Dubečtí z Dubče

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dubečtí z Dubče
Kresebná rekonstrukce erbu Dubečských z Dubče
Kresebná rekonstrukce erbu Dubečských z Dubče
Země České království
Zakladatel Meinlin od Věže
Rok založení 1343
Vymření po meči 1508
Poslední vládce Jan III. Dubecký z Dubče

Dubečtí z Dubče byli českým středověkým vladyckým rodem vzešlým původně z pražského městského prostředí. Od poloviny 14. století se Dubečtí z Dubče postupně ujali četných venkovských statků v blízkosti tehdejší Prahy. K jejich rodovým državám patřily Dubeč, Vinoř, Průhonice a mnohé jiné statky v okolí pražského souměstí. Svůj predikát odvozoval rod od vsi Dubeč, kterou Dubečtí z Dubče získali do svého majetku již na počátku 40. let 14. století. Za jejich vlády získávala Dubeč postupně na významu a stala se centrem rozsáhlého a hospodářsky významného dominia a šlechtického podnikatelského velkostatku. Vyvrcholením vzestupu Dubče a celého rodu bylo povýšení Dubče na městys v roce 1502 králem Vladislavem II. Jagellonským. Dubečtí z Dubče byli rodem hospodářsky velmi zdatným a politicky angažovaným. Od počátku husitských válek byli Dubečtí z Dubče rodem kališnickým. Poslední mužský představitel rodu Jan III. Dubečský z Dubče patřil na počátku 16. století k nejbohatším a nejvlivnějším vladykům v Českém království. Rod vymřel po meči roku 1508. Po přeslici však rod pokračoval prostřednictvím dynastického svazku se Zapskými ze Zap až do pobělohorského období.

Počátek rodu[editovat | editovat zdroj]

Zakladatelem Dubečských z Dubče byl měšťan Meinlin od Věže (1343-1368) pocházející z pražského patricijského rodu Velfloviců.[1] Roku 1343 je poprvé uváděn jako držitel vsi Dubeč, kde nechal v polovině 14. století zbudovat tvrz jako své nové rezidenční sídlo.[2] Na počátku 50. let 14. století odešel Meinlin od Věže z Prahy na své venkovské statky. V Dubči začal budovat hlavní rodovou državu, se kterou měli být jeho potomci úzce svázáni. Po Meinlinově smrti se ujal Dubče jeho syn Jan I. Dubecký (1384-1426), který se stal již vladykou se značným majetkem, za což mohla okolnost, že po svých příbuzných z rodu Velfloviců zdědil na přelomu 14. a 15. století velkou část majetku, který zahrnoval například Vinoř nebo ves Chlumín. Část majetku vlastnil rod od počátku 15. století také v sousední vsi Dubeček. Roku 1404 koupil Jan I. Dubecký Průhonice, které tvořily spolu s Dubčí a Vinoří na více jak sto let páteř rodového majetku Dubečských z Dubče.[3] Jan I. Dubecký začal používat predikát Dubecký z Dubče a také vlastní erb a pečeť, které vycházely z původního znaku Velfloviců. Na štítě červené barvy tak měli Dubečtí z Dubče jednoduchý a napříč položený bílý pruh. Později byl k tomuto starobylému znaku připojen klenot se složenými křídly. Jan I. Dubecký nechal v Dubči také založit novou pozdně středověkou tvrz, která byla ve druhé polovině 16. století přestavěna Zapskými ze Zap na renesanční sídlo, jehož zbytky se v Dubči dochovaly dodnes.

Vzestup Dubečských z Dubče[editovat | editovat zdroj]

