Diskuse:Jiří Sumín

V článku je použit materiál (http://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ji%C5%99%C3%AD_Sum%C3%ADn&oldid=4261360) uvolněný držitelem nebo vykonavatelem autorských práv pod licencí GFDL a CC BY-SA 3.0. Povolení bylo doručeno do systému VRTS spravovaného PR oddělením Wikimedia pod číslem 2009080610060063. Tato šablona neslouží k prohlášení autora o vlastnictví; vkládá ji pouze tým VRTS poté, co na e-mail permissions-cs@wikimedia.org obdrží jasné potvrzení o uvolnění díla pod danou licencí.

Jiří Sumín, vlastním jménem Amálíe Vrbová.

Již málokdo z lidí dnes ví, že se v Uhřičicích na Hané, které se nacházejí asi dva kilometry severně od města Kojetína, dne 9. října roku 1863 ve zdejším mlýně svých rodičů v čísle 21 narodila spisovatelka Amálie Vrbová, která užívala pseudonym Jiří Sumín. První zmínka o mlýně v Uhřičicích je z roku 1277, vodu na mlýn přiváděla Blatní stružka, přírodní říčka, která spojovala oplocanská, polkovická, lobodická a uhřičická blata a od mlýna byla voda odváděna podél obce Uhřičice a na druhém konci obce změnila směr k řece Moravě kde nad Špalírem se do řeky Moravy vlévala.

Matka spisovatelky Apolonie Oralová, byla dcera Jana Orala, pololáníka z Uhřičic č. 19 a jeho manželky Reginy Dočkalové z Lobodic.

Jan Vrba mlynářský pomocník, byl synem Jana Vrby domkáře v Horních Heřmanicích v Čechách a Anny rozené Kristové v Herbarticích.

Apolonie Oralová byla v sedmnácti letech provdána za již starého mlynáře Kašpaříka le mlýnů v Uhřičicích a na Cvrčově. Narodila se jim dcera, ale její otec brzy zemřel a dcera zdědila celé oba mlýny Uhřičický a Cvrčovský, protože její matka Apolonie na mlýnech podíl zapsaný neměla. Dědička mlýnů zemřela ještě v dětských letech a teprve nyní oba mlýny zdědila její matka Apolonie Kašpaříková.

Jan Vrba pracoval na mlýně v Uhřičicích jako mlynářský pomocník. Mlynářka Apolonie již dvakrát ovdověla a po třetí se provdala 10. února 1863 za Jana Vrbu a bydleli na mlýně v Uhřičicích. Ještě ten rok 9. října 1863 se narodila dcera Amálie, ale ve škole jí napsali pozdější datum jejího narození na 9.10.1864. Spisovatelka se dělala trvale i v dalším životě o rok mladší, tj. že změnila rok svého narození o rok, na rok 1864, vyplývalo patrně z její ohleduplnosti k matce a také ze snahy zastřít okolnost, že nebyla zplozena v loži manželském a narodila se příliš brzy po sňatku.

