Dornier Do 24
| Dornier Do-24 | |
|---|---|
 Nizozemský Dornier Do 24K-1 (s/n X-1, c/n 761). X-1 působil v Nizozemské východní Indii a 3. března 1942 byl zničen při japonském náletu na Broome. | |
| Určení | Létající člun |
| Původ | Německá říše |
| Výrobce | Dornier Werke GmbH |
| První let | 3. července 1937 |
| Zařazeno | 1938 |
| Uživatel | Luftwaffe Nizozemské námořní letectvo, Španělsko, SSSR, Aéronavale[1], RAAF |
| Vyrobeno kusů | 269 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Dornier Do 24 byl německý třímotorový létající člun z druhé poloviny 30. let 20. století.
Vývoj[editovat | editovat zdroj]
Stroj byl původně vyvinut na požadavek Nizozemska, které potřebovalo moderní hydroplán pro své východoindické kolonie. Jako první vzlétl prototyp Do 24 V3 (imatrikulace D-AYWI) 3. července roku 1937, následovaný Do 24 V4 (D-ADLP) dne 22. července 1937.[zdroj?] Oba prototypy poháněly americké hvězdicové devítiválce Wright R-1820-F52 Cyclone. Další prototyp Do 24 V1 (D-AIBE) vzlétl poprvé z Bodamského jezera 10. ledna 1938 poháněn třemi motory Junkers Jumo 205C Diesel.
Letouny byly dodávány Nizozemsku s označením Do 24K-1, a licenčně se zde i ve firmě Aviolanda a De Shelde stavěly, později se připojila k výrobě také společnost Fokker. Prvních dvanáct strojů bylo vyzbrojeno třemi kulomety Colt-Browning ráže 7,7 mm,[zdroj?] od třináctého neslo hřbetní střeliště kanón HS 404 ráže 20 mm. Letouny se vyráběly rovněž ve Švýcarsku filiálkou Dornier-Flugzeuge v Altenrheinu a poslední šestý zde vyrobený kus byl dokončen jako Do 24 K-2 se zvětšenými palivovými nádržemi a novými motory R-1820-G102.
Po obsazení Nizozemska německými vojsky byly v leteckých továrnách v Papendrechtu a Dortrechtu zabaveny dohotovené i rozestavěné Do 24 K-2 a následně vyrobené stroje s německým radiovybavením, palubními přístroji a kulomety MG 15 obdrželo označení Do 24 N-1. Od srpna do září 1941 nahradily v Luftwaffe stroje Dornier Do 18. Další variantou byla verze Do 24 T-1 s motory BMW-Bramo 323 R-2 Fafnir. Nevyzbrojené typy Dornier Do 24 MS sloužily k odstraňování min v řekách, pobřežních vodách a přístupech k přístavům. Byly vybaveny duralovým prstencem pod křídlem s vlastním zdrojem napájení, který vytvářel elektromagnetické pole k ničení námořních min.
Na konci roku 1942 byla výroba Do 24 T zahájena také u francouzské společnosti CAMS v Sartrouville s celkovou produkcí 22 kusů do konce roku 1943. V tomto roce vznikla verze Do 24 T-2 s rozšířeným rádiovým a navigačním vybavením, u některých strojů byl německý kanón MG 151 nahrazen francouzským HS 404 ráže 20 mm.
6. srpna 1971 přelétli Comandante Luis Meson Bada a Capitan José L. Ferragut Aquilar v NSR zakoupený Do 24 (Werk-Nr. 5345) z Pollense přes Marseille a Lausanne do Friedrichshafenu. V mnichovské firmě Dornier GmbH pro tento stroj postavili nové obdélníkové křídlo se superkritickým profilem a zešikmenými koncovými oblouky. Motorová lože dostala zabudované tři turbovrtulové pohonné jednotky Pratt and Whitney Canada PT-6A-45B s výkonem po 833 kW pohánějících pětilisté vrtule. Trup nového Do 24 ATT byl převzat s minimálními úpravami. Změn doznal nový příďový podvozek převzatý z letounu Fokker F-27 Friendship a byly upraveny boční trupové plováky. Nová verze byla zalétaná piloty D. Thomasem a M. Feursegerem 25. dubna 1983 z továrního letiště Oberpfaffenhofen u Mnichova. Maximální rychlost vzrostla na 428 km/h.[2]
Nasazení[editovat | editovat zdroj]
Německé Do 24 zasáhly do bojů již v dubnu 1940. Prototypy V1 a V2 obdržely výzbroj každý dvěma kulomety MG 15 ráže 7,9 mm a kanónem MG 151 ráže 20 mm a zařazeny k jednotce KG.z.b.V. 108 See.