Severovýchodní torzo renesanční tvrze v Dubči

V 15. století se dočkal rod Dubečských z Dubče značného společenského vzestupu. Jan I. Dubecký měl dva syny Jana II. (1434-1437) a Matěje (1429-1465). Po předčasné smrti Jana II. se rodového majetku ujal jeho mladší bratr Matěj Dubecký z Dubče. Ten patřil k významným aktérům poděbradské éry. Pokračoval v rozšiřování svých držav. Roku 1446 například koupil ves Radim, kde držel zdejší tvrz a poplužní dvůr. Jako kališník se Matěj Dubecký přihlásil k Jiřímu z Poděbrad a po celý život mu projevoval věrnost a oddanost. Jeho vliv byl v kališnickém táboře velmi vysoký už jen tím, že rod Dubečkých z Dubče držel podací právo k Týnskému chrámu v Praze, který patřil v této době k baště kališnické církve. V 50. letech 15. století se stal Matěj Dubecký přísedícím komorního soudu, byl hlavním spojencem Jiřího z Poděbrad při jeho úsilí o pacifikaci země během Jiřího správcovství a dosáhl takového vlivu, že se vyskytuje v listinách dokonce jako "urozený pán", ačkoli byl stále pouhým vladykou.[4] Za života Matěje Dubeckého z Dubče získal celý rod Dubečských z Dubče značnou vážnost a prestiž. Ta výrazněji neutrpěla ani poté, co krátce po roce 1465 Matěj Dubecký zemřel a dubečské panství přešlo na mnoho let do správcovství Zdeňka Kostky z Postupic. Jediný syn a dědic Matěje Dubeckého, Jan III., byl totiž v době smrti otce ještě pouhým chlapcem.

Jan III. Dubecký z Dubče[editovat | editovat zdroj]

Náhrobek Elišky z Kraselova, manželky Jana III. Dubeckého z Dubče

Nejvýznamnější postavou rodu Dubečských z Dubče byl Jan III. Dubecký z Dubče a na Průhonicích (1487-1508), který se ujal rodového majetku v polovině 80. let 15. století. V jeho osobě se ujal Dubče a další statků, které rod držel, mimořádně schopný, podnikavý a talentovaný vladyka, který udivoval své současníky také učeností a moudrostí.[5] Své državy postupně rozšířil o vsi Lítožnice, Dubeček, Dolní Měcholupy, Netluky nebo Krchleby v okrese Benešov. K jeho majetku patřily na sklonku života také tvrz a dvůr v Holi, dvůr a platy v Újezdu u Průhonic i Čestlicích a dvory v Dolních Jirčanech a Čertousích v dnešních Horních Počernicích. Do zástavy získal také hrad Frýdštejn. Jan III. Dubecký tak vládl nad úctyhodným majetkem, který zahrnoval 2 hrady, 2 tvrze, 7 dvorů a četné vesnice a platy poddaných.[6] Na dubečském panství založil Jan III. Dubecký prosperující šlechtický podnikatelský velkostatek, který zahrnoval rybníkářství, chov ovcí nebo vaření piva. Díky tomu začala Dubeč výrazně hospodářsky a ekonomicky prosperovat. Jelikož byl Jan III. Dubecký navíc výrazně politicky aktivní a stal se členem stavovských komisí, které se podílely na revizi zemského zřízení v souvislosti s přípravou vydání Vladislavského zřízení zemského, využil této situace k tomu, aby dosáhl povýšení Dubče na městečko. Král Vladislav II. Jagellonský potvrdil Janovi toto privilegium 20. ledna 1502 v tomto znění:

"JKMt téhož Jana ves Dubeč za městečko vysaditi jest ráčil, tyto zvláštnie milosti jemu čině: Nejprve trh aby téhodní každý úterý jměli. Item dva jarmargky ročnie, jeden na den sv. Petra apoštola a druhý tu středu před svatým Václavem, každý s vosmi dny pořád sběhlými. Item s popravů obyčejnů. Item což by sobě vod kupcuov buď soli anebo jiných potřeb k své živnosti koupili, to aby sobě v témž městečku skládati mohli, kolikrát by jim toho potřeba kázala. Všakž tyto všecky milosti majie býti bez újmy každého na jeho spravedlnosti. Tomu na svědomie oc. Dán v Olomúci v úterý den sv. Fabiana a Šebestiana, annorum ut supra."[7]

V osobním životě byl Jan III. Dubecký z Dubče šťastný, a to i přesto, že se oženil s výrazně mladší Eliškou z Kraselova, která byla katoličkou, kdežto on kališníkem. Konfesionálně smíšená manželství byla na sklonku 15. století ještě poměrně vzácné. Přesto se jednalo o harmonické soužití, které ukončila až předčasná smrt Elišky, jež byla pohřbena ve Vinoři v Kostele Povýšení svatého Kříže. Zde je dodnes k vidění její náhrobek. Z manželství vzešla pouze dcera Žofie (Žofka).

