Dřeváky (opera)
| Dřeváky | |
|---|---|
| Dreváky | |
| Žánr | opera |
| Skladatel | Jaroslav Meier |
| Libretista | Jaroslav Meier |
| Počet dějství | 1 |
| Originální jazyk | slovenština |
| Literární předloha | Guy de Maupassant: Les Sabots |
| Datum vzniku | 1977–1978 |
| Premiéra | 13. května 1978, Banská Bystrica, Opera Divadla Jozefa Gregora Tajovského |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Dřeváky (ve slovenském originále Dreváky) je komická opera o jednom dějství a dvou obrazech slovenského skladatele Jaroslava Meiera na vlastní libreto podle stejnojmenné povídky francouzského spisovatele Guy de Maupassanta z roku 1883. Poprvé byla provedena 13. května 1978 v Opeře Divadla Jozefa Gregora Tajovského v Banské Bystrici.
Vznik a charakteristika opery[editovat | editovat zdroj]
Původem český skladatel Jaroslav Meier působil od roku 1949 jako referent pro vážnou hudbu bratislavského studia Československého rozhlasu a při vzniku bratislavské redakce Československé televize se stal šéfredaktorem Hlavní redakce hudební ho vysílání. V této funkci nejen značně ovlivňoval hudební život na Slovensku, ale byla i s ní spojena i většina jeho autorské tvorby. Svou první operu Noc před nesmrtelností (1975) i operu pro děti Vrabčáci (1982) napsal přímo pro televizi a i jeho druhá opera byla původně plánována pro toto médium, avšak nakonec se prosadila i v jevištní podobě.[1]
Maupassantova povídka je poměrně stručná, na děj chudá anekdota. Meierovo vlastní zpracování na libreto považuje muzikolog a hudební historik Igor Vajda za „vydařený přepis“;[1] autor mimo jiné doplnil postavu Omontova kočího, přesunul děj z Maupasantovy současnosti do 18. století a poněkud pozměnil pointu příběhu. Výsledek je dle Vajdy „hudebnědramatickým žánrovým obrázkem s prvky lyriky, grotesky a komiky“.[1] Kritika po divadelní premiéře však Dřevákům vytýkala lineárně vedený příběh, jehož epika byla podle recenzentky Evy Michalové v časopise Hudobný život „velmi prostá a málo přitažlivá“ a „neposkytovala pro hudebně-dramatický žánr, jako je opera, dostatečně výstižnou a trefnou akčnost“; Michalová rovněž postrádala potřebné „vtipné a značně výrazné zakončení ve finále opery“.[2] I dle Vajdy je námětem této opery „běžný, až banální příběh s prvky naturalismu“.[1] V banskobystrické inscenaci se tyto nedostatky projevily zvláště v kontrastu s druhou operou, která s Dřeváky tvořila celovečerní program, totiž dramaticky mnohem dokonalejší Angelikou Jacquese Iberta.[3][2] Dramaturgie Dřeváků zapůsobila lépe až v následném televizním zpracování.[4]
Hudba Dřeváků je v kontextu vážné hudby 70. let velmi tradiční a posluchačsky nenáročná, dobová kritika hovořila o „hudební[m] zpracování respektující[m] zájem a percepční schopnosti televizního diváka“.[4] Igor Vajda tuto operu zařazuje do „retrospektivní vlny“ slovenské operní tvorby.[1] Meier v ní navázal na své zkušenosti s podařenou rekonstrukcí barokní opery Erindo bratislavského rodáka Johanna Sigismunda Kussera, kterou uvedl roku 1969 rovněž v banskobystrickém divadle.[5][3] Meierův styl v Dřevácích charakterizuje zvolenou epochu, podle Vajdy „stálý pohyb [Meierovy hudby] mezi barokem a klasicismem připomíná některá díla G. Ph. Telemanna, resp. druhou Urbancovu operu Tanec nad pláčem“.[6] Vedle toho v ní nalézá „citace a imitace ze Suchoňovy Krútňavy“.[1] Cení si přehledné faktury, komorní instrumentace (jež občas přechází až k sólovému nástrojovému doprovodu) a srozumitelnosti vokálních partů.[1] Recenze chválí důvtipnou a vyhraněnou charakterizaci postav;[2][4] Eva Michalová vyzdvihuje „lyricky svěží“ árii Adély „Nikto nevie, čo ja skúsim“.[2] Důmyslná stavba prozrazuje skladatelovy zkušenosti s hrou na varhany: objevují se preludia i fuga varhanního střihu a celá opera je konstruována na půdorysu ronda.[1][2]
Brzy po divadelní premiéře byly Dřeváky natočeny též pro ČST Bratislava a vysílaly se poprvé 12. dubna 1979. Inscenaci režíroval Jozef Palka a roli Jozefíny Malandainové zazpívala a zahrála skladatelova manželka, pěvkyně Marta Meierová.[4] Slovenský libretista a textař Oto Kaušitz (1909–1982) vypracoval německé znění opery,[7] k její zahraniční inscenaci však dosud nedošlo. Ani na Slovensku nebyly Dřeváky – které Igor Vajda označil za „nesporně vydařené dílo“ – dosud (2021) znovu oživeny.[1]
