Dieselgenerátorová stanice

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Dieselgenerátorová stanice (DGS) je zařízení, jehož základem je vznětový motor s alternátorem. Je součástí jaderných elektráren (JE), ale i jiných technologických celků, kde je nezbytné zajistit napájení při výpadku elektrické rozvodné sítě. DGS vyrábí elektrickou energii primárně pro bezpečnostní systémy JE při ztrátě vlastního a vnějšího napájení. Základní princip výroby elektřiny je shodný s motorgenerátorem se spalovacím motorem.

Popis[editovat | editovat zdroj]

SBO (Station Blackout) DGS
SBO (Station Blackout) DGS

Výkon těchto DGS jsou obvykle jednotky MWe, což je dáno nutným příkonem pro spotřebiče. Tomu odpovídají i rozměry DG, které jsou srovnatelné s lodními, nebo vlakovými motory. Vzhledem k rozměrům a k nutnosti ochrany jsou DG umístěné obvykle v samostatných stavebních objektech, nebo v modulárních kontejnerech. Palivem je nafta, která je umístěna jak v centrálním palivovém skladu, tak i v menších zásobnících u jednotlivých DGS.

Start motorů je zajištěn pomocí stlačeného vzduchu, který roztočí motor na požadované otáčky a následně se palivo samovolně vznítí. Stlačený vzduch je v dostatečné kapacitě připraven v zásobnících vzduchu.

Další součástí DGS je olejový systém zajišťující mazaní a chlazení ložisek. Sání motoru je zajištěno v dostatečné výšce nad okolním terénem. Následně je vzduch přefiltrován, poté stlačen a nakonec ochlazen s ohledem na účinnost motoru. Přebytečné teplo z motoru je odváděno pomocí chladicího systému. Ten je v případě systémové DGS ochlazován technickou vodou důležitou (TVD).[1]

Požadavky na provoz[editovat | editovat zdroj]

S ohledem na požadavky provozu jsou DGS periodicky zkoušeny a promazávány. Například v elektrárně Temelín jsou prováděny tyto zkoušky chodu DG: „Nejdůležitější DG jsou testovány minimálně dvakrát měsíčně. Jednou za dva týdny se zkouší start a několikaminutový provoz bez výroby elektřiny. Jednou za 3 měsíce vyrábí DG elektřinu pouze pro systémy uvnitř elektrárny a jednou za rok putuje proud do přenosové soustavy.“[2]

Typy DGS[editovat | editovat zdroj]

Systémový DG
Systémový DG

Systémová DGS je autonomní (havarijní) zdroj elektrické energie pro napájení spotřebičů důležitých z hlediska jaderné bezpečnosti. Jedná se především o Systém havarijního chlazení aktivní zóny (SAOZ / HSCHZ) a oběh TVD. Stanice jsou součástí bezpečnostních systémů bloku. Tyto systémy jsou realizovány s 200% rezervou a zajišťují v havarijních situacích spojených se ztrátou elektronapájení bezpečné odstavení a dochlazení reaktoru. Objekty, ve kterých jsou DG umístěny rovněž jako důležité podpůrné systémy DGS, jsou seismicky odolné. Aby nebyly všechny DGS vyřazeny ze společné příčiny, nejsou všechny objekty v jedné části elektrárny. Ke každému výrobnímu bloku patří tři blokové DGS se zásobními nádržemi nafty. Všechny systémové DG se startují automaticky při ztrátě napájení rozvodny 6 kV. DG musejí být schopny do 10 sekund od převzetí signálu nastartovat. Za tímto účelem jsou motory konstantně předehřívány a jsou tedy udržovány ve stavu tzv. horké rezervy.[3]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. „Zátěžové zkoušky“ JE Dukovany a JE Temelín Česká republika [online]. Státní úřad pro jadernou bezpečnost, 2011-11 [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. 
  2. SVITÁK, Marek. V TEMELÍNĚ TESTOVALI DŮLEŽITÝ BEZPEČNOSTNÍ SYSTÉM [online]. ČEZ, a. s, 2018-02-06 [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. 
  3. BOROVKA, František. Vstupní školení do Jaderné elektrárny Temelín [online]. ČEZ, a. s, 2018-01 [cit. 2020-11-02]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]