Dědičná štola Kašpara Pluha

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Dědičná štola Kašpara Pluha

Vstupní portál štoly
Základní údaje
Typ díla Dědičná štola
Těžba cínová ruda kasiterit
Poloha
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Karlovarský
Okres Sokolov
Obec Horní Slavkov
Souřadnice
Dědičná štola Kašpara Pfluga
Dědičná štola Kašpara Pfluga
Provozní údaje
Období těžby 16. až 20. století
Kód památky 44327/4-4523 (PkMnMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dědičná štola Kašpara Pluha je historická odvodňovací štola v bývalém důlním revíru v Horním Slavkově a Krásně. Štola odvodňovala především krásenské cínové doly[pozn. 1] ve Slavkovském lese. Pluhova štola sloužila několik století jako hlavní odvodňovací dílo slavkovského a krásenského revíru a jako hlavní revírní dílo byla udržována v provozuschopném stavu. Zejména byla stále kontrolována a prováděla se výměna výdřevy.[1]

Od roku 1990 je štola chráněna jako technická kulturní památka České republiky.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

V místech, kde to dovoloval reliéf terénu, byla rudní ložiska ve Slavkovském lese otevírána a dobývána štolami. V počátcích sloužily štoly k geologickému průzkumu ložiska. Zvláštní význam měly dědičné štoly, které odvodňovaly hlavní doly. O jejich významu svědčí výnosy všech slavkovských báňských úřadů, vydávaných od roku 1507. Písemné doklady o starých štolách chybí a objevují se teprve na počátku 16. století.[3]

Vzhledem k postupnému vyčerpávání povrchových partií ložisek bylo nutné těžit ze stále větších hloubek. Na cínových ložiskách v oblasti Horního Slavkova a Krásna probíhala od 13. století stále intenzivněji hlubinná těžba rud. To přinášelo při těžbě řadu problémů, z nichž jedním z nejpodstatnějších bylo odvodnění dolů. V třicátých letech 16. století se ukázalo, že dosavadní štoly nestačí odvodnit především nejvýznamnější ložiska v oblasti Hubského pně (též Huberova pně) do větší hloubky a na většině štol již musela být nasazena čerpadla na vodní pohon k odvodnění dobývek pod jejich úrovní.[4]

Norimberské těžařstvo se rozhodlo za kapitálové účasti Hanse Schnöda, Kašpara Pluha a několika dalších investorů k vyražení nové dědičné štoly v údolí pod Horním Slavkovem. Štola měla podsednout doly v oblasti stříbrných žil a především hlavní cínová ložiska Hubský a Schnödův peň v hloubce okolo 110 metrů. Práce na štole byly zahájeny v roce 1539.[4] Štolu pojmenovali podle Kašpara Pluha a toto jméno jí zůstalo i po konfiskaci pluhovského majetku po stavovském povstání. Pro urychlení ražby jí byla udělena řada mimořádných výsad a daňových úlev, které byly po celé 16. století potvrzovány všemi českými panovníky. Zprvu byla štola ražena v rule k pásmu stříbrných žil Barbora a Jiří. Odtud byla ražena směrem na Tříkrálovou žílu, později Josefskou, jejíž jámu Dreikönig podsedla v hloubce 62 metrů. V tomto úseku došlo k jejímu propojení s povrchem starou jámou Slazacker. Odtud již byla hlavní větev nasměrována přímo k Hubskému pni. Náklady se zpočátku hradily z výnosů získaných na stříbrných žilách. Po 48 letech nepřetržitých prací dosáhla čelba štoly dne 22. srpna 1587 Hubského pně a štola měla délku 3393 m. V ražbě se pokračovalo a na konci osmdesátých let 16. století byla délka štoly již 5800 metrů, čímž se zařadila mezi nejdelší česká i evropská důlní díla. Následovala ražba směrem k Schnödovu pni, kterého dosáhla roku 1591 a roku 1592 byla propojena se starší Schnödovou štolou. Práce na štole pokračovaly a v polovině 17. století se ještě prodloužila o 700 m dlouhou odbočku,[pozn. 2] takže v roce 1655 byla celková délka štoly 5920 metrů, včetně odboček, prorážek a sledných chodeb. Její hlavní čelba se nacházela v hloubce 117 metrů pod povrchem. Stará díla podsedla v hloubce zhruba 50 metrů. Dále byla štola ražena na jih k Tříkrálové žíle. Tato žíla byla dobývána jámou Dreikönig, později Kaiser, kterou štola podsedla v hloubce 62 metrů. S ohledem na opuštění Hubského a Schnödova pně v 18. století bylo těžiště prací přesunuto na žilné pásmo. Proto byla z Pluhovy štoly vyražena přípojka k poměrně nové jámě Vilém (založená roku 1916), později zvané jáma Duriš a přejmenované zpět na původní název Vilém. V roce 1944 byla Pluhova štola z této jámy kontrolována dozorcem Dorschnerem, který ji popsal průchozí až k Hubskému pni.[1]

