Difuze inovací

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jump to navigation Jump to search
Žlutá křivka znázorňuje podíl inovace na trhu. Modrá křivka znázorňuje pořadí a tržní podíl jednotlivých kategorií inovátorů.

Difúze inovací je teorie, která vysvětluje jak, kdy, proč a jakou rychlostí se rozšiřují nové myšlenky a technologie.  Tuto teorii zpopularizoval Everett Rogers ve své knize Diffusion of Innovations vydanou v roce 1962.

Podle Rogerse existují 4 prvky, které ovlivňují rozšíření myšlenky: inovace, způsoby komunikace, čas a sociální systém. Inovace musí být osvojena velkým množstvím lidí, aby mohla obstát.[1]

Rogers rozděluje lidi ve vztahu k inovacím na inovátory, časné osvojitele, časnou většinu, pozdní většinu a opozdilce.[2]

Prvky[editovat | editovat zdroj]

Klíčové prvky ve výzkumu difuze inovací jsou:

Prvek Definice
Inovace Inovace je myšlenka činnost nebo předmět, které jednotlivec nebo jiné skupiny považují za nové. Inovace se dále porovnávají podle toho, jak jednotlivci vnímají jejich prospěšnosti, kompatibilitu, složitost využití, možnost si inovaci vyzkoušet a zřejmost výsledků.
Osvojitelé Většinou jsou zkoumáni jednotlivci, ale mohou být zkoumány i větší společenské jednotky.
Způsoby komunikace Jsou způsoby, jakými se inovace rozšiřují mezi jednotlivce. Masové způsoby komunikace hrají hlavní roli ve vytváření povědomí o inovaci, kdežto mezilidské způsoby komunikace hrají hlavní roli ve vytváření a měnění názorů na inovace.
Čas Je zkoumán v teorii difuze inovací ve vztahu k procesu rozhodování, inovativnosti jednotlivců a rychlosti osvojení inovace.
Společenský systém Společenský systém je soubor vzájemně propojených jednotek, které se zabývají řešením problémů za účelem dosažení společného cíle.[3]

Pět fází procesu osvojení[editovat | editovat zdroj]

DoI Stages cz.png
Fáze Definice
Znalost V této fázi jednotlivec získává informaci, která je zakotvená v inovaci, a snaží se pochopit co znamená a jak funguje.
Přesvědčení
Rozhodnutí Fáze rozhodnutí vede k akceptování a osvojení inovace, nebo k jejímu odmítnutí.
Uskutečnění Uskutečnění nastává, když jednotlivec začne inovaci využívat.
Potvrzení Jednotlivec hledá argumenty podpoorující jeho rozhodnutí, které uskutečnil dříve. Nicméně může změnit názor a inovaci odmítnout, pokud najde odporující tvrzení.[4]

Typy rozhodnutí[editovat | editovat zdroj]

Jsou rozhodnutí osvojit si nebo odmítnout inovaci.

Typ Definice
Dobrovolné rozhodnutí Je rozhodnutí, které je uděláno nezávisle na dalších členech společnosti.
Kolektivní rozhodnutí Je rozhodnutí, které je uděláno většinou členů určité skupiny lidí např. lidé v obci. Všichni jednotlivci, se většinou musí podřídit rozhodnutí této skupiny.
Autoritativní rozhodnutí Je rozhodnutí, které je uděláno relativně malým množstvím lidí, které má moc toto rozhodnutí vynucovat.[5]

Rychlost osvojení[editovat | editovat zdroj]

Nejčastěji se zkoumá doba, jakou určitému procentu členů společenského systému, trvá osvojení inovace. Tato doba je výrazně ovlivněna tím, jak jednotlivec vnímá určité vlastnosti inovace.

Relativní prospěch[editovat | editovat zdroj]

Nezáleží příliš na tom, do jaké míry je inovace objektivně prospěšná, důležité je, jak jí daný jedinec vnímá.

Kompatibilita[editovat | editovat zdroj]

Do jaké míry je inovace vnímána jako slučitelná s hodnotami a zkušenostmi potenciálních osvojitelů.

Komplexnost[editovat | editovat zdroj]

Do jaké míry je složité inovaci použít a naučit se s ní pracovat.

Možnost si inovaci vyzkoušet[editovat | editovat zdroj]

Do jaké míry je možné inovaci zkoušet v omezené míře.

Zřejmost[editovat | editovat zdroj]

Do jaké míry jsou důsledky inovace viditelné a pochopitelné pro potenciální osvojitele.[6]

Ideální typy osvojitelů[editovat | editovat zdroj]

Jednotlivci se řadí do kategorií osvojitelů na základě toho, kdy začali aplikovat inovaci. Každý člověk může patřit do různých kategorií u různých inovací. Nicméně u jedné inovace nemůže člověk patřit do více kategorií.

