Dlouhá stoka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dlouhá stoka
V místě u cesty k Novému rybníku
Základní informace
Délka toku 24,2 km
Světadíl Evropa
Pramen
Ústí
Protéká
ČeskoČesko Česko (Karlovarský kraj)
Úmoří, povodí
Atlantský oceán, Severní moře, Labe, Ohře, Stoka
Kód památky 100490 (PkMnMISSezObr)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dlouhá stoka je umělý vodní kanál, významná technická památka, od roku 2014 Národní kulturní památka zapsaná do seznamu pod názvem Dlouhá stoka s rybníky Kladským a Novým.[1] Protíná velkou část Slavkovského lesa a její délka je 24,2 km.

Průběh toku[editovat | editovat zdroj]

Dlouhá stoka odtéká z Kladského rybníkanadmořské výšce 810 m a pokračuje dále přibližně ve směru od západu k východu. Jiné zdroje ovšem považují za začátek Dlouhé stoky výpusť z výše položeného Kynžvarského rybníku v nadmořské výšce 820 m.[2][pozn. 1] Teče kolem obce Prameny, za obcí míjí Národní přírodní památky Upolínovou louku pod Křížky a Křížky, nacházejí se nad jejím levým břehem. Pokračuje severovýchodním směrem k obci Nová Ves, kde se z ní odebírá voda pro malou úpravnu vody k zásobování obyvatel Nové Vsi.[4] Před Krásnem teče pod Krásenským vrchem (Na Vyhlídce 777 m n. m.) s kamennou rozhlednou. Dlouhá stoka končí v obci Krásno a pokračuje jako potok Stoka, resp. se do tohoto potoka vlévá.[5][pozn. 2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dlouhá stoka v zimě

Jednou z hlavních podmínek úspěšného hornictví cínu ve Slavkovském lese bylo zajištění dostatečného příkonu vody pro pohon čerpacích zařízení, drtících stoup a rudných mlýnů. V období 13. a 14. století se využívaly dva potoky, Slavkovský a do něj se vlévající Seifertsgrünský.[6]

Dlouhá stoka

Po rozšíření těžby však tyto přírodní toky již nestačily a bylo třeba je posílit vodou ze vzdálenějších míst, a to z oblasti rašelinišť a horských říček z náhorních bažin a rašelinišť mezi Kynžvartem a Prameny. První z umělých vodních kanálů přivádějících vodu do slavkovského údolí byl vybudován již koncem 14. století a zmíněn je v kupní smlouvě z roku 1408. Byl veden z potoka zvaného Rota, pramenící pod vrchem Králův kámen (852 m n. m.). Kolem Pramenů probíhal až ke Krásnu. V roce 1514 již příkon nepostačoval a bylo třeba tuto vodoteč posílit přívodem z potoka Ebmet či Mebmet. Nový příkop převzal jeho pojmenování (později byl zván Puškařovskou strouhou či Rovinským příkopem). Byl posílen ještě Mückenberským potokem (s prameny na svazích Komářího vrchu) a Stöckelbachu (dnes oba bezejmenné). Současně byly vybudovány retenční nádrže jako rezervoáry vody pro nepříznivá roční období (letní a zimní) založením rybníků zvaných Mückenberský, Nový a Ebmet. Ebmetský příkop byl před vyústěním do Slavkovského potoka rozšířen v rybník zvaný Sackgraben. V 90. letech 15. století se rozsah těžby zvyšoval a proto byla v roce 1499 uzavřena smlouva mezi slavkovskými těžaři a novými majiteli bečovského panství Pluhy z Rabštejna o užívání tohoto starého vodního díla. Následně došlo k rozšíření o novou větev vyhloubenou do terénů nad Horním Slavkovem, aby mohly být vodou zásobovány doly v Krásně a Horním Slavkově.[6]

Stavební práce na Dlouhé stoce byly zahájeny v roce 1531 a vodní dílo bylo dokončeno v roce 1536. Jelikož důlní činnost spotřebovávala stále více vody pro pohon strojů a zařízení a také zásoba dřeva v okolí Horního Slavkova a Krásna se stále ztenčovala a bylo proto třeba dopravit ho do báňských provozů, ze vzdálených kynžvartských lesů.[7]

