Drahomíra (Škroup)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Drahomíra
Drahomira
F. Škroup (1840)
F. Škroup (1840)
Základní informace
Žánrromantická opera
SkladatelFrantišek Škroup
LibretistaVáclav Alois Svoboda
Počet dějství3
Originální jazykněmčina
Datum vzniku1848
Premiéra28. října 1848, Praha, Stavovské divadlo
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Drahomíra (v německém originále Drahomira) je romantická opera o třech dějstvích českého skladatele Františka Škroupa (Plavec 90) na německé libreto českého básníka Václava Aloise Svobody-Navárovského. Premiéru měla 28. října 1848 v pražském Stavovském divadle.

Vznik a historie díla[editovat | editovat zdroj]

Operu Drahomíra napsal František Škroup na počest pětistého výročí založení Karlovy univerzity. Byla to první opera z české historie, kterou napsal na německé libreto.[1]

Libretistou byl básník Václav Alois Svoboda, který vedle české a latinské poezie psal rovněž poezii německou, a to často na témata z historie Čech. Básně Drahomira's Untergang, St. Ludmilla nebo Wenzel und Podiwin mají přímý vztah s libretem k opeře Drahomíra, která zpracovává svatováclavskou legendu s důrazem na kněžnu Drahomíru.[2]

Premiéra, která se konala ve Stavovském divadle 28. číjna 1848, byla relativně úspěšná. Představitelka titulní role Auguste Fehringerová, představitel Boleslava Wilhelm Versing i skladatel byli vyvoláváni.[3] Přesto se opera dočkala jen jedné reprízy (1. listopadu).[4] Návštěva divadla byla koncem roku 1848 dosud slabá, protože pražské měšťanstvo se horlivě věnovalo spolkovému a politickému životu. V divadle měla navíc v této době úspěch díla s aktuálním námětem, jako například Kittlovi Francouzové před Nizzou. V době poznamenaná pangermanismem na jedné a austroslavismem na druhé straně nemělo německy hovořící měšťanstvo zájem o vlastenecký námět z české historie a Čechové zase o operu zpívanou v němčině. Úspěch měla naopak Tylova dramatizace téhož příběhu pod názvem Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové (premiéra 11. února 1849).[5]

Neúspěch Drahomíry, kterou považoval za své dosud nejlepší dílo, Škroupa velmi mrzel.[5] Když ani opožděná premiéra Libušina sňatku (1850) v češtině nedopadla o mnoho lépe, odvrátil se skladatel definitivně od vlasteneckých témat k námětům z historie evropské (Mořský geus 1852) nebo i světové (Kolumbus 1856).

Drahomíra již nikdy nebyla uvedena. Partitura celé opery se ztratila, dochoval se pouze klavírní výtah, uložený původně v archivu Umělecké besedy[6], nyní v Muzeu české hudby[7]. Václavská a ludmilská legenda se stala tématem pro řadu dalších hudebně dramatických děl, například operu Drahomíra Karla Šebora nebo oratorií / duchovních oper Antonína Dvořáka (Svatá Ludmila) a Josefa Bohuslava Foerstera (Svatý Václav).[8]

Charakteristika díla[editovat | editovat zdroj]

Svobodovo libreto zachycuje konvenční, v podstatě ještě barokní podobu svatováclavské legendy. Děj je představován výlučně jako výsledek střetu mezi pohanstvím a křesťanstvím, nadto vykresleného značně schematicky z jednoznačně křesťanského hlediska. Charakteristika postav – s částečnou výjimkou Drahomíry – je velmi plochá, logika jejich jednání má řadu slabin. Děj je sledem více méně statických scén a obřadů, zatímco události určující pro průběh příběhu (souboj Václava s Rudoslavem, zavraždění Václava) se odehrávají mimo scénu.

Škroupovo zhudebnění jako u většiny jeho oper vychází ze vzoru německé romantické opery doplněné prvky belcantové opery italské – tento vliv je patrný zejména u Boleslavových bojovných árií a Drahomířiny aria della follia. Sborové scény stavící do kontrastu pohany a křesťany jsou navíc komponovány ve stylu velké opery (obdobně střed dvou náboženství personifikuje např. Giacomo Meyerbeer v Hugenotech), ale Škroupovo zpracování je pro svou převládající homofonii v takových momentech nevýrazné. Na druhé straně umožnil náboženský námět skladateli využít zkušenosti s kompozicí duchovní hudby.[9]

Hudebním těžištěm opery je dlouhá a strukturovaná scéna pohanského obřadu, zabírající v podstatě první polovinu 2. dějství. Nejcharakterističtějším samostatným číslem je právě Drahomířina scéna ze třetího jednání.

Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]

osoba hlasový obor premiéra (20.11.1848)
Drahomíra, vdova po pražském knížeti Vratislavovi dramatický soprán Auguste Fehringer
Václav, její nejstarší syn, kníže pražský tenor Jan Nepomuk Maýr
Boleslav, její mladší syn hrdinný baryton Wilhelm Versing
Radoslav, kníže kouřimský baryton Rinesch
Milina, Rudoslavova dcera lyrický soprán Cecílie Soukupová
Styrsa, Perunův velekněz bas Naumann
Tuma, kněz Čartů bas František Brava
Podivín, Václavův sluha tenor Karl Knopp
Pavel Kaich, Václavův starý učitel basbaryton Karel Strakatý
Zbrojnoš František Hynek
Křesťanští a pohanští Čechové obojího pohlaví, bojovníci, pohanští kněží
Dirigent: František Škroup

Děj opery[editovat | editovat zdroj]

1. dějství[editovat | editovat zdroj]

(Sloupová síň na knížecím dvoře v Praze) Na Pražském hradě se připravuje uvítání kněžny Drahomíry navracející se z vyhnanství. Křesťané v čele s knězem Kaichem ji očekávají s obavami, pohané v čele s knězem Styrsou s nadějemi. Přichází samotná Drahomíra s průvodem, v němž jsou mimo jiné její neteř Milina a pohanský kněz Tuma. Při nesmělém vítání ze strany křesťanů dává kněžna najevo svůj odpor k nové víře, nadšení pohanů zase mírní s odkazem na svého syna knížete Václava. Shledání a smířením s Václavem probíhá s jistými zádrhely, ač je shromážděný lit vítá; o to srdečnější je setkání Drahomíry s jejím mladším synem Boleslavem, dosud pohanem. Drahomíra slavnostně přijímá knížecí plášť, žezlo a Libušinu korunu, Ludmilinu berlu však zlostně odmítá.

Všichni odejdou až na Kaicha, který se modlí za křesťanství v Čechách. Doprovodí jej Václavův družiník Podívín, který se knězi přiznává k lásce k Milině. Kaich mu důtklivě připomíná nemožnost takového svazku ‒ Milina je přece pohanka ‒ a vleče ho pryč. Podívínův kvapný odchod zmate Milinu, jež na to reaguje cituplnou romantickou árií.

S tím kontrastuje následující monolog Drahomíry, v němž se hlásí k Libušinu dědictví a doufá, že se jí podaří znovu převzít skutečnou vládu a navrátit zemi víře předků.

Setmělé nebe osvětlí záře požáru. To Drahomířin bratr Rudoslav zahájil boj proti křesťanům. Přikvapí Boleslav a chce vyrazit na obranu, i když jej kněžna zadržuje. Přibíhají i Podivín, Milina a Kaich (ten je přesvědčen, že za útokem stojí Drahomíra) i poděšení obyvatelé. Václav vychází z chrámu a vybízí vojsko k tažení na obranu křesťanské víry. Nabídku bratra na doprovod odmítá: Boleslav nechť zůstane strážit matku a hrad.

2. dějství[editovat | editovat zdroj]

Setkání knížete Václava s knížetem Radslavem. Obraz Josef Mathausera.

(Pohanský obětní háj s modlami Peruna, Lady a Svantovíta) Probíhá velkolepý pohanský obřad. Nejprve lid a kněží oslavují Peruna, pak se k němu modlí Boleslav a Drahomíra, aby jim udělil knížecí vládu. Poté Milina a děvy adresují modlitbu Ladě a Boleslav s bojovníky vzývají Svantovíta. Na závěr obřadu žrec Tuma hlásá nenávist ke křesťanům, na něž svolává pomstu Černoboga, a vyzývá k věrnosti Boleslavovi, od něhož si slibuje návrat ke starým pořádkům. Konkrétní plán na odstranění knížete Václava domlouvají Drahomíra, Boleslav, Tuma a Styrsa ‒ prvním krokem je Rudoslavovo tažení. Na místě zůstane jen Milina. Nejprve prosí Peruna o ochranu svého otce Rudoslava v nadcházející bitvě, ale pak upadne do rozpaků při myšlence na Podivína a jeho křesťanského boha. V té chvíli se Podivín objevuje sám ‒ přišel za Milinou až sem na pohanské obětiště, aby ji obrátil na pravou víru. Milina jej radostně vítá a oba si s ním vyznává lásku, pak ale za seslání milého děkuje bohyni Ladě. Milenci se rozcházejí, aniž by se dokázali na otázce víry sjednotit.

