De Longovy ostrovy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
De Longovy ostrovy
Delong1.PNG

Stát RuskoRusko Rusko
Souřadnice
Některá data mohou pocházet z datové položky.

De Longovy ostrovy (rusky Острова Де-Лонга; jakutsky Де Лоҥ Aрыылара) je neobydlené souostroví, které se často se považuje za součást Novosibiřských ostrovů, a nachází se severovýchodně od ostrova Nová Sibiř.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Toto souostroví tvoří ostrov Jeannette, ostrov Henrietta, Bennetův ostrov, ostrov Vilkického a ostrov Žochova. Těchto pět ostrovů má celkovou plochu 228 km². Ostrov Bennett je největším ostrovem a má také nejvyšší bod souostroví ve výšce 426 metrů. Tyto ostrovy leží kolem 77° severní zeměpisné šířky, jsou částečně pokryty ledovci, které stoupají k vrcholům.

V roce 1996 byla celková plocha těchto ostrovů pokrytých ledovými čepicemi a ledovci 80,6 km².[1] Tato skupina ostrovů patří dle správního rozdělení Ruska do republiky Sacha.

Název ostrova cyrilice Plocha
(km²)
Umístění
Bennett Остров Беннетта 150 76° s. š., 42° v. d.
Henrietta Остров Генриетты 12 77° s. š., 5° v. d.
Jeannette Остров Жаннетты 3.3 76° s. š., 47° v. d.
Žochova Остров Жохова 77 76° s. š., 9° v. d.
Vilkického Остров Вилькицкого 1.5 75° s. š., 42° v. d.

Geologie[editovat | editovat zdroj]

Na De Longových ostrovech byly zmapovány horniny časného paleozoika, střední paleozoika, křídy a neogénu. Ze staršího paleozoika jsou známé kambrické a ordovické sedimentární horniny protkané menším množstvím vápence. Ze středního paleozoika se horniny skládají ze vrás a čedičových zlomů, andezitových a dioritických vulkanických klastů, tufů, lávy, dajky a ložní žil. Křídové horniny jsou složeny z čedičů a vložených argillitů, pískovců a drobného uhlí. Nejmladší kameny nalezené na De Longových ostrovech jsou neogénní čedičové vulkanické horniny.[2][3]

Kvartérní geologie[editovat | editovat zdroj]

Ostrovy byly kdysi hlavními kopci Velké arktické nížiny, které kdysi tvořily severní část pozdně pleistocénníBeringie“ mezi Sibiří a Aljaškou během posledního glaciálního maxima (pozdní weichselianské zalednění). Tyto ostrovy jsou byli součástí 1.6 miliónů kilometrů čtverečných velké suboeriální Velké arktické nížiny, která nyní leží zatopená Severním ledovým oceánem a Výchosibiřským mořem. V největším rozsahu této roviny během posledního glaciálního maxima byla hladina moře 100–120 metrů pod dnešní hladinou moře a pobřeží se nacházelo 700 až 1000 metrů severně od jeho dnešní aktuální polohy. Tato planina nebyla ani během pozdního pleistocénu, ani během posledního glaciálního maxima příliš zaledněna, protože ležela ve srážkovém stínu severoevropského ledového příkrovu. Velká arktická nížina byla zatopena mořem, s výjimkou Novosibiřských a dalších izolovaných ostrovů, v relativně krátkém časovém rozpětí 7 tisíc let během raného středního holocénu.[4][5][6]

Během extrémně chladného polárního podnebí posledního glaciálního maxima (pozdní weichselianské zalednění), 17 až 24 tisíc let před naším letopočtem, se na De Longových ostrovech vytvořily malé ledovce, zbytky těchto ledovců jsou zachovány na ostrovech Jeannette, Henrietta a Bennett. Na Žochokově ostrově jsou zachovány stopy bývalého svahu pozdního weichselianu a karové ledovce pohřbené pod nánosy ledu.[4][6][7]

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ostrov Jeannette, ostrov Henrietta a ostrov Bennett byly objeveny v roce 1881 nešťastnou expedicí Jeannette, pojmenovanou po lodi USS Jeannette a pod velením nadporučíka George W. De Longa.[8]

V srpnu 1901, během ruské polární expedice v letech 1900–1902, mířila ruská arktická loď Zarja přes moře Laptěvů a hledala legendární Sannikovovu zemi, ale brzy zůstala zablokována plovoucím ledem na Novosibiřských ostrovech. V průběhu roku 1902 pokračovaly pokusy dosáhnout Sannikovovy země, považované za De Longovy ostrovy, zatímco Zarja byla uvězněna v rychlém ledu. V listopadu 1902 opustili ruský arktický průzkumník baron Eduard Toll a tři společníci loď, zatímco cestovali pryč z ostrova Bennett směrem na jih na volných ledových krách.

