Dagmar Šimková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Dagmar Šimková
Narození 23. května 1929
Písek
Úmrtí 24. února 1995 (ve věku 65 let)
Perth
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Dagmar Šimková (23. května 1929 Písek, Československo24. února 1995 Perth, Austrálie) byla politickou vězeňkyní československého komunistického režimu.[1][2] Roku 1952 byla zatčena v souvislosti s ukrýváním dvou vojenských zběhů a v politickém procesu odsouzena na 15 let. Vězněna byla až do roku 1966. Mimo jiné v Pardubicích, Želiezovcích a v Opavě. Roku 1968 se podílela na založení organizace K-231 a po okupaci Československa emigrovala do Austrálie. V exilu byla zapojena do činnosti organizace Amnesty International, vystudovala dvě vysoké školy, mimo jiné se věnovala umění a terapeutické práci ve věznici. Svou vězeňskou zkušenost zachytila v autobiografické publikaci Byly jsme tam taky.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Vila Marta byla postavena Jaroslavem Šimkem a pojmenována po jeho manželce Martě Šimkové

Otec Dagmar byl bankéř Jaroslav Šimek. Pro svou rodinu nechal postavit vilu v Písku. Jako mladá dívka si oblíbila jazz, tanec a step, tančit chodila zejm. do písecké kavárny Bílá růže, studovala na píseckém gymnáziu. V roce 1945 jí otec tragicky zemřel.

V roce 1948 se Dagmar Šimková chtěla nechat zapsat na pražskou filozofickou fakultu, kvůli „buržoaznímu původu“ ale nemohla studovat. V roce 1950 navíc emigrovala do Austrálie její o šest let starší sestra Marta. Do rodinné vily jim úřady nastěhovaly cizí lidi, s matkou mohly využívat jedinou místnost.[3]

Dagmar byla zatčena v říjnu 1952, když jí bylo 23 let. Roznášela totiž letáky, které zesměšňovaly Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého. Ukryla také dva vojenské zběhy, kteří směřovali na Západ, a podle soudu navíc ovlivňovala druhé lidi. V říjnu 1954 byla odsouzena k osmi letům vězení. Prokurátor se odvolal a vrchní soud trest zvýšil na 15 let.[3]

Během věznění se stala její velkou bolestí skutečnost, že brzy byla na 11 let odsouzena i její matka (propuštěna byla po sedmi letech[4]).[5] Majetek rodiny propadl státu.

Dávala jasně najevo, co si o nich myslí. Říkala jim do očí, že ji mrzí, že proti režimu nestačila udělat víc.
— Pavlína Formánková, historička[3]

Ve vězení kvůli své víře odmítala v neděli pracovat, za což se mnohokrát ocitla v tzv. korekci, na samotce, kde vězňové dostávali jídlo jen každý třetí den. Když byla vězněna v Želiezovcích, podařilo se jí utéct. Druhý den však byla dopadena a k původnímu trestu pak dostala tři roky navíc.

Z vězení se nakonec dostala po 14 letech, 28. dubna 1966, kdy jí bylo 37 let. Bydlela pak v jedné místnosti s matkou v přiděleném bytě a stát jí z platu vydělaného v sodovkárně strhával peníze za neděle, které ve vězení neodpracovala. V březnu 1968 se podílela na založení sdružení politických vězňů K 231.[3] Téhož roku s matkou emigrovala do Austrálie, kde žila její sestra. Vystudovala tam dvě vysoké školy, dějiny umění a sociální práci. Pracovala jako výtvarnice, ale také jako kaskadérka u filmu nebo modelka. Spolupracovala s Amnesty International, usilovala o lepší podmínky v místních věznicích,[5] v nichž pracovala i jako terapeutka.[4]

Po roce 1989 navštívila Česku republiku, zajela se podívat do rodinné vily v Písku, kterou našla zdevastovanou.

Zemřela na rakovinu ve věku 65 let, je pochována v Perthu.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Připomínky[editovat | editovat zdroj]

Lávka Dagmar Šimkové

Na počest Dagmar Šimkové byla pojmenována lávka přes řeku Otavu v Písku postavená v roce 2018. Autorem lávky je písecký rodák architekt Josef Pleskot.[6]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Dagmar ŠIMKOVÁ: TOTALITA. Totalita.cz [online]. [cit. 2019-07-23]. Dostupné online. 
  2. ŠTRÁFELDOVÁ, Milena; DUCHKOVÁ, Anna. Odseděla si 14 let, ale komunistům nikdy neustoupila. Osudové ženy: Dagmar Šimková. Dvojka [online]. 2019-03-02 [cit. 2019-07-30]. Dostupné online. (česky) 
  3. a b c d Ta krásná holka z vily nad řekou. Česká televize [online]. 2009. Dostupné online. 
  4. a b VODIČKOVÁ, Stanislava. Ta krásná holka z vily nad řekou. Dějiny a současnost [online]. Dostupné online. 
  5. a b Vzpomínky ženy vězněné v 50. letech: Byly jsme tam taky. ČT24 [online]. 2010-10-15. Dostupné online. 
  6. Lávka je novou atraktivitou i praktickým propojením okrajových čtvrtí. Město Písek [online]. [cit. 2019-07-23]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Dagmar Šimková: Příběh dvou zběhů. In: BLÁHOVÁ, Ivana; BLAŽEK, Lukáš; BOŠTÍK, Martin. Jménem republiky! Osm případů zvůle komunistické justice. Praha: Auditorium, 2015. ISBN 978-80-87284-55-1. S. 153–195.
  • BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času... Ale ne sebe!. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2007. 197 s. ISBN 80-86621-25-1. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]