Eduard Ingriš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Eduard Ingriš
Základní informace
Narození 11. února 1905
Zlonice, Čechy
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 12. ledna 1991 (ve věku 85 let)
Reno
Spojené státy americkéSpojené státy americké Spojené státy americké
Žánry opereta, filmová hudba a populární hudba
Manžel(ka) Nina Ingrišová
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Eduard Ingriš (11. února 1905 Zlonice12. ledna 1991 Reno, USA) byl český hudební skladatel, dirigent, cestovatel, filmový dokumentarista, kameraman a fotograf.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Zlonicích u Slaného. V mladí se pokoušel studovat na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a také konzervatoři.[1] Ještě v Československu se stal uznávaným hudebním skladatelem. Během pobytu na Svatojánských proudech, kde vlastnil chatu napsal v roce 1931 svou nejznámější píseň Teskně hučí Niagara.[1] Byl autorem mnoha písní a také napsal hudbu k jedenácti filmům (např. k filmu The Gallant One). Kromě toho napsal i šedesát operet, nejúspěšnější Rozmarné zrcadlo dosáhla 1600 repríz. V roce 1944 byl uvězněn gestapem. Na svobodu byl propuštěn po třech měsících. V roce 1947 odjel do Argentiny, ale než tam stačil dorazit, tak z něho Komunistický režim v Československu při zastávce v Brazílii udělal vetřelce s prošlým vízem,[1] proto se rozhodl, že se do vlasti po únoru 1948 již nevrátí. Z brazilského Belému se plavil po Amazonce a nakonec se po devíti měsících přes Andy a na falešné doklady dostal do Limy, kde se usadil a stal se vyhledávaným fotografem a kameramanem. Oficiálně portrétoval peruánského prezidenta Manuela Pradu, vyhrával mezinárodní fotografické soutěže a jeho fotografie uveřejňovaly i tak významné časopisy, jako Time a Life. Ve vlastní produkci vyrobil tři celovečerní filmy. Spolupracoval s Ernestem Hemingwayem při natáčení filmové podoby jeho románu Stařec a moře, setkal se také se známými českými cestovateli Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem. Natočil jediné záběry z jejich pouti po Jižní Americe, kde jsou zachyceni oba cestovatelé současně.

Ve svých 49 letech se seznámil s věhlasným norským etnologem Thorem Heyerdahlem a rozhodl se potvrdit jeho teorii o migraci původních obyvatel Peru do Polynésie. Po jednom neúspěšném pokusu na balsovém voru Kantuta I musela být posádka zachráněna americkou lodí. V roce 1959 plavbu úspěšně zopakoval na voru Kantuta II.

V roce 1962 se z Peru přestěhoval do Spojených států amerických, kde se oženil a usadil v South Lake Tahoe. Jeho žena Nina pocházela z Brna a s rodiči utekla z Protektorátu Čechy a Morava 13. dubna 1945. Její otec byl kozák a tak prchali před Rudou armádou. Při jeho uplatnění ve Spojených státech amerických mu pomáhala i herečka českého původu Florence Marlyová a americký herec Grand Williams.

V roce 1991 zemřel v nevadském Renu ve věku 86 let. Urna s jeho ostatky byla uložena v rodných Zlonicích. Byla to právě jeho žena paní Nina Ingrišová, která obrovský archív svého manžela věnovala po jeho smrti České republice. O převoz celé tuny Ingrišových písemností, notových záznamů, nahrávek, fotografií i filmů se v roce 2001 zasloužil Miroslav Zikmund. Jeho archiv zrevidoval v roce 2000 spolu s Petrem Horkým a Miroslavem Náplavou a poté bylo 1100 kg archiválií dopraveno do Česka. Jeho fond byl zachráněn a nyní se nachází v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně, kde je fotografická část pozůstalosti digitalizována.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 564–565. 

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c SYPAL, Jan. Neobyčejný příběh neobyčejného muže. Epocha. Roč. 2018, čís. 21, s. 11. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]