hry, básně, bajky, epigramy (1954, s B. Mathesiem, též ed.) + Moudrý Nathan (rozmnož., 1954)
  • W. Joho: Cesta z osamělosti (1955)
  • F. Wolf: Světla nad zákopy (1955, s H. Helceletovou)
  • W. Ilberg: Náš Heine (1956)
  • J. W. Goethe: Výbor z poezie (1973, s dalšími, též ed.)

Příspěvky ve sbornících a almanaších[editovat | editovat zdroj]

  • Malý koncert. Sto nejkrásnějších českých sonetů (1963, ed. F. Hrubín)
  • Povídka 1962 (1963, ed. K. Drábková)
  • Mým snem jsi prošla. Z moderní milostné poezie české (1969, ed. V. Karfík)
  • Píseň o rodné zemi. Třicet let české prózy (1975)
  • Kavkaz básníků a bájí (1979, ed. R. Parolek)
  • Anečka iz pervogo A i drugije (Moskva 1983, zde E. Petiška: Serebrjanoje oblako (Stříbrné dobrodružství))
  • Vesmír básníka. Sborník k 75. výročí narození národního umělce Františka Hrubína (1985, ed. Z. Heřman)
  • Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986, ed. J. Valouch)
  • Ach, ta láska nebeská (1992, 2. rozšíř. vyd., ed. J. Štroblová, Z. Heřman)
  • Potrhlá Andula. České moderní pohádky (1996, ed. J. Tušl)
  • Čítanka plná dobrodružství (1997, ed. V. Jůzlová, R. Karpaš, O. Škrbel)
  • O vodnících a mořských bytostech (2000, ed. Z. Kovaříková)

Uspořádal a vydal[editovat | editovat zdroj]

  • A. V. Šmilovský: Za ranních červánků a jiné povídky (1953) + Za ranních červánků (1957) + Červený deštník a jiné obrázky (1959)
  • Zlatý věnec (1961, s Františkem Hrubínem, J. Kolářem a Emanuelem Fryntou, E. P. též verše k jednotlivým oddílům)
  • Deset německých novel (1962)
  • Nový zlatý věnec (1967, s dalšími)
  • F. Hrubín: Dětem (1974)
  • Viktor Dyk: Dobré slovo příštím (1982)

Záznamy na zvukových nosičích[editovat | editovat zdroj]

Osobnosti o Eduardu Petiškovi[editovat | editovat zdroj]