(Proměna ‒ Hradní nádvoří) Boleslav se připravuje k boji. Milina se bojí o život svého otce, ale Drahomíra, Tuma a Styrsa mu prorokují vítězství. V tom zazní zpovzdálí zpěv křesťanů vzdávajících díky za mír. Pohané se domnívají, že Rudoslav utrpěl porážku, ale Podivín osvětluje, co se stalo: když mělo dojít k boji, vyzval Václav odbojného knížete, aby se s ním utkal v duelu. Když proti sobě měli vyrazit, seskočil Rudoslav z koně, pokořil se knížeti a přijal křesťanství. Pohané jsou touto příhodou zděšeni.

Přichází průvod věřících vedený knězem Kaichem a následovaný Václavem a Rudoslavem. Rudoslav vypráví, jak se mu v okamžiku souboje nad Václavovou hlavou zjevili andělé nesoucí kříž, a žádá nyní Kaicha, aby jej poučil ve víře. Drahomíra vyčítá Václavovi i Rudoslavovi zbabělost a žádá Boleslava, aby ji odvedl na svůj hrad.

3. dějství[editovat | editovat zdroj]

(Černobogův háj) Žrec Tuma žádá Černoboga o sílu pro Boleslava a Drahomíru. Kněžnu pronásleduje zjevení zavražděné Ludmily, které ji varuje před dalším zločinem a nabádá k pokání. Drahomíra se ale naopak rozhoduje urychleně jednat. Mezitím Boleslav dospívá k přesvědčení, že knížecí hodnost má náležet jemu, protože svého bratra předčí bojovností a odvahou. Drahomíra a Tuma mu naznačují cestu k trůnu: jeho meč se musí zbrotit Václavovou krví.

I na tomto pohanském obětišti se objevují Podivín a Milina. Tentokrát Podivín bez velké námahy obrátí Milinu na křesťanskou víru, kterou již ostatně přijal její otec. Přistihne je však Tuma a oba jsou jati pohany. Když se odmítnou zříci křesťanství, jsou odvlečeni do blízké jeskyně. Zatímco se Boleslava opět zmocňují pochyby, Podivín s Milinou jsou mučeni až k smrti. Tuma oznamuje vykonání ortelu Boleslavovi a Drahomíře. Nyní prý je na Boleslavovi, aby jednal. Když se Boleslav bojí a vzpírá, hrozí mu matka prokletím. Nakonec Boleslav podlehne naléhání a odchází s taseným mečem zabít bratra.

(Proměna ‒ Prostranství před Boleslavovým hradem) Pohané se divoce veselí a tančí, jen Drahomíru trápí výčitky svědomí. Vrací se Boleslav. Na meči má ještě čerstvou Václavovu krev, ale již svého činu lituje a klne své matce za to, že jej k vraždě navedla. Ukazuje se mrtvý Václav obklopen kněžími a křesťany, kteří zpívají žalozpěv na mrtvého knížete a hymnus na světce-mučedníka. Boleslav je tímto obrazem zdrcen, Drahomíra ale jásá nad svým vítězstvím.

Na nebesích se zjevují Podivín a Milina ověnčeni hvězdami a s mučednickými ratolestmi v rukou. Vítají Václava v ráji. Doprovází je sbor andělů. Před tímto viděním Boleslav lituje svého hříchu a Kaich jej ujišťuje, že může dosáhnout odpuštění. I ostatní pohané se obracejí na křesťanství, až na Tumu a Drahomíru, která proklíná oba své syny i jejich boha. Zatímco ji i s Tumou stahují čerti do pekla, patří závěr opery alegorii nového světce.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PLAVEC, Josef. František Škroup. Praha: Melantrich, 1941. S. 359. (česky) 
  2. Plavec, c. d., s. 359–360.
  3. PETRÁNĚK, Pavel. František Škroup: Der Meergeuse (Mořský geus). Sborník k premiéře Národního divadla 2003. Praha: Národní divadlo, 2003. 280 s. ISBN 80-7258-120-1. S. 81. (česky) 
  4. Petráněk, c. d., s. 73.
  5. a b Plavec, c. d., s. 370.
  6. Plavec, c. d., s. 359.
  7. KABELKOVÁ, Markéta; LUDVOVÁ, Jitka. Škroup František Jan. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích: Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2005. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 541. (česky)
  8. Plavec, c. d., s. 360.
  9. Plavec, c. d., s. 361.

Literatura[editovat | editovat zdroj]