Odvodňovací štola sloužila ještě ve 20. století pro potřeby odvodnění části dobývaného uranového revíru. V šedesátých letech 20. století byla zcela opuštěna a prakticky ponechána osudu. Bez pravidelné údržby se štola postupně samovolně zavalovala.[4]

Technické údaje[editovat | editovat zdroj]

Originální deska z portálu, umístěná v expozici muzea v Horním Slavkově

Štola byla ražena pomocí mlátků a želízek v oválném, místy v lichoběžníkovém profilu o světlosti 0,8 x 3 metry. Jeden metr nad počvou byl proveden překlad z dřevěných prken, pod nímž proudila voda. Ještě v roce 1954 z ní vytékalo 3 000 l/min. V roce 1964 však již jen 5-6 l/min, což bylo způsobeno nepropustnými závaly na její trase. První úsek štoly je ražen ve směru jihojihovýchodním v délce 1340 m a je propojen s povrchem čtyřmi světlíky. Na křížení s žílou Jiří sleduje štola v délce 400 m tuto žílu do bezprostřední blízkosti jámy Vierfund. Mezi jámou Slazacker a Vierfund byla ve vzdálenosti 680 m naražena v padesátých letech 20. století chodbami šachty č. 3, jedné z nejdůležitějších šachet bývalých Jáchymovských dolů v Horním Slavkově, které Pluhovu štolu roce 1954 zpřístupnily. Štola podsedá stará díla v hloubce zhruba 50 metrů a směřuje na jih k Tříkrálové žíle. Tato žíla byla dobývána jámou Dreikönig. Deset metrů za touto jámou se rozdvojuje a hlavní větev pokračuje do dobývacího prostoru Krásno, směrem k Hubskému pni. Druhá větev směřuje k Vysokému kameni. Je dlouhá 700 m a pouhých 20 m před očekávanou prorážkou byla ražba roku 1796 zastavena. Další úsek hlavní větve štoly prochází v jihozápadním směru podél Hubského pně a jsou z něj vyraženy přípojky k jámě Altwasser a Kophan. Pak se štola přibližuje ke Schnödovu pni a protíná jej v délce 110 m. Odtud postupuje k dolu Anselm a Kreuz, aby podsedla práce na žilném pásmu Gellnauer. Za dolem Kreuz vyřizuje žílu Marie a Gellnauer a je z ní rozražena řada sledných chodeb po žíle Rudolfově a dalších žílách. Větší odbočka byla vyražena k jámě Vilém.[1][4]

Ústí štoly je zpevněno kamenným portálem, který pochází z 19. století. Pravděpodobně byl o několik metrů posunut směrem zpět proti toku důlních vod. Portál byl osazen renesanční mramorovou pamětní deskou z roku 1539 a novější deskou s bronzovou rakousko-uherskou orlicí. Deska z 16. století byla z portálu sejmuta pravděpodobně ve dvacátých letech 20. století a umístěna v městském muzeu v Horním Slavkově, jehož sbírky později přešly do správy Okresního muzea Sokolov. Deska s bronzovou rakousko-uherskou orlicí byla po 1. světové válce úmyslně zničena jako památka na mocnářství a později nahrazena kamennou deskou. Roku 1998 renovovala portál štoly firma Diamo a Okresní muzeum Sokolov jej vybavil nově zhotovenou kopií původní mramorové desky z roku 1539.[3] Originál mramorové desky je umístěn v expozici hornoslavkovského muzea.

Dostupnost[editovat | editovat zdroj]

Ústí štoly se nachází vlevo od silnice ve směru z Horního Slavkova do Lokte, asi tak 1,5 km pod Horním Slavkovem a 20 m od silnice. U silnice v blízkosti potoka Stoka se nachází malé parkoviště s informační tabulí. Vlastní štola je však nepřístupná.[5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Města Horní Slavkov a Krásno jsou od sebe vzdálena necelé 3 kilometry. V obou městech a jejich okolí se těžily rudy cínu, wolframu, stříbra a uranu. Vžilo se však pro cín a wolfram pojmenování krásenské cínové doly, případně krásenské cínowolframové a u stříbrných a uranových rud potom hornoslavkovské stříbrné či hornoslavkovské uranové doly.
  2. Z Pluhovy štoly byla ražena řada odboček, některé z nich dostaly svoje jméno jako samostatné štoly.[3]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c BERAN, Pavel, et al.. Královské horní město Horní Slavkov. Horní Slavkov: Město Horní Slavkov, 2001. ISBN 80-238-7213-3. Kapitola Památky Horního Slavkova, s. 207 - 211. 
  2. Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2016-12-26]. Katalogové číslo 156688 : Odvodňovací dědičná štola K. Pfluga. Památkový katalog. MonumNet [1]. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [2]. 
  3. a b c BERAN, Pavel, et al.. 1000 let hornictví cínu ve Slavkovském lese. Sokolov: Muzeum Sokolov, 1996. ISBN neuvedeno. S. 35,100. 
  4. a b c d MAJER, Jiří. Dějiny dolování cínu ve Slavkovském lese. Praha: Národní technické muzeum, 1970. S. 82-91. 
  5. Poznej Sokolovsko [online]. [cit. 2016-12-26]. Dostupné online. 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]