Čtu si o hradech, zámcích a městech s velikou radostí!
—  Rafael Kubelík [13]
….děkuju Vám za vše, přátelsky tisknu Vám ruce. Mám Vás rád - tak i tak. Myslím zvláště na Vaše verše, které jsou tak líbezně moudré, plaché i přitom statečné. Jsou tak čisté a věru nemají pranic společného s tou mnohomluvností, která teď zaplňuje celé sloupce...
—  Jaroslav Seifert (z korespondence)[13]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. www.odeon-knihy.cz [online]. [cit. 19-07-2014]. Dostupné v archivu pořízeném dne 24-09-2015. 
  2. Eduard Petiška: Monografie [online]. Odeon, 2012-26-2 [cit. 2012-03-20]. Dostupné online. 
  3. Překlady české literatury do angličtiny. is.cuni.cz [online]. [cit. 2017-03-30]. Dostupné online. 
  4. http://www.iliteratura.cz/Clanek/32599/nejzadanejsi-ceske-tituly-v-nizozemskych-knihovnach-za-rok-2013
  5. http://hroch486.icpf.cas.cz/Petiska/EduardPetiskaBibliografie.pdf
  6. Zpravodaj města Čelákovice č. 2/2014
  7. FENCL, Ivo. Eduard Petiška. Populární spisovatel vydal skoro sto titulů v nákladu přes 18 miliónů kusů. Čítárny – Příběhy, knihy, lidé [online]. [cit. 2018-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-03-03. 
  8. https://play.google.com/store/search?q=Eduard+Peti%C5%A1ka&c=books&hl=cs
  9. https://play.google.com/store/books/collection/topselling_free
  10. www.palmknihy.cz [online]. [cit. 2015-08-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. 
  11. CHAMBERLIN, Alan. JPL Small-Body Database Browser. ssd.jpl.nasa.gov [online]. [cit. 2018-03-02]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. http://neviditelnypes.lidovky.cz/osobnost-eduard-petiska-by-oslavil-devadesat-fa0-/p_kultura.aspx?c=A140512_231625_p_kultura_wag [online]. 
  13. a b c d e Eduard Petiška: Monografie [online]. Odeon, 2012-26-2 [cit. 2012-03-20]. Dostupné online. 
  14. Archiv hlavního města Prahy, Konskripční přihlášky obyvatel, http://katalog.ahmp.cz/pragapublica/VysledekBean.action?show=&_sourcePage=MbjoKu3Heuk-vTeLJHyIANUvppKt701bCVwwtlcUzniKEc8Dj80bM_mfa1I2iw-boem-vDk4bpUjP1NItkiXjMfJsAcJW9TWN7D53zjTR0Y%3D&rowPg=0
  15. a b Archivovaná kopie. www.bkovarikova.cz [online]. [cit. 2013-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-05-21. 
  16. Pobytová přihláška
  17. www.nase-rodina.cz [online]. [cit. 2014-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-19. 
  18. www.odeon-knihy.cz [online]. [cit. 2014-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-12-16. 
  19. http://www.databazeknih.cz/zivotopis/frantisek-petiska-4390
  20. http://www.radio.cz/cz/rubrika/zarchivu/povidalek-eduard-petiska
  21. WIKIDITOR. English: Memoirs of Alena Petišková (maiden name Štědrá, wife of czech writer Eduard Petiška). [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. 
  22. HŘEBEČEK (2018) <WWW.HREBECEK.CZ>, Radek. Martin Petiška „Je mi příjemné, že mi kamarádi dodnes říkají Martínku... Aspoň si nepřipadám starý.“. ČasJenProMě.cz [online]. [cit. 2021-05-13]. Dostupné online. 
  23. a b c http://www.katyd.cz/clanky/mel-jsem-pohadkove-detstvi-rika-syn-pohadkare.html
  24. https://www.praha5.cz/praha-5-ocenila-celozivotni-dila-tri-obcanu/
  25. Archivovaná kopie. www.infocentrum-brandysko.cz [online]. [cit. 2014-05-01]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-03-11. 
  26. NKC - Úplné zobrazení záznamu. aleph.nkp.cz [online]. [cit. 2018-11-05]. Dostupné online. 
  27. Málo čteme? Pražská městská knihovna loni půjčila 4× víc knih než před dvaceti lety. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2017-08-15]. Dostupné online. 
  28. a b www.ml-listy.cz [online]. [cit. 2013-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-14. 
  29. http://www.palmknihy.cz/web/c?fraze=Education&x=0&y=0[nedostupný zdroj]
  30. www.odeon-knihy.cz [online]. [cit. 2013-08-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-19. 
  31. a b http://www.knihovna.brandysnl.cz/cs-CZ/region/eduard-petiska
  32. http://ssd.jpl.nasa.gov/sbdb.cgi?sstr=145768;orb=1
  33. http://www.knihovna.brandysnl.cz/
  34. https://maps.google.cz/maps?q=Ulice+Eduarda+Peti%C5%A1ky&ie=UTF-8&ei=Wo7uUvviCYXgygPZmYCQDQ&ved=0CAcQ_AUoAQ
  35. http://regiony.kurzy.cz/celakovice/bratri-petisku/
  36. knihovnicek.cz [online]. [cit. 2014-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2014-02-19. 
  37. http://citarny.cz/index.php/autori/osobnosti-profily/4877-eduard-petiska-zivotopis-a-knihy [online]. 
  38. CHALUPA, Martin. Praha 5 ocenila celoživotní díla šesti "svých" občanů, jde o výrazné osobnosti. ČtiDoma.cz. 2017-02-17. Dostupné online [cit. 2017-02-27]. 
  39. S.R.O., as4u.cz,. 2017 - Eduard Petiška známý – neznámý - Městská knihovna Čelákovice. knihovna.celakovice.cz [online]. [cit. 2017-08-08]. Dostupné online. 
  40. Významné osobnosti Brandýsa nad Labem a Staré Boleslavi: Brandýs nad Labem. www.brandysko.cz [online]. [cit. 2018-11-30]. Dostupné online. 
  41. Eduard Petiška byl zapsán do České databanky rekordů: Pelhřimov. www.mestopelhrimov.cz [online]. [cit. 2021-04-09]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • V. Vladyková: E. P. Bibliografie. Soupis díla a literatury o něm 1939 – 30. 6. 1998 (1999). Dostupné Online
  • KRAJÍČKOVÁ, Věra, ed. Eduard Petiška, jak ho neznáte: [sborník vzpomínek vydaný k 90. výročí narození spisovatele Eduarda Petišky. Brandýs nad Labem – Stará Boleslav: Knihovna Eduarda Petišky, 2014. 85 s. .

