Dora Pejačević

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dora Pejačević
Dora Pejacevic.jpg
Narození 10. září 1885
Budapešť
Úmrtí 5. března 1923 (ve věku 37 let)
Mnichov
Příčina úmrtí horečka omladnic
Povolání hudební skladatelka
Rodiče Teodor Pejačević
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dora Pejačević (10. září 1885 Budapešť, Rakousko-Uhersko5. března 1923 Mnichov, Německo) byla chorvatská šlechtična a hudební skladatelka.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dora Pejačević vyrůstala ve městě Našice ve Slavonii. Jejím otcem byl chorvatský bán hrabě Teodor Pejačević, matka byla maďarská baronka Elisabeta-Lilla Vay de Vaya, vzdělaná a vynikající klavíristka a zpěvačka. Základní hudební vzdělání získala mladá Dora u varhaníka Károlyho Noszedy (1863–1944) v Budapešti. Ve vzdělání pokračovala v chorvatském hudebním spolku v Záhřebu, u Václava Humla se učila na housle, u Ćirila Junka hudební teorii a v soukromé záhřebské škole Dragutina Kaisera instrumentaci. Od roku 1909 brala soukromé hodiny v Drážďanech u Percyho Sherwooda (1866–1939), v Mnichově pak studovala kompozici u Waltera Courvoisiera a housle u Henri Petriho (1853–1914). V podstatě byla ale samouk, své náměty hledala ve výměně myšlenek s dalšími umělci. K okruhu jejích známých a přátel patřili Annette Kolb, Karl Kraus (autor časopisu Die Fackel – „Pochoděň“), Rainer Maria Rilke, jeho žena Clara Westhoff, česká mecenáška a šlechtična Sidonie Nádherná i klavíristka Alice Ripper (1889-?). V deníku Dory Pejačević je zaznamenána četba mnoha děl, které probudily její zájem o filosofické a sociální otázky: jde o práce Arthura Schopenhauera, Sørena Kierkegaarda, Dostojevského, Ibsena, Nietzscheho, Oscara Wildea či Thomase Manna.

Zámek Pejačević, sídlo ve městě Našice

Sídlem rodiny v Chorvatsku byl zámek Pejačević ve městě Našice. Zde strávila celé své dětství, než se její rodina v roce 1903 přestěhovala do Záhřebu. V roce 1907 se do Našice vrátila ale o dva roky později studovala v Drážďanech. V roce 1911 přesídlila do Mnichova. Po vypuknutí první světové války v roce 1914 po celou dobu pomáhala jako zdravotní sestra v Našici a starala se o raněné vojáky. V této době také intenzivně komponovala. Z tohoto období pochází její nejlepší skladby.

Mezitím pobývala také v Budapešti, Praze, Vídni až do sňatku s rakouským důstojníkem Ottomarem Lumbem v roce 1921. Poté, až do své smrti v roce 1923, žila v Mnichově. Dora Pejačević zemřela na komplikace po těžkém porodu 5. března 1923 v Mnichově. Pohřbena je v rodinném sídle na zámku v Našici.

Chorvatský režisér Zvonimir Berković natočil v roce 2003 v produkci HRT jako svůj poslední celovečerní film biografický snímek Kontesa Dora, kde titulní roli ztvárnila chorvatská herečka Alma Prica.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Její díla, z nichž bylo vydáno jen několik, byla veřejně provedena jak v rodné vlasti, tak i v dalších evropských zemích. Účinkujícími byli klavíristé Walther Bachmann, Svetislav Stančić a Alice Ripper; houslisté Joan Manén, Václav Huml a Zlatko Baloković; zpěvačka Ingeborg Danz; dirigovali Oskar Nedbal a Edwin Lindner. Její skladby hrála i tělesa jako Záhřebská nebo Drážďanská filharmonie, Wiener Tonkünstler-Orchester a „Chorvatské smyčcové kvarteto“.

Jako první žena v Chorvatsku psala orchestrální díla. Její pozdně romantická, velmi svérázná, harmonická a instrumentálně rafinovaná hudba je považována za reprezentativní hudbu období Fin de siècle. Někdy je její styl přirovnáván k hudbě Sergeja Rachmaninova. Dora Pejačević zanechala bohaté dílo, celkem jde o 58 prací, které ovšem nejsou často hrány.