Konec rodu[editovat | editovat zdroj]

Na počátku 16. století se rod Dubečských z Dubče musel potýkat s obtížnou situací. Jan III. Dubecký měl pouze dceru Žofii. Tu proto s předstihem vyhlásil za svou dědičku a oženil ji s vladykou Zikmundem Zapským ze Zap. Právě Zikmundovi Zapskému svěřil Jan III. Dubecký zápisem do desek zemských z roku 1508 veškeré své jmění, vyjma hradu Frýdštejna, aby jej užíval spolu se svou manželkou Žofií. Po smrti Jana III. Dubeckého se skutečně majetku ujal Zikmund Zapský (1508-1519). Po Zikmundově smrti se stala poručnictví dubečského panství sama Žofie Dubecká (1524-1531), která byla vladařkou v Dubči a na Průhonicích až do své smrti, kdy celé jmění připadlo jejím synům Oldřichovi a Adamovi Zapským ze Zap, vnukům Jana III. Dubeckého. Rod Zapských ze Zap poté vládl v Dubči dalších sto let až do pobělohorských konfiskací, kdy byla Dubeč zkonfiskována Adamovi mladšímu Zapskému ze Zap.[8] Jeho popravou v roce 1626 zanikla také přímá pokrevní linie Dubečských z Dubče, kterou lze přes Velflovice spolehlivě vystopovat až do poslední čtvrtiny 13. století.

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

  • Meinlin od Věže měl podací právo ke kostelu sv. Havlu na Starém Městě pražském, kde kázali Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže. Farářem zde byl rovněž Johánek z Pomuka, pozdější mučedník a světec Jan Nepomucký.
  • Na památku Dubečských z Dubče nese jedna z ulic v Dubči název "Dubeckého".
  • Poslední místo odpočinku Dubečských z Dubče není známo. Nejčastěji se uvažuje o kostelu Narození Panny Marie v Průhonicích.
  • Dubečtí z Dubče byli pokrevni spřízněni s mnohými šlechtickými rody v Čechách, a to zejména se Zapskými ze Zap, vladyky z Kraselova nebo pány z Klinštejna.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • SVOBODOVÁ, Alena. Z různých dob našeho městečka Dubče. Příspěvek k dějinám současné pražské městské části. Praha: MÚ Dubeč, 2002. 60 s.
  • SAITL, Vilém. Rytířský rod Zapských ze Zap. Příspěvek k dějinám staré české šlechty. Dubeč: nákladem vlastním [Jindřich Zapský], 1941. 126 s.
  • MÍK, Vladislav. Kronika městečka Dubče. Praha: nákladem vlastním, 1932. 60. s.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Oficiální web městské části Praha-Dubeč

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. SEDLÁČEK, August. Hrady, zámky a tvrze Království českého. Svazek XV. Kouřimsko, Vltavsko a JZ Bleslavsko. Praha: Argo (poslední vydání), 1998, s. 205.
  2. SVOBODA, Ladislav, a kol. Encyklopedie českých tvrzí: 2. díl: K-R. Praha: Argo, 2000, s. 418.
  3. HOLEC, František aj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Sv. 7, Praha a okolí. Praha: Svoboda, 1988, s. 153.
  4. ÚLOVEC, Jiří. Pražský sborník historický. Díl XXIX. Praha, 1996 (kapitola „Historie a stavební podoba tvrzí v Dubči“), s. 154-155.
  5. PALACKÝ, František. Dějiny národu Českého v Čechách a na Moravě: díl V. Praha: Nakladatel L. Mazáč, 1939, s. 271.
  6. MACEK, Josef. Jagellonský věk v českých zemích (1471-1526). Svazek 1.a 2. Praha: Academia (2. vydání), 1998, s.389.
  7. Archiv Český XVIII, s. 279, č. 470
  8. FRANCEK, Jindřich. Velké dějiny zemí Koruny české. Tematická řada: zločinnost a bezpráví. Praha: Paseka, 2011, s. 344-345.