Přeskočit na obsah

David I. (etiopský císař)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
David I. (ge'ez: ዳዊት [Davit])
Etiopský císař (neguse negest/nəgusä nägäst)
Doba vlády1382 – 6. říjen 1413[1]
Úplné jménoKonstantin (trůnní jméno)[2]
NáboženstvíEtiopské pravoslavné křesťanství
Narození?
Etiopské císařství
Úmrtí6. říjen 1413[1]
Etiopské císařství
PohřbenKlášter na ostrově Dek na jezeře Tana
PředchůdceNywaje Marjam
NástupceTeodor I.
ManželkySejon Mengaša[3]
Egzi Kebra[3]
PotomciTeodor I., Izák I., Tekle Marjam a Zara Jakob.[4]
DynastieŠalomounovci
OtecNyweje Krystos
MatkaLezzab Warqa
PříbuzníNywaje Marjam (bratr), Amde Syjon I. (děd)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

David I.[pozn. 1] (ge'ez:ዳዊት, [Davit], trůnním jménem Konstantin ([Qwastantinos][5][6]), zemřel 6. října 1413) byl etiopský císař vládnoucí od roku 1382 nejspíš do 6. října 1413.[1] Patřil do dynastie Šalomounovců. Byl mladším synem císaře předchůdce Nywaje Krystose a jeho manželky a jeho manželky Lezzab Warqy. Nastoupil po smrti svého staršího bratra Nywaje Marjama (císař 1372–1382). Jeho manželkami byly Sejon Mengaša a Egzi Kebra.[7]

David I. byl významný svou hlubokou křesťanskou vírou, aktivním zájmem o teologické otázky a sponzorováním překladů křesťanských textů do jazyka ge'ez. Značně spolupracoval s etiopskou církví a jejími dvěma abúny Selamem a Bartolomějem a spisovatelem Jiřím ze Segly, který napsal řadu děl. Za jeho vlády probíhal v Etiopii spor, zda světit šabat či neděli. Císař nechal rozhodnout koncil, který označil za svatý den neděli, a nechal abúnu Bartoloměje toto rozhodnutí vymáhat, ale po jeho smrti povolil obě možnosti. Řada ikon a rukopisů z doby vlády Davida I. se dochovala dodnes. Na podporu Koptů vedl válku s Mamlúckým Egyptem, za což obdržel část Svatého Kříže a řadu ikon, a později úspěšně válčil se sousedním Adalským sultanátem, jehož vládce nechal popravit. Také potlačoval povstání Falašů. Císařské poselstvo roku 1402 navštívilo Benátky, což je zdokumentováno v dobových italských textem, které zmiňují exotické dary, vč. živých levhartů. Z Benátek do Etiopie na žádost vyslance vyrazilo do Etiopie pět řemeslníků, kteří soudě dle několika nepřímých důkazů do Etiopie skutečně dorazili. Po Davidově smrti nastoupil na trůn jeho syn Teodor I. a později vládli i jeho další tři synové Izák I., Tekle Marjam a Zara Jakob.

Války

[editovat | editovat zdroj]
Približný teritoriální rozsah Etiopie kolem roku 1400, včetně polonezávislých útvarů Ifat a Adal. Tributární závislý Sennar[8] vyznačen světle zelenou barvou.

Kolem roku 1380 vedl David vojenskou kampaň proti Mamlúckému Egyptu na podporu utlačovaných koptských křesťanů. Válka se patrně dotkla egyptských vazalů v Núbii. Sultán al-Mansúr Alá’uddín Alí přinutil koptského papeže Matyáše I. napsat z Alexandrie do Etiopie dopis vyzývající císaře, aby kampaň ukončil.[9]

Později měl císař lepší vztahy s egyptským sultánem Bajbarsem, kterému dle o několik málo desetiletí později píšícího egyptského historika Al-Makrizího poslal darem 22 velbloudů.[3]

Dále probíhaly pohraniční konflikty na východní hranici se sousedním Ifatským sultanátem, kde vládl sultán Sa'ad ad-Dín II. Zpočátku vítězili muslimové, avšak po přelomu století začala vítězit Etiopie a císař se osobně účastnil tažení.[10] Podle Al-Makrizího David roku 1403 sultána porazil a pronásledoval ho do Zeily, kde ho popravil. Jiné zdroje však vítězství a zabití sultána připisují až císaři Izákovi roku 1415.[11]

