Přeskočit na obsah

Dělnická přípravka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Dělnická přípravka, oficiálně Státní kurs pro přípravu pracujících na vysoké školy[1] byl kurz, jehož absolventi (především dělníci) mohli v 50. letech 20 století v Československu absolvovat ve zkrácené lhůtě maturitní zkoušky. Následně mohli studovat na všech fakultách vysokých škol vyjma lékařských.[2]

Sovětský svaz

[editovat | editovat zdroj]

Dělnické přípravky vznikly v Československu po roce 1948 podle sovětského vzoru. V SSSR se těmto institucím říkalo rabfak - rabóčij fakultět (dělnická fakulta)[3][4] První dělnická fakulta byla otevřena v roce 1919 při moskevském komerčním institutu. Dekretem Rady lidových komisařů ze září 1920 bylo zavedeno zřizování rabfaků při všech vysokých školách RSFSR.[5] Denní studium bylo tříleté, večerní studium bylo čtyřleté. Koncem třicátých let v důsledku rozvoje středního školství ztratily rabfaky svůj přechodný význam a byly zrušeny.[6]

Rabočij fakultět byl založen i v Makarenkově komuně jako součást kolektivní výchovy.[7] Byl však přebudován na standardní střední školu.[8]

Známým absolventem rabfaku byl Nikita Sergejevič Chruščov[9] nebo zapomenutý konstruktér zbraní German Alexandrovič Korobov.[10]

Název RABFAK nesla hudební skupina, která vyhrála soutěž vypsanou zavražděným Alexejem Navalnym s hitem Náš blázinec hlasuje pro Putina.[11]

Situace v Československu

[editovat | editovat zdroj]

Vzdělanost v Československu byla nesouměřitelná se Sovětským svazem. přesto existoval dluh způsobený uzavřením českých vysokých škol 17. listopadu 1939. Studentům bylo znemožněno, některým před dokončením fakulty, získat vysokoškolský diplom, který byl podmínkou pro vykonávání mnoha profesí. V nejvíc citlivé oblast – zdravotnictví – bylo vládním nařízením č. 101 ze dne 9. dubna 1946 usnadněno získání lékařských titulů těm, kteří po uzavření vysokých škol vykonávali praxi ve zdravotnictví.[12] V ostatních oborech byl dluh doháněn mimořádným nasazením, například přednáškami ve velkých sálech, kterých se zúčastnilo až 200 posluchačů.[13]

Zkušenost nás učí, že pro budování socialismu si musí pracující lid vytvořit a vychovat vlastní inteligenci pocházející z jeho středu a s ní třídně a ideologicky spjatou.

Klement Gottwald, projev na IX. sjezdu KSČ, [Bouček, Miroslav: Dějiny KSČ v obrazech; Praha; Orbis; 1961]

Ať už lidé absolvovali vysokou školu po válce nebo před válkou, Komunistická strana Československa, která provedla v únoru 1948 puč, měla vůči nim nedůvěru. Řešení našla ve vytvoření „pracující inteligence", která bude věrná straně. Politicky prověření lidé mohli absolvovat dvouletý inženýrský kurz (DIK) při libovolné fakultě mimo fakult lékařských. Nástup těchto studentů na fakulty byl komunistickým trojským koněm, který překonal hradby akademických svobod. Akční výbory prosazovaly reformy, které měly odstranit „tradičně falešné pojetí takzvaných akademických svobod studentů a profesorů".[14] KSČ získala moc, nepohodlní vyučující byli podrobováni marxistické kritice, někteří museli ze škol odejít. Učitelé museli ukázat, že si zaslouží důvěru pracujícího lidu.[15] Po ukončení studia zůstala řada absolventů dělnických přípravek na vysokých školách jako asistenti pro kádrové posílení jednotlivých kateder.[13]

Státní kurz pro přípravu pracujících na vysoké školy

[editovat | editovat zdroj]

Podmínkou studia na vysoké škole bylo složení maturitní zkoušky, kterou bylo možno absolvovat 11 měsíců po nastoupení do dělnické přípravky. První dělnické přípravky byly otevřeny ještě před únorem 1948, dne 20. ledna 1948. Termín nebyl náhodný, 760 absolventů se mohlo přihlásit do podzimního semestru.[16] Do kurzů byli vybíráni pracující ve věku 18-30 let (výjimečně starší), kteří se osvědčili na závodech jako stachanovci.[17][18]

Vyhláška č. 940 ministerstva školství, věd a umění a ministerstva informací a osvěty ze dne 31. července 1949 uložila krajským národním výborům mimo jiné tyto povinnosti:

  • spolupůsobit při zřizování státních kursů pro přípravu pracujících na vysoké školy
  • provádět nábor pro tyto kursy
  • sestavovat komise pro přijímací zkouškyčastnit se na sestavování komisí pro závěrečné zkoušky (zkoušky dospělosti)

Dne 25. května 1951 vydalo ministerstvo školství, věd a umění výnos č.19 293 - II., který byl směrnicí o zřizování kurzů pro přípravu pracujících na vysoké školy.[19]

Při výuce a výchově žáků kursů nemohou učitelé mechanicky přejímat methody obvyklé na školách třetího stupně. Musí volit takové formy práce, které by umožňovaly účastníkům při prohloubeném samostatném studiu pochopit podstatné problémy probírané látky.

