Durynský voláč
| Durynský voláč | |
|---|---|
| Základní informace | |
| Země původu |  Německo |
| Využití | okrasný chov |
| Stupeň prošlechtění | ušlechtilé plemeno |
| Směr užitkovosti | okrasné plemeno |
| Tělesná charakteristika | |
| Tělesný rámec | střední |
| Klasifikace a standard | |
| Plemenná skupina | Voláči |
Durynský voláč je okrasné plemeno holuba domácího pocházející ze středního Německa. Je to středně velký holub se vzpřímenou postavou, velkým vejčitým voletem a hlavou zdobenou lžičkovitou chocholkou. Jeho bělohlavý barevný ráz je velice podobný českému plemeni moravský bělohlávek, kterého z českých chovů do značné míry vytlačil.[1] Durynský voláč bělohlavý je používán i přímo v chovech bělohlávků pro osvěžení krve.[2] V seznamu plemen EE a v českém vzorníku plemen náleží do plemenné skupiny voláčů a to pod číslem 0324. Patří mezi vůbec nejznámější střední voláče.[1]
Je to staré plemeno pocházející z Durynska, kde vznikl jako užitkový voláč do extenzivních chovů.[3] Tělesnými tvary je prakticky shodný s ostatními plemeny středních voláčů.[4] Je to silný, středně velký holub se vzpřímenou postavou. Měl by působit elegantním dojmem. Hlava durynského voláče je delší a užší, zakončená středně dlouhým, široce nasazeným zobákem, který je vždy světlý. Oči bílých a bělohlavých voláčů jsou vikvové, u ostatních rázů se požaduje oční duhovka oranžové barvy. Obočnice jsou úzké a barevně odpovídají okolnímu opeření. Typickým znakem durynského voláče je chocholka. Vyrůstá ze záhlaví a při pohledu zboku nepřevyšuje temeno hlavy. Má lžičkovitý tvar, je širší, špičatá a při bočním pohledu je mezi hřebenem chocholky a záhlavím patrné zřetelné vykrojení, tzv. lom, který se nachází v úrovni zobáku a který odděluje chocholku od ostatního peří na zadní části krku.
Krk je vzpřímeně nesený a velmi dlouhý, je to totiž podmínka dobré volatosti. Vole durynského voláče je mohutné, hruškovité až válcovité,[4] je nejsilnější ve své horní části a na hrudi ptáka musí být podvázané. Hruď je poměrně dlouhá s nevystupující hrudní kostí, záda i ramena ptáka jsou široká, křídla jsou dobře přitažená k tělu, jejich letky se nekříží a spočívají nad ocasem. Ten je nesen v linii hřbetu, je přiměřeně dlouhý, ale nedotýká se země. Nohy jsou středně dlouhé, běháky a prsty jsou neopeřené.
Plemeno se chová ve značném počtu rázů, kromě jednobarevných ve všech základních barvách se vyskytuje i v mezibarvách, jako je ráz stříbřitý bezpruhý, pruhový a kapratý, plavý žlutopruhý, či plavý červenopruhý. Modrý durynský voláč může být bezpruhý, černopruhý, bělopruhý či kapratý, černí, červení a žlutí voláči se chovají též v bělopruhém rázu.
Zvláštní zmínku si zaslouží bělohlavý barevný ráz, tato kresba durynského voláče je totiž téměř shodná s kresbou jiných plemen a rozdíly v tomto zbarvení jsou jediným rozlišovacím znakem mezi bělohlavým durynským voláčem a moravským bělohlávkem. U durynského voláče bělohlavého prochází barevné rozhraní mezi bílou hlavou a barevným opeřením od koutků zobáku, pak asi 5 mm pod dolním okrajem obočnic a pokračuje do záhlaví.[4] Chocholka by měla zůstat barevná. U moravského bělohlávka se tato linie dolního okraje obočnic přímo dotýká. Kromě tohoto kresebného rázu se durynský voláč chová ve variantě bělohroté, bělohrotí ptáci mají 7-10 krajních ručních letek bílých, v kresbě běloocasé a různých kombinacích kreseb, jako je kresba bělohlavá bělohrotá běloocasá, dále v tzv. kresbě mniší a v rázech tygrů. Všechny barvy musí být čisté a syté.
Je to plemeno temperamentní, plodné, dobře odchovává mláďata a je vhodné také do volných chovů.[1]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c VESELÝ, Alexandr. Durynský voláč [online]. Fauna, 01.01.2010 [cit. 2013-06-02]. Dostupné online.
- ↑ Durynský voláč - standard plemene [online]. Holubník.com [cit. 2013-06-02]. Dostupné online.
- ↑ BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s. Kapitola VII Plemena holubů, s. 200.
- ↑ a b c PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4. Kapitola Durynský voláč, s. 210.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- PETRŽÍLKA, Slavibor; TYLLER, Milan. Holubi. 5. vyd. Praha: Aventinum, 2004. 223 s. ISBN 80-7151-235-4.
- TUREČEK, Václav, a kolektiv. Holubářství. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 156 s.
- BUREŠ, Jan; ZAVADIL, Rostislav. Příručka chovatele holubů. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1974. 322 s.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Durynský voláč na Wikimedia Commons