Manželům Vrbovým se narodilo více dětí, několik z nich jim zemřelo a zůstala nejstarší Amálie, dvě sestry a bratr. Amálie byla velmi slabé dítě a do šestého roku stále churavěla. Přesto, že se narodila v Uhříčících tak první školní rok prožila na Cvrčovském mlýně, je to osada patřící k obci Lobodice, které sousedí s její rodnou obcí Uhříčice. V Lobodicích začala Amálie Vrbová chodit do první třídy. Jelikož jí cesta za špatného počasí činila značné obtíže, proto ji služka nosívala do školy v putně na zádech. V Lobodicích chodila jen do první třídy, kvůli prchlému a krutému učiteli, který trestal její spolužáky tak krutě, že v děvčátku vyvolával hrůzu a záchvaty pláče, z tohoto důvodu ji rodiče museli dát do školy v Tovačově, kde pak vychodila 2. a 3. třídu. Poslední rok v Tovačově i bydlela, a to u soukromé učitelky, která jí zároveň dávala hodiny francouzštiny a němčiny, jak to bylo tehdy „v módě“ a její pečlivá maminka přála i módě, protože měla být učitelkou. Malá Amálie byla bystré, zvídavé, vnímavé a nadané děvče, pilné s dobrou pamětí, soudným rozumem a bujnou obrazotvornou fantasií. K tomu přispěly příznivé poměry v rodině, chůva pohádkářka a babička vypravěčka, při tom, ač tělesně tehdy slabá, byla jaré, veselé a dobromyslné povahy. Ne nadarmo ji už doma nazývali „poloklukem“ – „harantem“ a v ústavě i „malým čertem“, měla však tak ráda už tento život, že se modlívala: „Pánbičku milý, nebeř mě ještě do nebe!“ A byla vyslyšena, přežila v plné síle a svěžesti 73 roků. Již v mládí četla Balzaca, Stendhala a Zolu v originále a dalšími oblíbenými autory byl Gorkij, Dostojevský, Kraszewski a soudobá ploská beletrie. Manželství Vrbových nebylo spokojené a šťastné, asi po deseti letech nastala doba, kdy se definitivně rozpadlo a Apolonie Vrbová požádala o rozvod. Po ukončení třetí třídy v Tovačově dala matka malou Amálii do nově zřízeného klášterního penzionátu sester Boromejek s německým vyučovacím jazykem ve Frýdlantě nad Ostravicí. Po ukončení studia v klášterním penzionátu se vrátila Amálie zpět do Uhřičic na mlýn, teprve nyní se seznámila se zdejší mládeží, hrávala s nimi divadla a mladší mládež i cvičila. Blíže se seznámila Annou Macourkovou a staly se velkými přítelkyněmi. Než se vyřídil rozvod, než matka pronajala mlýn tak žili ještě na mlýně v Uhřičicích a teprve roku 1882 se matka i s dětmi natrvalo přestěhovala do zakoupeného domku v Přerově. V domě v ulici Za mlýnem č. 13, žila nejprve s matkou, dvěma sestrami a bratrem. Později, sama neprovdána jen se svobodnou sestrou, druhá se provdala. V letech před její smrtí se k ní přistěhoval i její bratr. Zde napsala celé své literární dílo, v němž její dětské zážitky ožily přečetnými motivy, zde také zemřela 11. listopadu 1936 na mozkovou mrtvici. Poslední rozloučení s ní se konalo jako s čestnou občankou města Přerova ve výstavní síni přerovského zámku. Jejího pohřbu se zúčastnila i delegace žen z Uhřičic paní Josefa Jedličková, Anna Macourková a Zdenka Tichá které ji s krásným věncem věnovaným Uhřičickými ženami doprovodily až k jejímu hrobu na městském hřbitově v Přerově v oddělení H. Za svého pobytu v Přerově se začala mladá Amálie seznamovat s městem, které ze dne na den rostlo a prudce se měnilo v dopravní, obchodně-průmyslové a školské centrum. Zde působili na školách učitelé, jejichž aktivita se neomezovala jen na školu a kteří zároveň rozdmychávali národně probuzenecké dění ve vzdělávacích spolcích: Matici české, v Čtenářském spolku a v Ochotnickém spolku. Právě sem docházela Amálie Vrbová a dychtivě prožívala kulturní kvas spolkového života. V kultuře začínala jako ochotnice v divadelním spolku „Tyl“ kde hrávala divadla. Zaujala ji však touha po spisovatelství. První větší práce kterou se představila, byla divadelní hra, aktovka „Tajný sňatek“, kterou uvedlo brněnské národní divadlo v roce 1886, v seriálu her mladých autorů. Pravděpodobně ji tato činnost povzbudila k jejím dalším vlastním literárním pokusům a kdy Amálie Vrbová začala psát i své první rozměrnější prózy.

Literární činnost započala psaním básní a povídek do Národních listů, brněnské Nivy a Domácí hospodyni, kde je otiskovala pod jménem Serafina (nebo také Fina) Svitavská. První verše jí vyšly v „almanachu moravské omladiny, Zora III“. Také pokračovala psaním článků pro Národní listy a brněnskou Nivu, které přijala kritika příznivě. Důležitý je rok 1885, kdy jí vydali knižně tři novely z hanáckých dědin a městeček. Teprve pod svou knižní prvotinu „Z doby našich dědů“ (1895) se podepsala jako Jiří Sumín. Pseudonym převzala z Kraszewského románu „Podivíni“ polského autora, který již potom důsledně používala a všechny své knížky – bylo jich devatenáct – podepsala Vrbová svým mužským pseudonymem.

