Davissonův–Germerův experiment

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Davissonův-Germerův experiment provedli v roce 1927 Clinton Joseph Davisson a jeho tehdejší asistent Lester Germer v Bellových laboratořích. Tímto experimentem potvrdili de Broglieho hypotézu částicově vlnového dualismu [1]. V roce 1937 získal Davisson za tento experiment Nobelovu cenu.

Experiment[editovat | editovat zdroj]

Pokusný aparát sestává ze zdroje elektronů, z krystalu a z Faradayovy nádoby, přičemž samotný experiment se odehrává ve vakuu. Elektrony uvolněné ze zdroje se pomocí nastavitelného elektrického napětí urychlují směrem na krystal, na kterém se rozptylují. V experimentu se následně pomocí Faradayovy nádoby měří závislost intenzity rozptýlených elektronů na úhlu . Svazek elektronů přitom na krystal dopadá kolmo.

Výsledky[editovat | editovat zdroj]

Podle klasické fyziky by se elektrony ve výše popsaném experimentu měly chovat jako částice. To znamená, že intenzita rozptýlených elektronů by vůbec neměla záviset na úhlu rozptylu . Naopak, v případě že elektrony vykazují i vlnové vlastnosti (jako například rentgenové záření) potom by byl rozptyl popsán pomocí Braggovy podmínky rozptylu.

Clinton Davisson a Lester Germer v experimentu pozorovali rozptyl popsaný právě Braggovou podmínkou rozptylu, čímž v kontrolovaném fyzikálním experimentu poprvé pozorovali vlnové vlastnosti elektronů. Tím potvrdili hypotézu Louise de Broglieho o duálních částicově vlnových vlastnostech hmoty.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. C. Davisson a L. H. Germer: Diffraction of Electrons by a Crystal of Nickel Phys. Rev. 30, 1927, 705-740

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Davissonov Germerov experiment na slovenské Wikipedii.