Ministerstvo školství, věd a umění, [výnos č.19 293 - II. ze dne 25. května 1951]

Ke studiu byla vybrána pouze osoba, která splňovala tato kritéria:[20]

  • věk 18 - 28 let
  • dělnický nebo malorolnický původ
  • rok práce ve výrobě
  • kladný, politickou prací potvrzený poměr k socialistické vlasti

Existovaly i zvláštní dělnické přípravky. Ta v Houšťce u Staré Boleslavi byla určená pro studium na AMU a trvala 8 měsíců.[21][22][23] Mimořádný kurz pro důlní dozorce uranových dolů konaný v Příbrami trval jen tři měsíce.[2] Naopak inženýrský kurz při vysoké škole železniční trval tři roky, ale účastníci neměli středoškolské vzdělání.[24]

Výuka a studium probíhalo denně v období 8–11 měsíců. Účastníci byli ubytováni v internátech a byla jim zajištěna strava. Později si účastníci ubytování a stravování platili z poskytnutého stipendia.[25] Účastníkům byly poskytovány jednorázové příspěvky na ošacení.[19]

Dělnickým přípravkám se říkalo „bolševická nalejvárna".[22] Dělnickými přípravkami však prošli i lidé, kteří ve svém oboru dosáhli vědeckých úspěchů.[26] Absolventům dělnických přípravek se říkalo „ádékáři" podle zkratky ADK – absolvent dělnického kurzu.[13]

Postupem času klesala kvalita výběrů do dělnických přípravek. Po třech letech byla tato forma přípravy dělnických kádrů pro vysokoškolské studium zrušena.[13]

V dobách normalizace byla uveřejněna zpráva, že bude dělnická přípravka otevřena v Plzni.[25]

Dělnické přípravky byly zřízeny na mnoha místech Československa. Často byly vybrány obce ve vysídleném pohraničí, kde se nacházely vhodné objekty a byla naděje, že absolventi zde zůstanou. Houšťka u Staré Boleslavi,[27] Šluknov,[20] Mariánské Lázně,[1] Liberec,[28] Varnsdorf,[28][29] Brandýs nad Labem,[30] Jičíněves,[31] Lomnice u Tišnova,[32] Hrubá Skála[33]

Propaganda

[editovat | editovat zdroj]

Dělnické přípravky doprovázela hesla: Maturita – první splátka dělnické třídě, Dělnická třída nám dala důvěru, my ji nezklameme,[23] Mládež si musí osvojit vědu (citát J. V. Stalina)[1]