V próze „Zapadlý kraj“ (1898) popsala svůj předmět tak důkladně a natolik průhledně (Cvrčice = Cvrčov, Kravařov = Tovačov), až to autorku stálo prozrazení pseudonymu. Neboť jen bozi vědí, jak z mužského Sumínova jména poznali, že spisovatel, je rodu ženského a náleží skutečné dámě a to bylo v tu dobu považováno za kalamitu. Odhalení pravého jména způsobilo, že dostávala anonymní dopisy, dokonce přišla návštěva – i ze zapadlého kraje, z tohoto důvodu redakce k Sumínově obraně napsala: „…těšíme se, že náš milý Sumín brzy dostaví se před udivené krajany s novým – zrcátkem“. Na počátku jejích prací, byly zřejmě určující životní zážitky. Jedním z nich bylo celé autorčino prožité dětství, vlastní těžká nemoc, kdy se již neměla dočkat rána a už se s ní rozžehnali, tíha a tvrdá kasárenská výchova v německém klášteře – byla to tíživá výbava pro děvčátko sotva desetileté. Také to byl nezřízený otcův život, končící rozpadem rodiny a sebevražda nevlastního bratra z matčina druhého manželství. K tomu se přidal i autorčin intenzivní zážitek měnící se doby, skýtala-li jí minulost přece jen jakousi možnost zachytit se na vytvořených hodnotách v minulosti, přítomnost jí nenabízela nic pozitivního, než zmar a úpadek.

Snažila se psát objektivně, občas s trochou ironie, nezapírala svůj soucit s trpícími a klade vždy veliký důraz na statečný zápas svých hrdinů, zamýšlela se nad osudy zejména zrazených a opuštěných žen, podporovala jejich lidskou důstojnost proti jejich společenskému bezpráví zejména na vesnici. Za svou literární činnost se v roce 1925 stala členkou České akademie věd a umění. V aleji parku Michalov jí byla postavena busta jako projev vděčnosti Přerovanů k její literární práci, také jedna ulice města Přerova je pojmenována jejím pseudonymem Jiří Sumín. Byla členkou ženského spolku „Vlasta“, kde pracovala ve výboru a byla jeho jednatelkou. Měla snahu podporovat chudou školní mládež i pozvednout úroveň a postavení žen, manžel byl v rodině pánem a ženu považoval za svoji služku. Také učitelky na vesnici byly v postavení služky. Amálie Vrbová byla zvolena čestnou členkou spolku, který se zasloužil o zřízení pamětí desky na domě, v němž žila. Literární historikové oceňují její zásluhy ve vývoji moravského románu, který pozdvihla k dokumentaci lidské radosti i bídy. Není také zanedbatelná její snaha za první světové války informovat veřejnost o zajímavostech ze světa, proto četla francouzské noviny a překládala z nich některé články pro české noviny na Moravě.

Na oslavu šedesátých narozenin spisovatelky Amálie Vrbové rodačky z Uhřičic, nezapomněla její přítelkyně z mládí paní Anna Macourková a zaslala jí k tomuto významnému výročí blahopřání. Jako poděkování obdržela následující dopis, uchovávaný jako vzácnou rodinnou památku.

Vážená přítelkyně, Velice mě potěšilo, že si tyto dny také v Uhřičicích na mě někdo vzpomněl. Myslela jsem, že už mě tam nikdo nezná. Děkuji Vám srdečně a přeji Vám ještě dlouhou řadu krásných požehnaných let prozářených výsluním štěstí a blahé spokojenosti. Pozdravujte ode mne všechny známé. S upřímnou úctou a pozdravem Vaše přítelkyně A. Vrbová. Ulice za Mlýnem kde Amálie Vrbová bydlela, je téměř na konci města, blízko sadu Michalov, dům je patrový. Dvorek odděluje dům od zahrady s besídkou, kde chodívala se svým pejskem Muratem, velkým dobrákem. V bytě měla u oken několik květináčů, na stěně dva velké obrazy z venkovského života, uprostřed pokoje stolek s křesly a dvě velké knihovny, plné knih, mezi nimi i plody svého ducha a srdce. Na jedné knihovně stály dvě bílé asi sádrové sochy muže a ženy a na druhé rodinný starý kříž. Nebyl tady přepych – byl to jen útulek pro besedování s hosty a přáteli. Ty nejmilejší měla ovšem stále u sebe, byly jich plné téměř obě knihovny pocházející z různých dob i národů a byly jí oporou v její samotě vysokého věku i v nemoci. Mlýn v Uhřičicích Apolonie Vrbová prodala Vilému Hermanovi, který v tu dobu již vlastnil mlýn cvrčovský. Konec mlýna v Uhřičicích nastal, když 24. prosince 1900 mlýn vyhořel. Mlýn byl od požáru v troskách a majitel Herman jej prodal Vodnímu družstvu, což bylo družstvo mlynářů, kteří měli mlýny na mlýnském náhonu. Obnovení mlýna Vodní družstvo neuskutečnilo a prodalo budovy mlýna spolu se zahradou a polnostmi, které ke mlýnu patřily v roce 1910 Rudolfu Indrákovi z Uhřičic a ten budovy postavil a zřídil tam hostinec.

V únoru 2009, z dostupných materiálů a poskytnutých údajů z domácí kroniky rodiny pana Zdenka Tichého z Uhřičic napsal Bohumil Kyselý st.