Ostrov Vilkitský (Východosibiřské moře) a ostrov Žochov objevil Boris Vilkitský během hydrografické expedice ruského císařského námořnictva v Severním ledovém oceánu v letech 1913 a 1914. Leží o něco dále na jih (asi 76° s. š.) a jsou nezaledněné.

Ostrov Henrietta byl místem výzkumné stanice od roku 1937 do roku 1963.[9]

Suverenita[editovat | editovat zdroj]

Někteří jednotlivci z USA prosazují americké vlastnictví ostrovů Jeannette, Henrietta a Bennet v De Longových ostrovech.[10][11] Vláda USA toto tvrzení nepodporuje.[11][12] Po svém objevu v roce 1881 De Long prohlásil ostrovy vlastnictvím USA[13] a nahlásil americkému ministerstvu námořnictva, že jeho loď přistála na ostrově Henrietta a zmocnila se jej.[14] V průběhu roku 1916 vydal ruský velvyslanec v Londýně oficiální oznámení v tom smyslu, že císařská vláda považovala tyto ostrovy za nedílnou součást ruské říše. Tento územní nárok byl později udržován Sovětským svazem. Usnesení senátu státu Aljaška z roku 1988 podpořilo nárok Američanů na ostrovy, ale během roku 1994 Nejvyšší soud státu Aljaška rozhodl ve věci D. Denardo v. Stát Aljaška, že ostrov Bennett, spolu s několika dalšími ostrovy, není součástí Aljašky.[15] Ministerstvo zahraničí Spojených států tvrdilo, že Spojené státy nikdy na žádný z ostrovů nevznesly nárok a USA je uznávají jako ruské území.[12]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku De Long Islands na anglické Wikipedii.

  1. Mass balance of Arctic Glaciers [online]. Příprava vydání Jacek Jania, Jon Ove Hagen. University of Silesia. Faculty of Earth Sciences, 1996 [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. ISBN 83-905643-4-3. 
  2. Major tectonic interpretations and constraints for the New Siberian Islands region, Russia Arctic [online]. 1992 [cit. 2020-11-14]. Dostupné online. 
  3. KOS'KO, M. K; TRUFANOV, G. V. Middle Cretaceous to Eopleistocene Sequences on the New Siberian Islands: an approach to interpret offshore seismic. Marine and Petroleum Geology. 2002-08-01, roč. 19, čís. 7, s. 901–919. Dostupné online [cit. 2020-11-15]. ISSN 0264-8172. DOI:10.1016/S0264-8172(02)00057-0. (anglicky) 
  4. a b AW2002 Abstract: Anisimov. web.archive.org [online]. 2016-03-03 [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. 
  5. ePIC: Electronic Publication Information Center from Alfred Wegener Institute for Polar and Marine Research (AWI), Germany. web.archive.org [online]. 2011-07-18 [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. 
  6. a b ALEKSEEV, M. N. Paleogeography and geochronology in the Russian eastern Arctic during the second half of the quaternary. Quaternary International. 1997-01-01, roč. 41-42, s. 11–15. Dostupné online [cit. 2020-11-15]. ISSN 1040-6182. DOI:10.1016/S1040-6182(96)00031-6. (anglicky) 
  7. MAKEYEV, V. M.; PITUL'KO, V. V.; KASPAROV, A. K. The natural environment of the de long archipelago and ancient man in the late Pleistocene and early Holocene. Polar Geography and Geology. 1993-01-01, roč. 17, čís. 1, s. 55–63. Dostupné online [cit. 2020-11-15]. ISSN 0273-8457. DOI:10.1080/10889379309377503. 
  8. SIDES, HAMPTON. In the kingdom of ice : the grand and terrible polar voyage of the USS Jeannette. First edition. vyd. New York: [s.n.] xiii, 454 pages, 8 unnumbered pages of plates s. Dostupné online. ISBN 978-0-385-53537-3, ISBN 0-385-53537-6. OCLC 866615142 
  9. Scott Polar Research Institute, Cambridge » Polar information sheets De Island. www.spri.cam.ac.uk [online]. [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. 
  10. GiveawaySummary. web.archive.org [online]. 2011-07-22 [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. 
  11. a b JACKSON, Brooks. FactCheck.org [online]. 2012-03-27 [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. a b Status of Wrangel and Other Arctic Islands. 2001-2009.state.gov [online]. Department Of State. The Office of Electronic Information [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. LONG, George W. De. The voyage of the Jeannette: the ship and ice journals of George W. De Long, lieutenant-commander U.S.N. and commander of the Polar expedition of 1879-1881. London: K. Paul, Trench 6 microfiches (250 fr.) s. Dostupné online. Open Library ID: OL23705243M. 
  14. Japanese Naval Ground Forces: "Know Your Enemy!". web.archive.org [online]. 2012-02-01 [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. 
  15. D. Denardo v. State of Alaska (12/23/94), 887 P 2d 947. www.touchngo.com [online]. [cit. 2020-11-15]. Dostupné online. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]