Kateforie osvojitelů Definice
Inovátoři Inovátoři jsou podnikaví, odvážní a horliví zkoušet různé inovace. Mají dostatek peněz na to, aby si mohli dovolit ztratit peníze, když je inovace neúspěšná. Mají schopnost rozumět a aplikovat komplexní technické poznatky. Mají vysoký společenský status.
Časní osvojitelé Tato skupina má ze všech společenských systémů největší schopnost ovlivňovat názory jiných lidí. Společnost je vnímá jako vážené. Potenciální osvojitelé je vyhledávají, aby se s nimi poradili a získali potřebné informace. Jsou taktní a moudří.
Brzká většina Tito lidé si osvojují inovace o něco dříve než průměr. Víc přicházejí do styku s vrstevníky a málokdy jsou na vedoucích pozicích. Trvá jim delší čas, než se rozhodnou. Jsou důležitou částí procesu difuze, protože fungují jako spojka mezi časnými osvojiteli a pozdní většinou.
Pozdní většina Osvojují si inovaci později než průměr. Neosvojí si inovaci, dokud si ji většina neosvojila. Vyčkávají, dokud nejsou nejistoty o inovaci pryč. K osvojení je motivují systémové normy a tlak okolí.
Opozdilci Mají nejmenší rozhled ze všech skupin. Jsou sociálně izolováni. Mají tradiční hodnoty a často se odvolávají na minulost. Jsou podezřívaví a může se stát, že když se ztotožní s inovací, tak už existuje novější.[7]

Využití difuze inovací v praxi[editovat | editovat zdroj]

Bassův model[editovat | editovat zdroj]

Bassův model vytvořil Frank Bass. Bassův model popisuje, jak jsou nové produkty osvojovány v populaci.

Podle Bassova modelu jsou potenciální osvojitelé inovace ovlivněni masmédii a předáváním informací mezi lidmi. Osvojitelé inovací se skládají ze dvou skupin – inovátorů, kteří jsou ovlivňování pouze masmédii a imitátorů, kteří jsou ovlivněni pouze předáváním informací mezi lidmi. Bassův model se používá k předpovídání prodejů nových produktů.[8]

Tvorba intervencí v sociální práci[editovat | editovat zdroj]

Teorie difuze inovací se využívá ke tvorbě intervencí, které mají za cíl urychlit rychlost rozšíření EBP, programů a politik v rámci sociální práce. Cílem při tvorbě intervencí je zvyýšení pravděpodobnosti a rychlosti rozšíření intervence. Toho se dosahuje např. kombinováním intervencí, které se tak mohou snáze dostat k osvojitelům, vyhledáváním a najímáním lidí, kteří ovlivnňují názory potenciálních osvojitelů.[9]

Důsledky osvojení[editovat | editovat zdroj]

Důsledky jsou změny, které inovace působí pro jednotlivce nebo pro společenský systém.  Důsledky dělíme na žádoucí a nežádoucí, přímé nebo nepřímé a očekávané nebo neočekávané.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Čtyři základní problémy výzkumu difuze jsou:[10]

Neobjektivnost[editovat | editovat zdroj]

Doporučení většiny výzkumů, že inovace by měla být rozšířena rychle a osvojena všemi členy společnosti.

Vina jednotlivce[editovat | editovat zdroj]

Tendence obviňovat jednotlivce za jeho problémy, spíše než systém, kterého je součástí

Problém vzpomínání[editovat | editovat zdroj]

Vede k nepřesnostem, protože si respondenti nedokáží přesně vzpomenout, kdy si osvojili inovaci.

Problém nerovnosti[editovat | editovat zdroj]

Vzniká, když jsou socioekonomické mezery mezi členy sociálního systému rozšířeny, jako důsledek rozšíření inovací.

Iracionální chovaní subjektů[editovat | editovat zdroj]

Teorie difuze inovací je především odvozená od teorie marketingu a NPD. To znamená. že u zkoumaných subjektů očekává racionální chování, tj. maximalizaci vlastního prospěchu. Rozhodování lidí je však také ovlivněno také např. společenskými trendy a konvencemi.[11]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ROGERS, Everett. B. S., M. S. Ph.D. 5.. vyd. New York: Free Press, 2003. S. 11. 
  2. Rogers 2003, s. 22
  3. Rogers 2003, s. 12-25
  4. Rogers 2003, s. 20-21
  5. Rogers 2003, s. 28-29
  6. Rogers 2003, s. 15-16
  7. Rogers 2003, s. 282-285
  8. MAHAJAN, Vijay, Eitan MULLER a Frank BASS. New product diffusion models in marketing: A review and directions of research. Journal of Marketing. 1990(54).
  9. DEARING, James W. Applying diffusion of innovation theory to intervention development. Research on social work practice, 2009.
  10. Rogers 2003, s. 134
  11. MACVAUGH, Jason; SCHIAVONE, Francesco. Limits to the diffusion of innovation: A literature review and integrative model. European Journal of Innovation Management, 2010, 13.2: s. 207