Nizozemské námořní letectvo (MLD) mělo v Nizozemské východní Indii celkem 37[3] letounů Do 24, které sloužily u Groepen Vliegtuigen (GVT) 1 až 8.[4] Již 13. prosince 1941 si palubní střelec stroje Do 24 K-1 (X-22) nárokoval první (nepotvrzený) sestřel japonské „stíhačky“ pro MLD.[5] Dne 17. prosince 1941 tři Do 24 K-1 od GVT-7 spolu s bombardéry Martin 139 zaútočily na japonské lodě u Miri na Severním Borneu. Do 24 (X-32) při této akci potopil torpédoborec Šinonome.[6] O šest dní později napadlo japonské lodě u Davaa na Filipínách šest Do 24 (X-11, 12, 25, 26, 27 a 30). 19. února 1942 přeletělo pět Do 24 (X-5, 7, 8, 9, a 10) do Austrálie následované šest dní před kapitulací nizozemských vojsk ve Východní Indii, 2. března 1942, dalšími šesti Do 24 (X-1, 3, 20, 23, 28, a 36).
Dne 19. dubna 1942 převzalo letouny australské letectvo, kde sloužily např. u 41. peruti RAAF k transportním účelům.
Od května 1942 operovaly Do 24 v rámci Seenotkomanda Varna v Jevpatorii na černomořském pobřeží Krymu, kde prováděly záchranné práce, průzkum a doprovázely konvoje do Oděsy a Sevastopolu. Na konci února 1943 byly Do 24 T z důvodu rozbahněných letišť převeleny k 1. a 2. Seetransportstaffel Sewastopol k transportním úkolům. Letouny tohoto typu operovaly také v oblasti Středozemního moře u Seenotzentrale Syrakus, kde se v září 1943 pět Do 24 podílelo na záchraně trosečníků z potopené lodě Roma, avšak čtyři byly sestřeleny spojeneckými letouny.
V přístavech Cherbourg a Boulogne měly domovské základny Seenotstaffeln operující nad kanálem La Manche, v Brestu byly umístěny jednotky Do 24 T operující nad Atlantikem a nad Baltským mořem přepravovaly především raněné a vojenský materiál. V Norsku byla umístěna Seenotstaffel 50 se základnou v Stavanger-Sola a Seenotstaffel 51 v Bodø.
Krátce před obsazením Oděsy Rudou armádou na konci dubna 1944 prováděly Do 24 T zásobovací lety evakuaci raněných na trase Krym-rumunské černomořské pobřeží. V srpnu 1944 bylo osm Do 24 T ze Seenotstaffel 8 evakuováno z rumunské základny Mamaia přes Varnu a Soluň do Athén. Zde posílily Seenotstaffeln 6 a 7, které přepravovaly vojáky ze základen na Krétě a řeckých ostrovech. Zbylé Do 24 poté přeletěly do Vídně. Poslední německé jednotky, které na konci války používaly letouny Do 24 T, byly Seenotgruppen 80 a 81 v Grossenbrode.
Na začátku června 1944 byl první z dvanácti objednaných strojů Do 24 T-3 dodán do Španělska k námořní dálkové průzkumné a záchranné letce v Puerto de Pollensa na Mallorce. Po ukončení války sloužily u 3. smíšeného leteckého pluku a následně tvořily jednu Grupo v Regimento Num 51 Ejército del Aire až do roku 1969.