V prvních letech císařovy vlády došlo k povstání Falašů (etiopských Židů) v oblasti Simien, v jehož čele stál židovský duchovní vůdce Qozmos. Povstalci zničili mnoho kostelů a zabili mnoho mnichů. Císařská armáda, kterou vedl vojevůdce a správce Tigraje Achadom[12], povstání potlačila.[10]

Synové

[editovat | editovat zdroj]

David I. měl čtyři syny, kteří se po jeho smrti vystřídali na etiopském trůnu[4]

Mise do Evropy

[editovat | editovat zdroj]
Etiopské poselstvo v Itálii darovalo čtyři živé levharty.

David vyslal poselství do Evropy. Vyslanci dorazili do Benátek 23. června 1402 a žádali o vyslání několika řemeslníků.[13] Poselstvo dle dobového zápisu pána Padovy Františka II. Carrarského přivezlo čtyři levharty, koření, „kůži divokého muže“ (šimpanz či gorila) a „kůži osla pestrých barev“ (zebra). František II. byl požádán benátským dóžetem o vyslání odborníka na převoz levhartů do Německa, za což získal darem kůže. Podrobné informace o setkání Italů s Etiopany pocházejí z dopisu Candida di Gaglianiho. Etiopané žádali modlitbu pro svou zemi a ptali se Italů, co ví o Etiopii.[14]

Z Benátek do Etiopie vyrazilo pět specializovaných řemeslníků. Prameny k jejich odjezdu našel roku 1927 Carlo Conti Rossini.[13] Neexistuje žádná známá přímá zmínka o tom, zda dorazili do Etiopie, ovšem důkazy naznačují, že do Etiopie skutečně dorazili. Portugalský kněz Francisco Álvares, který roku 1520 navštívil Etiopii, viděl stříbrný kalich vyrobený v Benátkách a zmínil, že je připisován císaři Davidovi.[15]

Taktéž existuje evropský itinerář od neznámého autora, který popisuje cestu z Benátek přes Rhodos, Kypr, Jeruzalém a Káhiru až do Etiopie. Text popisuje různá místa v Etiopii, jako jsou města, řeky a hory.[16]

Náboženství za Davidovy vlády

[editovat | editovat zdroj]

David byl hluboce věřícím křesťanem. Spolupracoval s abúnou Selamem do roku 1388 a po jeho smrti s Bartolomějem.[17] David daroval církvi, zejména klášterům mnoho pozemků. Existují zmínky o pozemkových donacích církvi v oblastech Wolkajt, Seraje, Adijabo, Šyre, Addi Arkaj, severní Simien, Geralta, Menbarta a Karnesem, zejména v dnešní Eritreji a Tigrajsku, ale také v Amharsku.[18]

V Davidově době žili v Etiopii dva světci – Samuel z Debre Wagag a Samuel z Waldebby. Samuel z Debre Wagag se stal správcem oblasti Endegebtan. Samuel z Waldebby bojoval s císařem v bitvě proti muslimům.[19] Davidovi se zřejmě podařilo konvertovat ke křesťanství pohanské krále Godžamu vládnoucího na západní hranici Etiopie.[20]

Ikony a relikvie

[editovat | editovat zdroj]

David podle tradice později získal od koptského papeže relikvii ze Svatého Kříže, kterou přenesl do Etiopie. Mělo jít o odměnu za zastání se před Mamlúckým sultánem. Papež měl císaři nejprve nabízet 120 000 dinárů, avšak David odmítl s tím, že „Bůh nás nezachránil zlatem a stříbrem, ale svou krví na Kříži.“ Část kříže měla být do Etiopie dopravena spolu se sedmi ikonami Panny Marie vyrobenými svatým Lukášem a s obrazem Ježíše Krista. Příchod těchto ikon je historicky doložený, ovšem většina historiků ho datuje až do 17. století.[17] Podle tradice si David nechal pro sebe vyrobit soukromou ikonu Panny Marie. Jeden z jeho generálů ikonu poškodil. David se modlil před ikonou a Panna Marie mu odpověděla, že pro něj udělala, co po ni žádal a vzpurnému generálovi uřízla hlavu.[21]

Spor o sobotu

[editovat | editovat zdroj]
Klášter Debre Bizen, sídlo zastánců svěcení šabatu, kteří stáli na opačné straně než císař a abúná,