Vokální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Solo pjesme
  • Ein Lied, op. 11, 1900. (Paul Wilhelm)
  • Warum?, op. 13, 1901. (Dora Pejačević)
  • Ave Maria, op. 16 za glas, violinu i orgulje, 1903.
  • Sieben Lieder, op. 23, 1907. (W. Wickenburg-Almásy)
  • Zwei Lieder, op. 27, 1909. (W. Wickenburg-Almásy a Ernst Strauss)
  • Vier Lieder, op. 30, 1911. (Anna Ritter)
  • Verwandlung, op. 37a za glas, orgulje i violinu, 1915. (Karl Kraus)
  • Mädchengestalten, op. 42, 1916. (Rainer Maria Rilke)
  • An eine Falte, op. 46, 1918. (Karl Kraus)
  • Drei Gesänge, op. 53, 1920. (Friedrich Nietzsche)
  • Zwei Lieder, op. 55, 1920. (Karl Henckell a Ricarda Huch)
  • Tri dječje pjesme, op. 56, 1921. (Zmaj Jovan Jovanović)
  • Pjesme za glas i orkestar
  • Verwandlung, op. 37b, 1915. (Karl Kraus)
  • Liebeslied op. 39, 1915. (Rainer Maria Rilke)
  • Zwei Schmetterlingslieder, op. 52, 1920. (Karl Henckell)

Klavírní miniatury[editovat | editovat zdroj]

Busta na náhrobku
  • Berceuse, op. 2, 1897.
  • Gondellied, op. 4, 1898.]
  • Chanson sans paroles, op. 5, 1898.
  • Papillon, op. 6, 1898.
  • Menuette, op. 7, 1898.
  • Impromptu, op. 9a, 1899.
  • Chanson sans paroles, op. 10, 1900.
  • Albumblatt, op. 12, 1901.
  • Trauermarsch, op. 14, 1902.
  • Sechs Phantasiestücke, op. 17, 1903.
  • Blumenleben, op. 19, 1904.-1905.
  • Berceuse, op. 20, 1906.
  • Valse de concert, op. 21, 1906.
  • Erinnerung, op. 24, 1908.
  • Walzer-Capricen, op. 28, 1910.
  • Vier Klavierstücke, op. 32a, 1912.
  • Impromptu, op. 32b, 1912.
  • Sonata u b-molu, op. 36, 1914.
  • Zwei Intermezzi, op. 38, 1915.
  • Zwei Klavierstücke, op. 44, 1918.
  • Blütenwirbel, op. 45, 1918.
  • Capriccio, op. 47, 1919.
  • Zwei Nocturnos, op. 50, 1918., 1920.
  • Humoreske und Caprice, op. 54, 1920.
  • Sonata u As-duru, op. 57, 1921.

Komorní skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Reverie za violinu i glasovir, op. 3, 1897.
  • Canzonetta za violinu i glasovir, op. 8, 1899.
  • Impromptu za glasovirski kvartet, op. 9b, 1903.
  • Trio u D-duru za violinu, violončelo i glasovir, op. 15, 1902.
  • Menuett za violinu i glasovir, op. 18, 1904.
  • Romanze za violinu i glasovir, op. 22, 1907.
  • Kvartet u d-molu za violinu, violu, violončelo i glasovir, op. 25, 1908.
  • Sonata u D-duru za violinu i glasovir, op. 26, 1909.
  • Trio u C-duru za violinu, violončelo i glasovir, op. 29, 1910.
  • Gudački kvartet u F-duru, op. 31, 1911.
  • Elegie za violinu i glasovir, op. 34, 1913.
  • Sonata u e-molu za violončelo i glasovir, op. 35, 1913.
  • Kvintet u h-molu za 2 violine, violu, violončelo i glasovir, op. 40, 1915. - 1918.
  • Sonata u b-molu za violinu i glasovir, op. 43, Slavenska, 1917.
  • Méditation za violinu i glasovir, op. 51, 1919.
  • Gudački kvartet u C-duru, op. 58, 1922.

Orchestrální skladby[editovat | editovat zdroj]

  • Koncert u g-molu za glasovir i orkestar, op. 33, 1913.
  • Simfonija u fis-molu za veliki orkestar, op. 41, 1916. - 1917. (rev. 1920.)
  • Phantasie concertante u d-molu za glasovir i orkestar, op. 48, 1919.
  • Ouvertura u d-molu za veliki orkestar, op. 49, 1919.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dora Pejačević na německé Wikipedii.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zdravko Blažeković: . In: Ludwig Finscher (Hrsg.): Die Musik in Geschichte und Gegenwart (MGG). Bd. 13, Bärenreiter Verlag, 2005, Sp. 248–249.
  • Karl Kraus: Briefe an Sidonie Nádherny von Borutin. 1913-1936. Hrsg, von Friedrich Pfäfflin. München (Kösel Verlag) 1974
  • KOS, Koraljka: Dora, Pejačević. Zagreb: Jugoslaven. akad. znanosti i umjetnosti, 1982. Jugoslaven. akad. znanosti i umjetnosti. Razred za muzičku umjetnost.
  • KOS, Koraljka: Dora Pejačević.. Zagreb (Muzički informativni centar Koncertne direkcije Zagreb) 1987.
    • První vydání (chorvatsky): Zagreb (Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti) 1982
    • Dvojjazyčné vydání (chorvatsky)/(anglicky): Zabreb (Muzički informativni centar Koncertne direkcije Zagreb) 1998
  • Elena Ostleitner (Hrsg.): Die kroatische Komponistin Dora Pejačević (1885–1923). Kassel (Furore Verlag) 2001

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]