Knižně[editovat | editovat zdroj]

  • E. P. (sborníček k šedesátinám, 1984, ed. R. Tognerová, bibliografie S. Mouchová, 1984)
  • P. Hrtánek: Negativní utopie v české próze druhé poloviny 20. století, Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity, č. 150 (2004)

Studie a články[editovat | editovat zdroj]

  • Birlibána četl i starosta (večer zaměřený na dílo spisovatele Eduarda Petišky) Dostupné online
  • V. Kovářík in Hlasy a tváře (1965)
  • J. Grossman: doslov, in E. P., Uprostřed (1967)
  • E. Stehlíková: Nad poezií E. P., Zprávy jednoty klasických filologů, 1973, č. 1
  • D. Grozdanovičová: medailon, in E. P., Svatební noci (1974)
  • V. Kovářík: Bývaly doby…, in E. P., Martínkova čítanka a dvě klubíčka pohádek (1977, 1981)
  • F. Buriánek: Tvůrčí profil E. P., in E. P., Večeře s milionáři a jiné události (1979)
  • Š. Vlašín in Na přelomu desetiletí (1985)
  • J. Grossman in Analýzy (1991)
  • I. Procházková Pověsti a báje v díle Eduarda Petišky (1991)
  • M. Suchomel in Co zbylo z recenzenta (1995)
  • Z. Kožmín in Studie a kritiky (1995)
  • E. Martin: Vydavatelská poznámka in E. P., Příběhy na které svítílo slunce (1999)
  • P. Blažíček: Generace Května v šedesátých letech, ČL 2002, s. 278
  • M. Maléřová: Eduard Petiška vypravuje : (převyprávění a adaptace pověstí a bájí) 2005
  • I. Matkovská: Petiškovo zpracování pověstí v knize Čtení o hradech pro mládež 2005 Dostupné Online
  • L. Vykypělová: Pohádkový dědeček od Eduarda Petišky in Úprava knížky pro sluchově postižené 2006 Dostupné Online
  • J. Bláhová: Funkce jazykových prostředků v literatuře pro děti Eduarda Petišky 2007 Dostupné Online
  • J. Holíková: Eduard Petiška in Problematika násilí v dětské literatuře 2009 Dostupné Online
  • J. Zradička: Jak krtek k panu Petiškovi přišel Městské listy Oficiální noviny Brandýsa nad Labem – Staré Boleslavi. s. 17. červen 2012.
  • Autor: lid. Před 25 lety zemřel Eduard Petiška Lidové noviny 13.6.2012.
  • I. Fencl: OSOBNOST: Eduard Petiška by oslavil devadesát. Lidové noviny. Neviditelný pes. 14. 5. 2014. Dostupné online.
  • Eduard Petiška. 20. 7. 2014. aktualne.cz Dostupné online
  • Režisér Cirkusu Bukowsky Jan Pachl natáčí o lásce podle Eduarda Petišky (dostupné online
  • Kovaříková, Blanka. Příběh slavné rodiny Petišků. Vlasta 45/2014.
  • VAVRUŠKOVÁ, Z. (2015). Biblické příběhy ve zpracování Eduarda Petišky(Doctoral dissertation, Masarykova univerzita, Filozofická fakulta). Dostupné online
  • Gender v povinné literatuře – Staré řecké báje a pověsti: genderová analýza díla Dostupné online

Rozhovory[editovat | editovat zdroj]

  • F. Buriánek, Impuls 1967, s. 434
  • Oondřej Neff, ZM 1985, s. 282

K životním jubileím[editovat | editovat zdroj]

  • J. Voráček, LM 1979, č. 5; Z. Heřman, Tvar 1994, č. 9
  • O. Chaloupka, ZM 1987, s. 406
  • V. Píša, LM 1987, s. 134

Film[editovat | editovat zdroj]

  • Nejkrásnější vzpomínky Eduard Petiška (volně ke zhlédnutí zde).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]