.jpg)
Po osvobození francouzského Sartrouville pokračovala výroba Do 24 T pro Aéronavale. 5. prosince 1944 byla utvořena Flotille 9F v St. Mandrier. Ta byla 1. ledna 1946 přejmenována na Escadrille 30S. 1. března 1946 vznikla podobná jednotka Escadrille 20S umístěná v Aspettu na Korsice a konečně třetí jednotkou s letouny Do 24 se stala Flotille 9F (Exploration) v Karoubě u Bizerty. V roce 1953 byly vyřazeny a část strojů byla předána Španělsku.
Během války přeletěly dva stroje Do 24 T do neutrálního Švédska. První (Werk-Nr.3342, CM+RY) z Seenotgruppe 81 přistál 31. října 1944 v Hälleviku, který byl od 10. května 1945 zařazen jako Tp 24[7] u Flottilj 2 v Hägernäs.[8] Druhý (Werk-Nr.42, 5W+BU) z jednotky Seenotstaffel 50 přeletěl 9. května 1945 z Ventspils do Trelleborgu. Tento stroj byl i s uprchlíky předán 14. srpna 1945 do Sovětského svazu, kde sloužil u polárního letectva.
Specifikace[editovat | editovat zdroj]
Údaje platí pro Do 24 T-1[9]
Technické údaje[editovat | editovat zdroj]
- Rozpětí: 27,00 m
- Délka: 21,89 m
- Výška: 5,75 m
- Nosná plocha: 108,00 m²
- Hmotnost prázdného letounu: 10 600 kg
- Vzletová hmotnost: 18 400 kg
Výkony[editovat | editovat zdroj]
- Maximální rychlost u země: 291 km/h
- Maximální rychlost ve výšce 4800 m: 340 km/h
- Cestovní rychlost: 220 km/h
- Výstup do 1000 m: 4,5 min
- Výstup do 2000 m: 9,3 min
- Výstup do 4000 m: 21 min
- Dostup: 6300 m
- Maximální dolet: 2700 km
- Maximální dolet s příd. nádržemi: 4700 km
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ S. A. Genf, Encyklopedie letadel, Dornier Do 24, 1998, str. 379
- ↑ Miroslav Balous, Letectví+kosmonautika, Dornier Do 24TT, 1984, č.3
- ↑ WOMACK, Tom. The Dutch Naval Air Force Against Japan: The Defense of the Netherlands East Indies, 1941-1942. [Jefferson?]: McFarland, 2006. Dostupné online. ISBN 9780786423651. S. 159 a 160. (anglicky)
- ↑ Womack, str. 153 až 155
- ↑ Womack, str. 53
- ↑ VISSER, Jan. Who sank the Shinonome? [online]. netherlandsnavy.nl [cit. 2017-04-13]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ FREDRIKSSON, Urban; PARSCH, Andreas. Swedish Military Aircraft Designations [online]. Rev. 2006-10-04 [cit. 2018-08-24]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ W. Green a G. Swanborough, Kamufláže Vojenská letadla, Dornier Do 24, 2001, str. 92 a 93
- ↑ Marek Murawski, Letadla Luftwaffe Část 1, Dornier Do 24, 1997, str. 116
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- MURAWSKI, Marek. Letadla Luftwaffe Část 1. Hostomice: Intermodel, 1997. 240 s. ISBN 80-901976-2-0.
- GREEN, William; SWANBOROUGH, Gordon. Kamufláže Vojenská letadla. 1. vyd. Praha: Svojtka & Co., 2001. ISBN 80-7237-438-9. S. 92 a 93.
- BALOUS, Miroslav. Dornier Do 24TT. Letectví a kosmonautika. Leden 1984, roč. LX, čís. 3, s. 16 a 17.
- GENF, S. A. Encyklopedie letadel. 1. vyd. Ivanka pri Dunaji: Slovo, 1998. ISBN 80-85711-35-4. S. 379.
- WOMACK, Tom. The Dutch Naval Air Force Against Japan: The Defense of the Netherlands East Indies, 1941-1942. [Jefferson?]: McFarland, 2006. Dostupné online. ISBN 9780786423651. (anglicky)
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Dornier Do 24 na Wikimedia Commons - Kamufláže letounu Dornier Do 24 Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine.
- GOODALL, Geoff. DORNIER DO 24 IN AUSTRALIA [online]. goodall.com.au, rev. 2017-03-05 [cit. 2017-09-25]. Dostupné online. (anglicky)
