Dusivé bojové otravné látky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dusivé bojové otravné látky jsou ty látky, klasifikované jako bojové otravné zbraně, jež svým toxikologickým účinkem nejvážněji postihují dýchací soustavu člověka a tímto směrem se rovněž řídí jejich zkoumaný a využívaný toxický a bojový potenciál.

Mezi nejvýznamnější dusivé BOL patří fosgen, difosgen, trifosgen, chlór, chlorpikrin.[zdroj?]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Na začátku první světové války boje na západní frontě brzy přešly ve statické a poziční. Linie zákopů proti sobě tvořila těžko dobytelné barikády, kde i velké bitvy rozhodovaly o pouhých několika stovkách metrů území.

Zprvu, od srpna 1914 do jara 1915 byly chemické zbraně používány sporadicky a bez většího účinku, první velké nasazení ChZ bylo právě dusivou bojovou látkou. Motivátorem akce byl profesor Firz Haber, ředitel Ústavu Fyzikální chemie a elektrochemie v Berlíně. Nutno dodat, že císař Vilém II. zprvu váhal, dokud profesorem Haberem nebyl přesvědčen o nutnosti nasazení chemických zbraní.

K prvnímu chemickému útoku byl vybrán úsek západní fronty ve Flandrech mezi Bixschoote a Poelkapelle, severně od města Ypres. Přípravy probíhaly během března a počátkem dubna 1915 a bylo postupně dovezeno 6000 čtyřicetikilogramových tlakových láhví kapalného chloru. Tyto přípravy se nepodařilo utajit, avšak setkaly se s nezájmem a skepsí jak nepřítele tak vlastního německého velení. Nikdo nevěřil, že chemická válka dozná nějakého výraznějšího účinku.

Potřebný směr větru začal vát o rychlosti 2–3 m/s 22.dubna 1915 v šest hodin večer. Započal útok. Účinky chloru byly hrozivé. 15000 postižených spojeneckých vojáků, z toho 5000 mrtvých. Pěšáci německého XXVI. a XXIII. záložního sboru pak postoupili za hodinu do hloubky 4 km bez jediného výstřelu. Německé velení bylo úspěchem natolik překvapeno, že ho ani nevyužilo k proražení fronty.

Proti očekávání žádný stát proti tomuto útoku oficiálně neprotestoval a naopak se všechny válčící státy tomuto“válečnému trendu“ přizpůsobily po svém. To byl začátek historie chemických válek. Na vyřazení jednoho vojáka z boje bylo zapotřebí 250 kg výbušnin, ale pouze 96 kg OL.

Během první světové války byly kromě chloru použity i dusivé bojové látky jako fosgen (který má dokonce za svědomí 60% celkových ztrát), difosgen a chlorpikrin. Celkem bylo dusivých látek za 1. světovou válku vyrobeno celých 112 000 tun. Druhá světová válka už zastihla svět připravený na boj chemickými dusivými zbraněmi a tak k žádnému většímu užití nedošlo, i když byly prokazatelnými vlastníky těchto BOL Německo, Británie, Francie, Sovětský Svaz i USA.

V posledních letech se potom chemické zbraně staly doménou zejména teroristických organizací a některých diktátorských režimů. Severní civilizace již používá zejména neletální chemické zbraně, ale dohromady už se vesměs nejedná o dusivé bojové otravné látky.

Toxikologický účinek[editovat | editovat zdroj]

Primárním toxikologickým účinkem dusivých OL je jejich účinek na buňky plicní tkáně. Vykazují vysokou lipofilitu a stimulují metabolické procesy, čehož důsledkem je postupné vyčerpání buněčné energie a hromadění vody uvnitř buněk,čímž jsou poškozovány buněčné organely. Tímto procesem uvolněné enzymy poškozují buněčné membrány, zvyšují propustnost tkáně. Dochází tedy k postupnému zaplňování plicních sklípků kapalinou, a ve chvíli kdy přijde na první viditelné příznaky je už zpravidla pozdě na účinnou záchranu. Právě ona latentní doba zdánlivé nulové aktivity látky je u dusivých látek nejnebezpečnější.

Superakutní otrava[editovat | editovat zdroj]

Nastává při vdechování velmi vysokých koncentrací dusivých BOL. Dochází k těžkému podráždění dýchacích cest, dušnosti, šoku a smrtí zástavou dechu v několika minutách.

Akutní otrava[editovat | editovat zdroj]

Proces akutní otravy je v zásadě dělen do pěti období:

  1. Reflexní období – bezprostředně po intoxikaci dochází k mírnému dráždění dýchacích cest, tlak na hrudníku, případné zvracení a podráždění kůže. Spolu s bolestí hlavy a slabostí tyto příznaky ustupují po jedné hodině ukončení vystavení intoxikaci.
  2. Období latence – 3–6 hodin. Postižený se cítí zdánlivě zdráv a bez příznaku. Je možná mírná cyanóza rtů a v případě vyšší tělesné aktivity dochází k dušnosti a zrychlení tepu krve.
  3. Období narůstání klinických příznaků – postupně začíná narůstat dušnost, kašel a cyanóza. Charakteristické je zrychlování dechu.
  4. Období plného rozvoje příznaků – nastává po 6–12 hodinách a trvá 2 až tři dny. Je to kritická fáze v níž dochází k největšímu počtu úmrtí. Může v zásadě probíhat dvěma způsoby:
    • modrý typ hypoxie – zasažený trpí silnou dušností, kůže nabývá viditelně modrého odstínu a zřetelně nabíhají viditelné žíly. Postižený dýchá značně obtížně, povrchně a vykašlává velké množství tekutiny (více jak litr za prvních 24 hodin). Tep je rychlý, krevní tlak normální – prognóza tohoto tipu je relativně dobrá, je to ta lepší varianta.
    • šedý typ hypoxie – Kůže zasaženého nabývá šedavých odstínů a je pokryta lepkavým studeným potem. Tep je kriticky rychlý (130–160 tepů za minutu), je nitkovitý a značně nepravidelný. Krevní tlak naopak výrazně klesá a hladina kyslíku v krvi prakticky mizí. Selhává periferní krevní oběh, dochází k otoku plic za stále povrchnějšího dýchání. V případě šedé hypoxie nastává smrt takřka z pravidla do jednoho až dvou dnů.
  5. Období regrese patologických změn – V případě přežití kritických prvních tří dní začíná docházet k postupnému střebávání tekutiny v plicích. Příznaky jako dušnost a namodralost mizí,vrací se chuť k jídlu a celkový stav se obecně zlepšuje. Možnou komplikací už jsou jen sekundární infekce.

Chronická otrava[editovat | editovat zdroj]