Delphine de Vigan
| Delphine de Vigan | |
|---|---|
.jpg) | |
| Narození | 1. března 1966 (58 let) Boulogne-Billancourt |
| Pseudonym | Lou Delvig |
| Povolání | spisovatelka, scenáristka a filmová režisérka |
| Žánr | román a scénář |
| Významná díla | No and me Q22248308 |
| Ocenění | Cena knihkupců (2008) Velká cena hrdinky Madame Figaro za román (2012) Goncourtova cena středoškoláků (2015) důstojník Řádu umění a literatury (2016) Prix Renaudot des lycéens |
| Manžel(ka) | François Busnel |
| Partner(ka) | François Busnel |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Delphine de Vigan (* 1. března 1966) je francouzská spisovatelka.
Život a dílo[editovat | editovat zdroj]
Delphine de Vigan psala své první čtyři romány po nocích, protože ve dne pracovala pro společnost v Alfortville, která se zabývala průzkumem veřejného mínění. Její první publikovaná práce Jours sans faim (2001) vyšla pod pseudonymem Lou Delvig, ale od té doby psala pod svým vlastním jménem.[1]
Její průlomovou prací byla No et moi (2007), která v roce 2009 získala Mezinárodní cenu Rotary a prestižní francouzskou cenu Prix des libraires; román byl přeložen do dvaceti jazyků a roku 2010 byl zfilmován režisérem Zabou Breitmanem (No et moi).[1] Po úspěchu této knihy se začala věnovat pouze literatuře.
Léta 2011 vydala román Rien ne s'oppose à la nuit (Noc nic nezadrží), který pojednává o rodině vyrovnávající se s bipolární poruchou ženy; kniha získala několik francouzských literárních cen, včetně ceny Prix du roman Fnac, ceny Roman France Télévisions, Grand prix des lectrices de Elle a Prix Renaudot des lycéens.[1]
Dílo[editovat | editovat zdroj]
Romány[editovat | editovat zdroj]
- Jours sans faim (Dny bez hladu), Éditions Grasset, 2001 (pod pseudonymem Lou Delvig)
- Les Jolis Garçons (Pěkní chlapci), JC Lattès, 2005
- Un soir de décembre, Jean-Claude Lattès, 2005
- No et moi (No a já), Jean-Claude Lattès, 2007 (No and me, Bloomsbury 2010)
- Sous le manteau, Flammarion, 2008 (contributor)
- Les Heures souterraines (Ani později, ani jinde), Jean-Claude Lattès, 2009 (Underground Time, Bloomsbury 2011)
- Rien ne s'oppose à la nuit (Noc nic nezadrží), Jean-Claude Lattès, 2011 (Nothing Holds Back the Night, Bloomsbury 2014)
- D'après une histoire vraie (Podle skutečného příběhu: román), Jean-Claude Lattès, 2015 (Based on a True Story, Bloomsbury 2017)
- Les Loyautés (Pouta), Jean-Claude Lattès, 2018 (Loyalties, Bloomsbury 2019)
- Les Gratitudes (Vděk), Jean-Claude Lattès, 2019 (The Children Are Kings, 2022)
- Les enfants sont rois (Děti nade vše), Gallimard, 2021.
Scénáře[editovat | editovat zdroj]
- Budeš můj syn (Tu seras mon fils, 2011; s Gillesem Legrandem)
Ocenění[editovat | editovat zdroj]
- Důstojník Řádu umění a literatury (10. 2. 2016). [2]
České překlady[editovat | editovat zdroj]
- Ani později, ani jinde, překlad Alexandra Pflimpflová; Praha: Odeon, 2011. ISBN 978-80-207-1348-3
- Noc nic nezadrží, překlad Alexandra Pflimpflová; Praha: Odeon, 2012. ISBN 978-80-207-1448-0
- Podle skutečného příběhu, překlad Alexandra Pflimpflová; Praha: Odeon, 2016. ISBN 978-80-207-1695-8
- Pouta, překlad Alexandra Pflimpflová; Praha: Odeon, 2018. ISBN 978-80-207-1847-1
- Vděk, překlad Alexandra Pflimpflová; Praha: Odeon, 2019. ISBN 978-80-207-1913-3
- Děti nade vše, překlad Alexandra Pflimpflová; Praha: Odeon, 2021. ISBN 978-80-207-2057-3
Rozhlasové zpracování[editovat | editovat zdroj]
- 2020 Delphine de Vigan: Pouta, sedmidílná četba na pokračování, účinkují: Mikuláš Převrátil, Jana Stryková; z překladu Alexandry Pflimpflové pro rozhlas připravila Marina Feltlová; režii měl Dimitrij Dudík.[3]
Dramatizace[editovat | editovat zdroj]
11. listopadu 2023 uvedlo pražské divadlo Viola v české premiéře divadelní adaptaci novely Vděk. V režii Martiny Kinské (spolu s Janem Rejžkem je autorkou adaptace) hrají Klára Cibulková, Anna Kameníková a Ladislav Hampl.[4]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Delphine de Vigan na anglické Wikipedii.
- ↑ a b c Delphine de Vigan [online]. Radio France [cit. 2020-09-29]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ Nomination dans l'ordre des Arts et des Lettres janvier 2016. www.culture.gouv.fr [online]. Ministère de la Culture [cit. 2020-09-29]. Dostupné online. (francouzsky)
- ↑ FELTLOVÁ, Marina. Delphine de Vigan: Pouta. Literatura | Četba na pokračování. Vltava [online]. Český rozhlas, 25. září 2020 [cit. 2024-01-02]. Dostupné online.
- ↑ ŠŤÁSTKA, Tomáš; VOJTĚCHOVSKÝ, Jan. VIDEO: Cibulková roli o afázii konzultovala s neurochirurgem i logopedkou. Fotografie Jarmila Štuková; Kultura. iDNES.cz [online]. MAFRA, 26. prosinec 2023 [cit. 2024-01-02]. Dostupné online.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Delphine de Vigan na Wikimedia Commons - Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Delphine de Vigan
- Delphine de Vigan v Internet Movie Database (anglicky)