David se dostal do sporu s následovníky náboženského vůdce Ewostatewa, který zemřel roku 1352. Ewostatewos prosazoval zavedení šabatu jako dne odpočinku místo neděle. Jejich hlavním centrem byl klášter Debre Bizen na severu císařství na území dnešní Eritreje. Abúná Bartoloměj ve spolupráci se Sereqe Byrhanem, opatem z kláštera Debre Hajk u jezera Hajk, se snažil přivést následovníky Ewostatewa k dodržování pravidel etiopské církve. Císař svolal na rok 1400 koncil, který měl vyřešit, zda je svatým dnes sobota či neděle. Císař sám do sporu nezasahoval a nechal abunovi Bartoloměji volnou ruku v prosazování svých teologických postojů. Koncil rozhodl, že svatým dnem je neděle. Následovníci Ewostatewa se rozhodnutí odmítli podřídit a dále světili v sobotu. Vůdce Ewostatewových následovníků Filip byl uvězněn v klášteře Debre Hajk. Po čtyřech letech vězení zemřel opat Sereqe Byrhan a císař Filipa propustil a napsal mu, aby na něj myslel ve svých modlitbách. Císař povolil návrat všech následovníků Ewostatewa do Etiopie. Císařský dvůr a abuna nadále dodržovali neděli, ale svěcení šabatu bylo povoleno.[22][23]

Mniši v Itálii

[editovat | editovat zdroj]

Roku 1407 je zmíněno několik černých mnichů v Bologni. Z dobového kontextu rozšíření křesťanství v Africe je velmi pravděpodobné, že se jednalo o Etiopany. Mniši se v Bologni zúčastnili katolické mše. Jejich přítomnost, jakožto v dané době v Evropě velice vzácná událost, vyvolala značný zájem obyvatel Bologni.[24]

Literatura za Davidovy vlády

[editovat | editovat zdroj]
Císařův dvorní spisovatel Jiří ze Segly na vyobrazení v modlitební knížce ze 17. století.

David ve svém paláci založil skriptorium, kde pracovali jím financovaní překladatelé a spisovatelé. Z Davidovy doby se dodnes dochovalo několik ikon a rukopisů. Autoři ikon měli přístup k byzantským vzorům, které se dostaly do Etiopie. V letech 1348 až 1388 působil jako abúná etiopské církve Selam, který přeložil řadu děl z arabštiny do ge'ezu, pro což byl označován přídomkem Překladatel. Z arabštiny přeložil texty o zázracích Panny Marie, Skutky Apoštolů (Gedle hawrjat), řadu homílií a oktateuch. Všechny zmíněné rukopisy se dnes nachází v Etiopii.[25][26]

Nejvýznamnějším dochovaným dílem přeloženým z arabštiny je Sinkisar (do češtiny lze přeložit jako synaxář). Senkessar prokazatelně pochází z doby Davidovy vlády, ale není jasné, zda ho přeložil Arab či Etiopan. Dílo pojednává o různých svatých. Části Senkessar nejsou překladem, nýbrž originálním textem pojednávajícím o etiopských svatých.[27] Dalšími díly jsou Gedle Qawstos a Gedle Tadewos.[28]

Císař výrazně spolupracoval s Jiřím ze Segly (ge'ez: ጊዮርጊስ, [Gijorgis]), se kterým sdíleli duchovní důraz na uctívání Panny Marie. Jiří napsal řadu děl, např. Arganone Marjam, tedy modlitební knížku k Panně Marii.[29] Podle jedné gedly[pozn. 2], kterou Jiří napsal, požadoval, aby králova manželka přijala eucharistii jako ostatní lidé. Dalším Jiřího dílem je např. Kniha tajemství nebes a země[30] (Mecyhafe mystir), která však byla dokončena až 21. června 1424, tedy po Davidově smrti.[31][32] Jiří se dostal v christologických otázkách do sporu s dalším císařovým rádcem, který se jmenoval Bitu. Císař předložil spor k vyřešení abunovi. Bitu předložil padělaný dopis od abúny, na základě kterého David Jiřího uvěznil. Uvězněn byl i v době císařovy smrti.[29]

