Cyben Žamcarano

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Cyben Žamcarano
Gamzarano.jpg
Narození1881
Suduntuj
Úmrtí14. května 1942 (ve věku 60–61 let)
Orel
Povoláníakademik, politik a folklorista
Alma materPetrohradská státní univerzita
Politická příslušnostStrana socialistů-revolucionářů
Mongolská lidová strana
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Cyben Žamcarano (rusky Цыбен Жамцаранович Жамцарано, mongolsky Жамсрангийн Цэвээн Džamsrangín Cevén; 1881? Suduntuj – 14. května 1942 vězení Sol-Ileck) byl mongolský spisovatel, vědec, mongolista burjatského původu.

Učil se v Čitě, Petrohradu (středoškolské vzdělání), tam pokračoval ve studiích na tamější univerzitě. V letech 1911–1932 působil hlavně v samostatném Mongolsku, podílel se na kulturním a politickém životě, vydával noviny, psal program pro Mongolskou lidovou stranu. Po politických změnách byl roku 1932 vyhoštěn a působil na petrohradské univerzitě, v roce 1937 byl zatčen a zemřel ve vězení.

Od mládí se zajímal o šamanismus a folklor, se kterým se běžně setkával v rodišti, k tomuto tématu sbíral materiály při častých cestách v Zabajkalsku a Vnějším Mongolsku (jako student a poté pedagog petrohradské univerzity). Druhá oblast jeho vědeckého zájmu bylo staré mongolské právo (zákoník chalských Mongolů). Důležitá je jeho práce v ruštině Монгольские летописи XVII века (Mongolskije letopisi XVII veka, 1936) o mongolském letopisectví. V roce 1921 založil tzv. vědeckou komisi, která ve 20. letech vytvořila systém mongolských národních kulturních institucí, včetně akademie věd, knihovny, muzea, archivu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Suduntuji v Aginském okruhu v burjatské rodině v roce 1881, nebo 1880[1]. Jméno je uváděno buď podle zvyku ruského Cyben Žamcarovič Žamcarano, jak je užívají Burjati v Rusku, případně podle mongolského způsobu Džamsrangín Cevén (klasickou mongolštinou Jamcarangnov-un Čeveng). Zača se učit v Čitě, poté na středoškolská studia odešel do Petrohradu na soukromou školu vedenou Burjatem Pjotrem Badmajevem. Následně absolvoval (1898–1902) pedagogický seminář Irkutské univerzity a učil v Aginsku.[2] Poté se s burjatským souputníkem Bazarem Baradijnem (později pracoval v Ulan-Ude) vrátil do Petrohradu jako posluchač (auditor) univerzity, v letech 1903 a 1904 sponzorovala ruská akademie (institut orientalistiky) studijní pobyty v Zabajkalsku, v následujících letech, když se osvědčil jako dokumentátor folkloru, pokračoval v cestách na ruském území i do Urgy.

Po politických změnách v Mongolsku roku 1911 vyslalo Rusko vyslance Ivana Korostovce, který Žamcaranovi nabídl místo redaktora nových novin (Шинэ толь Šine tol, Nové zrcadlo). V roce 1919 se musel vrátit do Ruska, učil na univerzitě v Irkutsku. Ze publikoval o mongolském právu, včetně raněnovověkého zákoníku Chalchů Chalcha džirom.[3]

V roce 1921 se po uklidnění situace vrátil do Urgy. Zde stál u zrodu mongolské vědecké komise (v moderní mongolštině Судар бичгийн хүрээлэн, doslova ústav či komise písem a rukopisů). Tato komise vytvořila základ pro Mongolskou akademii věd, Mongolskou národní knihovnu, v roce 1924 vzniklo muzeum a v roce 1927 na základě aktivit komise, která se snažila soustředit písemnosti z venkova, vznikl základ dnešního Mongolského národního ústředního archivu. Komise také financoval stipendia studentů v Evropě. Ve dvacátých letech se v Mongolsku také podařilo nalézt důležitý letopisecký svod Altan tobči.[4]

V roce 1932 kvůli politickým změnám opět musel Mongolsko opustit a přesunul se do Leningradu (Petrohradu), kde pracoval pod profesorem Nikolasem Poppe, toto období bylo vědecky plodné, v roce 1935 získal titul doktora filologických věd.[5] V roce 1937 byl ale zatčen a odsouzen k odnětí svobody a jeho osud byl na dlouho nejasný. V roce 1956 byl rehabilitován, ale úřady neodtajnili okolnosti úmrtí.[2] Teprve v 90. letech bylo publikováno, že zemřel 14. května 1942 ve vězení Sol-Ileck, Orel, Orenburská oblast.

Vědecké osobní fondy se dochovaly v Petrohradě.[2][6]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Rupen, s. 128.
  2. a b c Жамцарано Цыбен Жамцаранович [online]. [cit. 2020-11-27]. Dostupné online. 
  3. Rupen, s. 132.
  4. Rupen, s. 135–136.
  5. ИВР РАН (Санкт-Петербург) - Personalia [online]. [cit. 2020-11-28]. Dostupné online. 
  6. RINČEN, YÖNGSIYEBÜ. “L'HÉRITAGE SCIENTIFIQUE DU PROF. DR ŽAMCARANO.” Central Asiatic Journal, vol. 4, no. 3, 1959, pp. 199–206. JSTOR, www.jstor.org/stable/41926441. Accessed 28 Nov. 2020.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Rupen, Robert A. Cyben Žamcaranovič Žamcarano (1880–?1940). Harvard Journal of Asiatic Studies, vol. 19, no. 1/2, 1956, pp. 126–145. JSTOR, www.jstor.org/stable/2718492. Přístup 24. 11. 2020.