Trasa byla vyměřena důlním měřičem Rossmeislem v roce 1530 a byla nazvána Floßgraben. V době dokončení představovala Dlouhá stoka mohutné dílo a měřila 24 km. Během druhé poloviny 16. století se vodní soustava stále zdokonalovala. Byla tvořena sítí kanálů přes 30 km dlouhou. Její součástí byla i soustava deseti velkých báňských rybníků. Napájela 52 mlýnů na rudu, měla 35 mostů, 14 stavidel a spád zhruba 0,35 m na 100 m, šířku přes 2 m. Na svou dobu se jednalo o vodní dílo, které ve střední Evropě v 16. století nemělo obdoby rozsahem ani způsobem provedení. Teprve později vznikly obdobné kanály v německém Harzu a na Slovensku v okolí Banské Štiavnice.[6]

Kuriozitou je, že když v roce 1954 opouštěla armáda Vojenský výcvikový prostor Prameny, byla v účetních knihách uváděna zůstatková cena tohoto vodního díla ve výši 0,9 Kčs.[8]

V letech 1979-1985 prováděli vědečtí pracovníci sekce dějin hornictví Národního technického muzea v Praze plošný archeologický výzkum starých úpravárenských zařízení v Krásně, nedaleko staré silnice do Horního Slavkova. Tato zařízení byla napájena vodou z Dlouhé stoky. Výzkum se ale těšil zájmu a podpoře místního obyvatelstva. Mimo jiné byly odkryty pozůstatky staré stoupy pro rozdrcení velkých kusů vytěžené horniny, která ještě předtím prošla procesem pražení.[9] V letech 1601–1608 proběhla první velká rekonstrukce a další velká oprava až v roce 1908. Při této opravě byly nahrazeny původní kamenné můstky betonovými. Poslední renovace technické památky započala v roce 2005.[10]

Využití[editovat | editovat zdroj]

Dlouhá stoka byla využívaná k plavení dřeva a zásobování vodou cínových dolů v okolí Horního Slavkova a Čisté, kde ve své době ležela jedna z nejbohatších ložisek cínových rud v Evropě. Cín ze Slavkovského lesa během 1. poloviny 16. století ovládl téměř všechny hlavní evropské trhy.[11][2][12]

Tato důmyslná soustava vodních děl, jejíž součástí jsou i retenční rybníky s přibližným objemem vody 630 000 m³ vody, umožňovala provozování báňských děl na hlavních cínových ložiskách ve Slavkovském lese.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Vodní tok Dlouhá stoka ve smyslu současného hydrologického členění dle VÚV TGM není zcela identický s umělým vodním kanálem Dlouhou stokou. Přírodní úsek vodního toku Dlouhé stoky pramení jihozápadně od soustavy Kladských rybníků v nadmořské výšce okolo 860 m.[3]
  2. Konec umělého kanálu Dlouhé stoky není identický s místem soutoku s vodní tokem Stoka. Při archeologickém výzkumu Dlouhé stoky, prováděným v letech 1979 až 1985 Národním technickým muzeem Praha, byly nalezeny pozůstatky staré úpravny rudy nedaleko Hubského pně. Zde bylo v 16. století centrum dobývání rudy. Je zřejmé, že umělý kanál Dlouhá stoka dosahoval do místa, jež je v současném hydrologickém členění již vodním tokem Stoka.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Národní památkový ústav [cit. 2015-10-13]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b MAJER, Jiří. Dějiny dolování cínu ve Slavkovském lese. Praha: Národní technické muzeum, 1970. 
  3. Mapy cz
  4. Plán rozvoje vodovodů a kanalizací.
  5. Zeměpisná mapa mapy.cz
  6. a b c d BERAN, Pavel, et al.. 1000 let hornictví cínu ve Slavkovském lese. Sokolov: Muzeum Sokolov, 1996. Kapitola Vývoj od 13. do 17 století, s. 47 - 49. 
  7. TVRDÝ, Jaromír. Česko-Bavorský Geopark, Průvodce č. 6. Sokolov: Muzeum Sokolov, 2012. Kapitola Geologické zajímavosti – V srdci Slavkovského lesa, s. 7 – 8. (česky) 
  8. JAŠA, Luděk. Dlouhá stoka [online]. [cit. 2015-10-13]. Dostupné online. 
  9. HOLÍK, Ladislav. Cín a jeho těžba ve Slavkovském lese z pohledu archeologie [online]. [cit. 2016-01-24]. Dostupné online. 
  10. BERAN, Lukáš et. al. Industriální topografie, průmyslová architektura a technické stavby, Karlovarský kraj. Příprava vydání Dvořáková Dita. Praha: ČVUT, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury, 2011. ISBN 978-80-01-04919-8. S. 70–71. 
  11. MACH, Zdeněk. Příroda Karlovarska I.. Karlovy Vary: Karlovarské muzeum, 1990. S. 43. 
  12. Dějiny dolování cínu v Slavkovském lese [online]. [cit. 2015-01-05]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]