  • První strana etiopské modlitební knížky z počátku 15. století.
    První strana etiopské modlitební knížky z počátku 15. století.
  • Druhá strana, svatý Jiří zabíjí draka.
    Druhá strana, svatý Jiří zabíjí draka.
  • Třetí strana, vyobrazuje Pannu Marii a Ježíše Krista.
    Třetí strana, vyobrazuje Pannu Marii a Ježíše Krista.
  • Čtrvtá strana.
    Čtrvtá strana.
  • Příklad jedné z 250 textových stran z modlitební knihy.
    Příklad jedné z 250 textových stran z modlitební knihy.
  • Příklad jedné z 250 textových stran z modlitební knihy.
    Příklad jedné z 250 textových stran z modlitební knihy.
  • Příklad jedné z 250 textových stran z modlitební knihy.
    Příklad jedné z 250 textových stran z modlitební knihy.
  • Čtrvtá strana od konce.
    Čtrvtá strana od konce.
  • Třetí strana od konce.
    Třetí strana od konce.
  • Poslední strana.
    Poslední strana.

Smrt

[editovat | editovat zdroj]

David zemřel roku 1413, nejspíš 6. října, při návratu z úspěšného vojenského tažení v důsledku utrženého kopnutí do hlavy od koně.[33] Al-Makrizí uvedl, že k událostem došlo za vlády adalského sultána Mansúra ad-Dína, ten zahájil válku proti císaři, porazil ho a zajal ho v Jedaji a následně zabil. Tato událost v etiopských zdrojích není uvedena.[34] Dle moderního historika Taddesse Tamrata se autoři oficiálních kronik snažili zatajit násilnou smrt císařů.[35] Davidův syn Zara Jakob, který vládl v letech 1434–1468, napsal, že David zvítězil, ale už se nevrátil, a že Davida osobně hledal. David byl pohřben v klášteř na ostrově Dek na jezeře Tana.[33]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ V Etiopii označován jako David II. (na základě odvození původu Šalomounovců od starověkých izraelských králů, prvním má být starozákonní David)
  2. ↑ Gedla je etiopský literární žánr odpovídající legendě.