Tisk psal, že učební plán byl nejsmělejší, jaký kdy byl u nás ve škole vytýčen. Látku, kterou probírali žáci v normální škole v jednom roce, bylo nutno probrat v dělnickém kurzu za 2 měsíce. Do učebních osnov kurzu, který probíhal od 20. ledna 1948 do 20. září 1948 bylo zařazeno učivo čtyř posledních ročníků gymnázia.[16]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c WEISSOVÁ, Jaroslava. Mládež si musí osvojit vědu. Vlasta. 1951-09-06, roč. 5, čís. 36, s. 16. Dostupné online. 
  2. ↑ a b VALENTA, Vladimír. Organizační struktura uranového průmyslu v Příbrami. Podbrdsko. Roč. 2000, čís. 7, s. 167, 203. Dostupné online. 
  3. ↑ Velký přítel naší literatury. Rudé právo. 1981-02-13, roč. 61, čís. 37, s. 5. Dostupné online. 
  4. ↑ KOLÁŘ, Zdeněk. Pedagogika. Praha: Svět sovětů, 1961. 94 s. S. 22, 65. 
  5. ↑ AMORT, Čestmír. Dokumenty a materiály k dějinám československo-sovětských vztahů. Praha: Academia, 1977. 718 s. S. 41. 
  6. ↑ MAJAKOVSKIJ, Vladimir Vladimirovič. Spisy. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1969. 517 s. S. 505. 
  7. ↑ PECHA, Libor. Krutá poema. Brno: Doplněk, 1999. 250 s. ISBN 80-7239-027-9. S. 174. 
  8. ↑ PECHA, Libor. Makarenko a současná kolektivní výchova. Praha: SPN, 1968. 216 s. S. 65. 
  9. ↑ Příruční slovník k dějinám KSČ. Praha: NPL, 1964. 1050 s. S. 247. 
  10. ↑ FENCL, Jiří. Neznámý Korobov. Střelecký magazín. 2001-05-01, roč. 6, čís. 5, s. 41. Dostupné online. 
  11. ↑ 'Klip z blázince' si utahuje z Putina. Lidovky.cz [online]. MAFRA, 2011-10-19 [cit. 2025-01-05]. Dostupné online. 
  12. ↑ INFO@AION.CZ, AION CS-. 101/1946 Sb. Vládní nařízení, kterým se mění vládní nařízení ze dne 1. března 1932, č. 39 Sb., o užívání titulu o.... Zákony pro lidi [online]. [cit. 2026-01-05]. Dostupné online. 
  13. ↑ a b c d ROČEK, Ivan; VLČKOVÁ, Tereza. Zajac [online]. Fakulta lesnická a dřevařská [cit. 2026-01-05]. Dostupné online. 
  14. ↑ VALOUCH, Miloslav. Reforma techniky. Tvorba. 1948-09-01, roč. 17, čís. 35, s. 688. Dostupné online. 
  15. ↑ RYSKA, Jan. Směleji vpřed k vybudování socialistické školy. Tvorba. 1950-07-05, roč. 19, čís. 27, s. 636. Dostupné online. 
  16. ↑ a b RYSKA, Jan. Vítězný nástup dělnických studentů. Tvorba. 1949-09-28, roč. 18, čís. 39, s. 918. Dostupné online. 
  17. ↑ PAVLÁSEK, Vojtěch. Pochod pracujících do vědy. Tvorba. 1948-12-15, roč. 17, čís. 50, s. 983. Dostupné online. 
  18. ↑ RYSKA, Jan. Opět do lepší školy. Tvorba. 1949-08-31, roč. 18, čís. 35, s. 821. Dostupné online. 
  19. ↑ a b Věstník ministerstva školství, věd a umění. 1951-06-10, roč. 7, čís. 16, s. 164. Dostupné online. 
  20. ↑ a b WEISSOVÁ, Jaroslava. Dělnická mládež se připravuje na vysoké školy. Vlasta. 1952-02-21, roč. 6, čís. 8, s. 8. Dostupné online. 
  21. ↑ ZÁBRANSKÝ, Zdeněk; ZINDULOVÁ, Miluše. Krajnice báječných cest. Vlasta. 1983-06-10, roč. 37, čís. 24, s. 19. Dostupné online. 
  22. ↑ a b ŠVANDRLÍK, Miloslav; WINTER-NEPRAKTA, Jiří; HOŘEC, Jaromír. Poručíme větru, dešti--, aneb, V bouři kulturní revoluce. Praha: Lidové noviny, 1992. 271 s. S. 88. 
  23. ↑ a b Lidová tvořivost. 1951-08-01, roč. 2, čís. 8, s. 409. Dostupné online. 
  24. ↑ Ve škole budoucích železničních inženýrů. Železničář. 1955-04-01, roč. 5, čís. 4, s. 97. Dostupné online. 
  25. ↑ a b STRÁNSKÝ, Jaroslav. Mohou si to dovolit na Západě?. Tribuna. 1976-11-17, roč. 8, čís. 47, s. 7. Dostupné online. 
  26. ↑ Perspektivy výroby oceli v České a Slovenské republice. Třinec: Česká hutnická společnost, 2000. 180 s. ISBN 80-238-5112-8. S. 177. 
  27. ↑ Dělnická přípravka a TOZ. Rudé právo. 1949-09-02, roč. 29-30, čís. 206, s. 4. Dostupné online. 
  28. ↑ a b Přípravné kurzy pro dělníky. Mladá fronta. 1949-09-09, roč. 5, čís. 211. Dostupné online. 
  29. ↑ FIALA, Josef. Varnsdorf. Varnsdorf: Městský úřad, 1993. 59 s. S. 37. 
  30. ↑ LETOŠNÍK, Vlastimil. Okolí Prahy - východ. Praha: Olympia, 1989. 445 s. S. 196. 
  31. ↑ HOFFMANNOVÁ, Jaroslava; PRAŽÁKOVÁ, Jana. Biografický slovník archivářů českých zemí. Praha: Libri, 2000. 830 s. ISBN 80-7277-023-3. S. 414. 
  32. ↑ Zpráva okresní konference KSČ okresu Tišnov. Tišnov: [s.n.], 1953. 27 s. S. 14. 
  33. ↑ BOUČEK, Miroslav. Dějiny KSČ v obrazech. Praha: Orbis, 1961. 332 s. S. 242. 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Dělnická_přípravka&oldid=25571238“