Důl Thinnfeld
| Důl Thinnfeld | |
|---|---|
 | |
| Souřadnice | 50°9′27,73″ s. š., 14°6′49,08″ v. d. |
 | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Důl Thinnfeld, také Nr. I, byl černouhelný hlubinný důl v katastrálním území Kladno v kladensko-rakovnické uhelné pánvi. Důl byl vybudován c. k. Kutební komisí a od roku 1855 byl v majetku Společnosti státní dráhy (dále StEG) ve Vídni. Důl byl provozován v letech 1854–1913.[1][2][3][4]
Historie[editovat | editovat zdroj]
Hloubení jámy bylo zahájeno na jaře 1849 Státní kutební komisí se sídlem v Brandýsku. V roce 1853 byla zastižena hlavní kladenská sloj v hloubce 279 m. Dne 22. října 1854 byla jáma dohloubena na hloubku 286,415 m a byla pojmenována po významném geologovi a ministru orby a hornictví Ferdinandu z Thinnfeldu[5][6]. V roce 1896 byla zahájena elektrifikace společně s dolem Kübeck, se kterým tvořil jediný provozní celek s provozní správou StEG na dole Kübeck. Těžba byla ukončena v roce 1913. Jáma byla zasypána a pozemky prodány firmě Kablo.[1][2][3][4][7] V roce 1999 bylo v budově truhlárny, která byla později postavena nad jámou, provedeno ověření zásypu. Havarijní stav a konečné zabezpečení provedla akciová společnost ČMD Kladno v témže roce.[1]
Hloubení a těžení[editovat | editovat zdroj]
Jáma byla hloubena v obdélníkovém profilu 6,0 × 1,9 m, kompletně vystrojena ve dřevě. Profil jámy byl rozdělen na tři oddíly. V severní části byl oddíl větrání o ploše 3,6 m², který byl od střední části – těžní oddělen zapaženými dřevěnými 60 mm silnými fošnami. V těžní části byly používány dvě dvouetážové klece s jedním vozíkem v etáži. Jižní část byla určena pro čerpání vody a pro lezní oddělení.
V roce 1894 byla uvedena do provozu první důlní elektrická lokomotiva na Kladně.[8]
Těžní budova a těžní stroj[editovat | editovat zdroj]
Uspořádání dolu odpovídalo centrálnímu typu těžní budovy s dominantní zděnou těžní věží na půdorysu písmene T. Po stranách byly nižší postranní křídla a zadní trakt byl určen pro strojovnu, kotelnu a komín.[2] Nad jámou byla vestavěna konstrukce těžní věže z hraněného dříví vysoká 13,2 m (do úrovně os lanovnic). Lanovnice měly průměr 3,8 m a byly uzpůsobeny k vedení plochých lan. K těžbě byl používán parní stroj s kulisovým Stephensonovým rozvodem francouzské strojírny Schneider v Creusot. Parní válce měly průměr (vývrt) 0,50 m, zdvih pístu byl 2,0 m a jejich klika byla napojena přímo na hřídel lanových bobin. V kotelně bylo sedm válcových parních kotlů. V období 1895–1896 byla kotelna přestavěna a vybavena šesti trubkovými kotli systému Mac-Nicol s topeništěm systému Bolzano.
V roce 1901 byl v nové strojovně, postavené před strojovnou parního stroje, instalován elektrický těžní stroj Siemens-Halske a byl uveden do provozu 22. března 1902. Byl to první elektrický těžní stroj na Kladensku.[1][2][3] Třífázový asynchronní motor o výkonu 80 HP a napětí 250 V přes ozubený převod poháněl dva cylindrické bubny o průměru dva metry a šířce jeden metr. Lana byla kulatá, rychlost na laně byla 3,1 m/s. Dvouetážová klec zavěšená na laně měla hmotnost jednu tunu, později se její hmotnost zvýšila. Vozíky měly hmotnost 260 kg (před rokem 1896) a mohly vyvést náklad 550 kg uhlí a později až 700 kg uhlí. Elektrický těžní stroj byl v roce 1913 přemístěn na důl Kübeck, kde byl v provozu až do uzavření dolu v roce 1997.
Třídírna[editovat | editovat zdroj]
Byla dobývána hlavní kladenská sloj radnických vrstev kladenského souvrství o mocnosti 11,7 m v hloubce 279 m.