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c Kaplan, s. 74.
  2. ↑ Kaplan, s. 72.
  3. ↑ a b c WALLIS, Budge, E. A. A History of Ethiopia: Nubia and Abyssinia. 1. vyd. Londýn: Methuen & Co., 1928. Dostupné online. S. 301. (anglicky) 
  4. ↑ a b MATTEO, Salvadore. The African Prester John and the Birth of Ethiopian-European Relations (Introduction). New York: [s.n.], 2017. Dostupné online. S. 37. (anglicky) 
  5. ↑ KAPLAN, Stephen. Notes Towards a History of Aṣe Dawit I (1382-1413). Aethiopica. 2002, roč. 5, s. 72. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ BAUM, Wilhelm. Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL), kniha 20. Redakce Friedrich Wilhelm Bautz. Nordhausen: [s.n.] ISBN 3883090913. Kapitola David (Qwastantinos), s. 371–373. (německy) 
  7. ↑ Kaplan, s. 83.
  8. ↑ PEACOCK, A.C.S. The Ottomans and the Funj sultanate in the sixteenth and seventeenth centuries. Bulletin of the School of Oriental and African Studies. Londýnský univerzita, 2012, roč. 75, čís. 1, s. 87–111, konkrétně 99. doi:10.1017/s0041977x11000838. 
  9. ↑ TAMRAT, Taddesse. Church and State in Ethiopia. Oxford: Clarendon Press, 1972. Dostupné online. S. 255. (anglicky) 
  10. ↑ a b Kaplan, s. 86.
  11. ↑ TRIMINGHAM, Spencer. Islam in Ethiopia. Oxford: Oxford University Press, 1952. Dostupné online. S. 74. (anglicky) 
  12. ↑ Tamrat, s. 391–392.
  13. ↑ a b Salvadore.
  14. ↑ LOWE, Kate. 'Representing' Africa: Ambassadors and Princes from Christian Africa to Renaissance Italy and Portugal, 1402-1608. Transactions of the Royal Historical Society. Cambridge: Cambridge university press, 2007, roč. 17, čís. 6, s. 102–103. Dostupné online. (anglicky) 
  15. ↑ CRAWFORD, O. G. S. Some Medieval Theories about the Nile. Geographical Journal. The Royal Geographical Society, 1949, roč. 114, čís. 1/3, s. 6-23, konkrétně 8. Dostupné online. (anglicky) 
  16. ↑ Crawford, s. 8.
  17. ↑ a b Kaplan, s. 76–77.
  18. ↑ HUNTINGFORD, George. Lost in Ethiopia - The Historical Geography of Ethiopia: From the First Century A.D. to 1704. The Journal of African History. Oxford University Press. Roč. 1992, čís. 33, s. 135–169. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Kaplan, s. 84–85.
  20. ↑ Tamrat, s. 394–401.
  21. ↑ Kaplan, s. 78.
  22. ↑ Kaplan, s. 82–84.
  23. ↑ BARTNICKI, JOANNA MANTEL-NIEĆKO, Andrzej; MANTEL-NIEĆKO, Joanna. Historia Etiopii. Vratislav: Zakład Narodowy im. Ossolińskich, 1971. S. 57-58. (polsky) 
  24. ↑ SALVADORE, Matteo. The Ethiopian Age of Exploration: Prester John's Discovery of Europe, 1306-1458. Journal of World History. University of Hawai'i Press, 2010, roč. 21, čís. 4, s. 593-627, konkrétní informace ze s. 610. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ↑ Kaplan, s. 79.
  26. ↑ POLÁČEK, Zdeněk. Socialistická Etiopie. Praha: [s.n.], 1981. Dostupné online. S. 194. 
  27. ↑ Kaplan, s. 80.
  28. ↑ Kaplan, s. 81.
  29. ↑ a b Kaplan, s. 82.
  30. ↑ Poláček, s. 94.
  31. ↑ Méstir: Mäshafä méstir (መጽሃፈ-ምስጢር) [online]. sewasew [cit. 2025-10-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  32. ↑ HASTINGS, Adrian. The Church in Africa 1450-1950. [s.l.]: Clarendon Press, 1995. ISBN 9780191520556. Kapitola The Policies of Zara Ya'iqob, s. 34–37. (anglicky) 
  33. ↑ a b Kaplan, s. 87.
  34. ↑ PANKHURST, Richard. The Ethiopian Borderlands: Essays in Regional History from Ancient Times to the End of the 18th Century. [s.l.]: The Red Sea Press, 1997. ISBN 978-0-932415-19-6. S. 57. (anglicky) 
  35. ↑ Tamrat, s. 153.

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Knihy

[editovat | editovat zdroj]
  • BAUM, Wilhelm. Biographisch-Bibliographisches Kirchenlexikon (BBKL), kniha 20. Redakce Friedrich Wilhelm Bautz. Nordhausen: [s.n.] ISBN 3883090913. Kapitola David (Qwastantinos), s. 371–373. (německy) 

Články

[editovat | editovat zdroj]
  • CRAWFORD, O. G. S. Some Medieval Theories about the Nile. Geographical Journal. The Royal Geographical Society, 1949, roč. 114, čís. 1/3, s. 6-23, konkrétně 8. Dostupné online [cit. 2025-10-24]. (anglicky) 
  • KAPLAN, Stephen. Notes Towards a History of Aṣe Dawit I (1382-1413). Aethiopica. Hamburská univerzita, 2002, roč. 5, s. 70–85. Dostupné online [cit. 2025-10-24]. doi:10.15460. (anglicky) 
  • LOWE, Kate. 'Representing' Africa: Ambassadors and Princes from Christian Africa to Renaissance Italy and Portugal, 1402-1608. Transactions of the Royal Historical Society. Cambridge: Cambridge university press, 2007, roč. 17, čís. 6, s. 101–128. Dostupné online [cit. 2025-10-24]. (anglicky) 
  • MATTEO, Salvadore. The African Prester John and the Birth of Ethiopian-European Relations (Introduction). New York: [s.n.], 2017. 31 s. Dostupné online. (anglicky) 
  • SALVADORE, Matteo. The Ethiopian Age of Exploration: Prester John's Discovery of Europe, 1306-1458. Journal of World History. University of Hawai'i Press, 2010, roč. 21, čís. 4, s. 593-627. Dostupné online. (anglicky) 
Předchůdce:
Nywaje Marjam 		Etiopský císař
Amde Syjon I.
1379/80–1413 		Nástupce:
Teodor I.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=David_I._(etiopský_císař)&oldid=25430072“