Osoby a první obsazení[editovat | editovat zdroj]
| osoba | hlasový obor | premiéra (13. 5. 1978)[8] | TV premiéra (12. 4. 1979)[4] |
|---|---|---|---|
| Celestén Malandain, závozník | bas | Andrej Bystran | Pavol Mauréry |
| Jozefína Malandainová, jeho žena | mezzosoprán | Božena Lenhardová | Marta Meierová |
| Adéla Malandainová, jejich dcera | soprán | Anna Kľuková | Anna Kľuková |
| César Omont, sedlák vdovec | bas | Ján Hadraba | Štefan Babjak |
| Filip Dufour, kočí u Omonta | tenor | Juraj Sanitra | Pavol Gábor |
| Dirigent: | Miroslav Šmíd | Miroslav Šmíd | |
| Režie: | Koloman Čillík | Jozef Palka | |
| Scéna a kostýmy: | Pavol Herchl | – | |
| Kamera: | – | Stanislav Szomolányi | |
Děj opery[editovat | editovat zdroj]
Odehrává se ve francouzské vsi v 18. století. (1. obraz – U Mandalainových) Závozník Celestén Malandain a jeho žena Jozefína se dozvěděli, že sedlák na odpočinku César Omont hledá do domácnosti služku. Malandainovy napadne, že by to byla příležitost pro jejich dceru Adélu, která rozumu moc nepobrala – Omont je postarší muž stále k světu, nemá žádné příbuzné, za příznivých okolností by se mohl stát jejich zetěm. Nařídí tedy Adéle, aby se o místo ucházela, a dávají jí potřebné rady – na jedné straně, aby pána ve všem poslouchala, na druhé straně, aby „v noci neměla své dřeváky vedle gazdových“.
(2. obraz – U Omonta) Matka přivede sceru představit Omontovi a ten ji po krátkém jednání přijme. Nejprve jasně vymezí jejich vztah – Adéla je jen služka, jeho je světnice a její kuchyň. Adéla je poslušná. Ale když mu přinese polévku k obědu a chce odejít, Omont ji zadržuje, protože nerad jí sám, a Adéla musí poobědvat s ním u jednoho stolu. A tak to jde celý den – Omont nerad sám pije kávu, natož kořalku, nerad sám hraje domino a tak podobně. Adéla vždy poslechne. A když se večer odebírá na kutě do jí vykázané komůrky, pán na ni volá – že nerad spí sám. Adéla jde poslušně za ním do ložnice. Ale protože je pamětliva přikázání rodičů, aby její dřeváky v noci nestály vedle sedlákových – zuje si je a nechá za dveřmi… Svatba na sebe nenechá dlouho čekat.
Instrumentace[editovat | editovat zdroj]
Tři flétny (jedna též pikola), dva hoboje, dva klarinety, dva fagoty; čtyři lesní rohy, dvě trubky, dva pozouny, tuba; tympány; harfa; klavír; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[9]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b c d e f g h i VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. S. 149–150. (slovensky)
- ↑ a b c d e MICHALOVÁ, Eva. Operná novinka v DJGT. Hudobný život. 1978-07-31, roč. 10, čís. 15, s. 5. Dostupné online [cit. 2021-05-29]. ISSN 1335-4140. (slovensky)
- ↑ a b MOJŽIŠOVÁ, Michaela. Napísal som maličkú opierku... Premeny komornej opery na Slovensku. Bratislava: VEDA, 2018. 132 s. ISBN 978-80-224-1704-4. S. 12–14. (slovensky)
- ↑ a b c d e -AG-. Televízny zápisník. Hudobný život. 1979-05-14, roč. 11, čís. 10, s. 2. Dostupné online [cit. 2021-05-29]. ISSN 1335-4140. (slovensky)
- ↑ Vajda, Slovenská opera, s. 148.
- ↑ VAJDA, Igor. Vývinové cesty slovenskej povojnovej opery. Hudobný život. 1988-02-03, roč. 20, čís. 3, s. 7. Dostupné online [cit. 2021-05-29]. ISSN 1335-4140. (slovensky)
- ↑ URSÍNYOVÁ, Terézia. Za Otom Kaušitzom. Hudobný život. 1982-05-24, roč. 14, čís. 10, s. 7. Dostupné online [cit. 2021-05-29]. ISSN 1335-4140. (slovensky)
- ↑ eTheatre.sk – Inscenácie – Dreváky [online]. Bratislava: Divadelný ústav Bratislava [cit. 2021-05-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-06-02. (slovensky)
- ↑ Jaroslav Meier: Dreváky; komická opera v 1 dejstve [online]. Bratislava: Musica Slovaca, Hudobný fond [cit. 2021-05-29]. Dostupné online. (slovensky)
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- VAJDA, Igor. Slovenská opera. Bratislava: Opus, 1988. 368 s. 62-001-88 SOP. (slovensky)
- MOJŽIŠOVÁ, Michaela. Napísal som maličkú opierku... Premeny komornej opery na Slovensku. Bratislava: VEDA, 2018. 132 s. ISBN 978-80-224-1704-4. (slovensky)