Na třídírnu dolu Thinnfeld byla přiváděna hlavně těžba u dolu Kübeck dopravní dvojkolejnou štolou dlouhou 289 m. Původní jednoduchá suchá třídírna měla rošty, třídící buben a vybírací pásy. V roce 1890 byla uvedena nová třídírna s vyšší kapacitou. Uhlí z výklopníků směřovalo na třídící rošt typu Briart s roztečí 90 mm, propadlé uhlí putovalo po podélně nakloněných sítech, kde se vytřídilo na kostku, ořech a krupici. Na dalších sítech byla oddělena krupice II a mour (zrnitost pod 6,6 mm). Síta v třídírně byla poháněna stojatým parním strojem přes klikové hřídele. Parní stroj měl výkon 30 HP a byl dodán firmou Breitfeld & Daněk v Praze. Vytříděné uhlí bylo nakládáno pomocí sklopných vozíků z rampy. Později byly postaveny nakládací zásobníky, do kterých bylo uhlí z třídírny dopravováno kloubovými dopravními pásy.[4]
Čerpání vody a větrání[editovat | editovat zdroj]
K odvodnění dolu bylo použito složení čtyř důlních pump, které pomocí dřevěných táhel byla poháněna parním strojem Cornwall s vahadlem a kondenzačním zařízením dodaným Strojírnou Štěpánov na Moravě.
Větrání zabezpečoval ventilátor systému Lemielle, který byl umístěn ve zvláštní budově. Ventilátor s větrným oddělením jámy byl propojen 13,6 m dlouhým zděným kanálem o profilu 1,5 × 1,5 m. V záloze byl připravený exhaustor systému Korting. V roce 1900 byly uvedeny do provozu nové větrníky systému Schielle.[3]
Další[editovat | editovat zdroj]
Na jižní straně areálu dolu Thinnfeld byly vybudovány rozsáhlé mechanické dílny, které zabezpečovaly opravy pro všechny doly StEG. Byly zde budovy hlavního skladiště a dělnického konzumu. Dále se zde nacházela továrna na výrobu drátěných lan, později společnost Kablo. V blízkosti dolu byla postavena kolonie, která byla zbourána a místo ní postaveny objekty Kladenské kabelovny.[9]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d HONČÍK, Ladislav. Dobývání uhlí na Kladensku. Příprava vydání Jan Kurial. 1. vyd. Ostrava: OKD, 2006. 752 s. ISBN 80-254-0490-0. Kapitola Přehled historicky doložených úvodních důlních děl, s. 137 a 208.
- ↑ a b c d MATĚJ, Miloš, et al. Kulturní dědictví kladenské průmyslové aglomerace. 1. vyd. Ostrava: Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Ostravě, 2017. 335 s. ISBN 978-80-85034-98-1, ISBN 80-85034-98-0. OCLC 1200241139 S. 27, 192–197.
- ↑ a b c d Důl Thinfeld v Kladně [online]. Zdař Bůh.cz [cit. 2021-03-27]. Dostupné online.
- ↑ a b c Důl Thinfeld - Nr. I. podzemi.solvayovylomy.cz [online]. [cit. 2021-03-27]. Dostupné online.
- ↑ Freiherr Ferdinand Thinn von Thinnfeld. geni_family_tree [online]. [cit. 2021-03-30]. Dostupné online.
- ↑ Thinnfeld, Ferdinand Frh. von. ISBN 978-3-7001-3213-4 [online]. 2003 [cit. 2021-03-30]. Dostupné online. (německy)
- ↑ Jáma Thinnfeld. Kladenský uhelný revír [online]. [cit. 2021-03-27]. Dostupné online.
- ↑ Hončík ... c.d., s. 136
- ↑ KRAUSOVÁ, Jana. Vliv těžby černého uhlí na krajinu oblasti Kladenska. S. 40, 59 a 60. is.cuni.cz [online]. 2013 [cit. 2021-03-24]. S. 40, 59 a 60. Bakalářská práce. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- HONČÍK, Ladislav. Dobývání uhlí na Kladensku. Příprava vydání Jan Kurial. Ostrava: OKD, 2006. 752 s. ISBN 80-254-0490-0