Dajan-chán

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dajan-chán
Narození 1464
Mongolsko
Úmrtí 1517 (ve věku 52–53 let)
Mongolsko
Manžel(ka) Manduchaj
Děti Turbolad
Bars Bolud Jinong
Gersenji Khongtaiji of the Jalayir
Alchbold
Ulsbold
Arsbold
Ochirbold
Arbold
Chin Taij
Ger od
Gerbold
Sagan Setsen
Rodiče Bayanmönkh Jonon
Příbuzní Bodi Alagh Khan[1] a Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ18118996 (vnuci)
Funkce Kagan (Mongolská říše a Severní Jüan; 1488–1517)
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Dajan-chán (mongolsky Даян Хаан; asi 1464/1475[2]1517[2][3]/1543[4][5]) byl titul mongolského chána z rodu Bordžiginů, jeho vlastní jméno bylo Bátú Möngke. Vládl od roku 1479 či 1480[2], postupně sjednotil Mongoly pod svou vládou a prohlásil se Dajan-chánem.

Byl jedním z největších mongolských chánů. Se svou mimořádně vlivnou manželkou Manduchaj eliminoval vliv Ojratů v Mongolsku a moc lokálních náčelníků. Dosáhl sjednocení Mongolů a upevnil jejich loajalitu vůči Čingisovcům. Pro své syny rozdělil Mongolsko do šesti tümenů, čímž vznikl decentralizovaný, leč stabilní systém vlády, který se udržel až do třicátých let 17. století.

Život[editovat | editovat zdroj]

Kolem roku 1480 Manduchaj-chatun, vdova po chánovi Manduulovi (vládl asi 1473 – 1479), představila lidu asi sedmiletého chlapce, Bátú Möngkeho, s tím, že je synem Bajan Möngkeho, v letech 1470–1479 bolchu-džinonga (vysoký hodnostář na úrovni korunního prince), který zahynul ve válce s Manduulem.[2] Jeden z tajšiů Manduula, Ismaíl (Isama), zabral jeho jmění a ženu Šicher. Podle Manduchaj proto Šicher své jediné dítě, Bátú Möngkeho, schovala u chůvy, odkud bylo nyní vráceno k chánskému dvoru. Manduchaj chlapce prohlásila za chána Mongolů a vdala se za něho. Jeho titul, Dajan-chán, byl odvozen od slova dajan, „celek, vše [pod nebem]“, nebo od dynastie Ta Jüan, Velká Jüan.[2]

Manduchaj roku 1483 porazila Ismaíla-tajšiho, který uprchl do Chami, kde byl roku 1486 zabit.[2] Tou dobou porazila i východomongolské Ojraty. Třebaže Dajan-chán začínal jako jeden z mnoha slabých mongolských chánů, s pomocí Manduchaj zlikvidoval mocné tajšie, zlomil moc Ojratů a stal se tak velkým a silným panovníkem.[2] Roku 1495 si podrobil i Urianchajce na jihovýchodě vnitřního Mongolska.

V 80. letech Mongolové obnovili nájezdy na mingskou Čínu, v letech 1488–1498 se vztahy uklidnily a Mongolové posílali do čínské říše Ming tributární mise. Roku 1500 Dajan-chán zaútočil na Mingy v Ordosu, ale pod dojmem rázné mingské obrany další útoky zastavil až do roku 1507. Poté, letech 1508–1510, bojoval s Mongoly na západě vnitřního Mongolska, tzv. třemi západními tümeny (Ordos, Tümed a Jöngšiebü), roku 1510 je porazil a poté dosadil za jejich vládce svého třetího syna Barsu-Boloda.[2]

Roku 1513 obnovil útoky na říši Ming, postavil pevnosti v okolí mingských pohraničních měst Süan-fu a Ta-tchungu a roku 1514 a 1517 útočil už se 70 tisíci (nebo 50 tisíci roku 1517)[6] jezdci.[2] Nájezd z roku 1517 skončil třídenní bitvou s čínskou armádou, kterou osobně vedl císař Čeng-te. Přes velké ztráty Číňané zvítězili a Mongoly ze svého území vyhnali. Byl to jediný případ za celé 16. století, kdy armáda říše Ming porazila velké mongolské vojsko.[7]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Buyandelger: Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ13640030. 2000.
  2. a b c d e f g h i ATWOOD, Christopher P. Encyclopedia of Mongolia and the Mongol Empire. New York: Facts on File, 2004. x + 678 s. ISBN 0816046719. S. 201. (anglicky) 
  3. ELVERSKOG, J. Our great Qing: the Mongols, Buddhism and the state in late imperial China. Honolulu: University of Hawaii Press, 2006. ISBN 978-0-8248-3330-5. S. xv. (anglicky) 
  4. YANG, Ho-Chin. The Annals of Kokonor. Bloomington: Indiana University, 1970. S. 55. (anglicky) 
  5. Tibetan Civilization. Překlad J. E. Driver. Stanford: Stanford University Press, 1975. ISBN 0804708061, ISBN 9780804708067. S. 81. (anglicky) 
  6. GOODRICH, L. Carington; FANG, Chaoying, a kol. Dictionary of Ming Biography, 1368-1644. New York: Columbia University Press, 1976. xxi + 1751 s. ISBN 0-231-03801-1, ISBN 023103833X. S. 312. (anglicky) [Dále jen Goodrich]. 
  7. GEISS, James. The Cheng-te reign, 1506-1521. In: TWITCHETT, Denis; FAIRBANK, John K. The Cambridge History of China: Volume 7, The Ming Dynasty, 1368-1644, Part 1. Cambridge: Cambridge University Press, 1988. [Dále jen Geiss]. ISBN 0521243327. S. 403–439, na s. 420–421. (anglicky)