Clergé réfractaire

Tisky dávající do kontrastu „vlasteneckého kněze skládajícího v dobré víře občanskou přísahu“ s „aristokratickým knězem prchajícím před přísahou“ (1790).

Clergé réfractaire (tj. vzdorující, vzpupné duchovenstvo) je ve francouzské historiografii označení pro duchovní, kteří se postavili proti Občanské ústavě duchovenstva přijaté ve Francii Ústavodárným shromážděním dne 12. července 1790 během Velké francouzské revoluce. Někteří z nich byli vypuzeni, zmasakrováni nebo deportováni. Mnozí se uchýlili do ilegality, aby mohli pokračovat ve své službě. Toto vzpurné duchovenstvo bylo v opozici proti přísahajícímu duchovenstvu (nazývanému také ústavní duchovenstvo), které tuto ústavu uznávalo.

Občanská ústava duchovenstva

Dechristianizace probíhala od začátku revoluce a projevovala se různými nařízeními jako např. zrušení desátku nebo zákaz řeholních slibů.

V červnu 1790 byla vyhlášena Občanská ústava duchovenstva, která podřídila katolickou církev občanské moci. Král Ludvík XVI. souhlasil s vyhlášením dekretu Ústavodárného shromáždění, ovšem papež Pius VI. vyjádřil svůj nesouhlas.

Jako vzdorující duchovenstvo pak bylo označováno to duchovenstvo, které odmítlo složit přísahu na ústavu. Proti těmto kněžím a jejich ochráncům následovaly represe. V prosinci 1791 Ludvík XVI. vetoval zákon, který upíral kněžím, kteří nesouhlasí s přísahou na ústavu, svobodu vyznání, a poté v květnu 1792 zákon, který nařizoval odebrání státního občanství každému, kdo se vyhýbá přísaze. Oficiální represe začaly až po útoku 10. srpna 1792. Dne 26. srpna 1792 měli vzdorující kněží, jejichž počet se odhadoval na 75 000, opustit Francii do 15 dnů.

Dechristianizace ale nebyla organizována ústřední vládou. Výbor veřejného blaha a Konvent nebyly výrazně aktivní.

První iniciativy na uzavírání kostelů vznikly v provinciích pod záštitou poslanců na misi nebo místních Výborů veřejného blaha. Paříž se však mobilizovala téměř současně. 17. listopadu 1793 na schůzi Výboru veřejného blaha, který byl tehdy de facto vládou republiky, Robespierre odsoudil dechristianizaci, o níž se domníval, že by mohla neutrální země (zejména protestantské) postavit do opozice vůči Francii. Dne 21. listopadu v projevu v Jakobínském klubu prohlásil svobodu vyznání. Danton ho podpořil v jeho boji proti hébertistům, kteří byli tehdy předními politiky prosazujícími dechristianizaci. Konvent tak 6. prosince znovu potvrdil svobodu vyznání, přestože se 8. prosince rozhodl uzavřené kostely znovu neotevřít. Ve skutečnosti situace v mnoha obcích, které byly spjaty se svými kněžími a soudci trestních soudů, vedla k tomu, že vzpurní kněží nebyli trestáni.

Dne 7. května 1794 Robespierre zastavil dechristianizaci. Konvent prohlásil, že francouzský lid uznává existenci Nejvyšší bytosti a nesmrtelnost duše. Existence Nejvyšší bytosti a nesmrtelnost duše byly prvky, které se nezdály být v rozporu se způsobem praktikování protestantismu v 18. století.

Po roce 1794 výkonná moc projevovala vůči svým odpůrcům mnohem menší agresi než v období Hrůzovlády. Represivní legislativa byla poznamenána váháním, nejasnostmi i rozpory, která se ve svých vztazích s církví ocitla v patové situaci. Výkonná moc se pokoušela převzít od zákonodárné moci kontrolu v jejím boji proti vzdorovitým kněžím.

V reakci na politiku usmíření přijatou zákonodárným sborem 7. fructidoru v roce V se pachatelé státního převratu z 18. fructidoru, konkrétně většina členů Direktoria, pokusila o nastolení druhého Teroru, nicméně se snažila neopakovat chyby z předchozího období.

Byla vymýšlena nová přísaha: nenávist vůči královské rodině a anarchii. Především pak měla nucená emigrace umožnit vyhnout se trestním soudům.

Represe

Revoluční protikatolická propaganda popisuje ty, kteří se odmítali podřídit, jako fanatiky, antirepublikány a netolerantní, neposlušné a špatně se chovající.

Od listopadu 1793 byli vzpurní kněží prohlášeni za nezpůsobilé k jakékoli veřejné službě, kostely zavírány nebo přeměňovány na chrámy Rozumu.

Duchovenstvo, které nesložilo přísahu, které někdy podporovalo chouannerie a nadále udělovalo svátosti, se stávalo obětí informátorů a muselo se skrývat. Vznikaly i tajné farní matriky. Křty a sňatky se konaly tajně, zejména v soukromých domovech.

Mše se sloužily v lesích nebo v soukromých domech. Ti, kteří odmítli složit přísahu, byli neustále sledováni a pronásledováni. Někteří kněží emigrovali do Španělska, Savojska, Švýcarska nebo Itálie. Jiní byli deportováni do vězeňských komplexů v Rochefortu nebo Bordeaux nebo do Francouzské Guyany, další byli odsouzeni k smrti a popraveni. Bylo vydáno několik dekretů k jejich potlačení, např. z listopadu 1791 a dubna 1792 (deportace). Ludvík XVI. tento poslední dekret vetoval, avšak k původní deportaci určení kněží museli opustit Francii. Několik tisíc se jich uchýlilo do Jersey, oblasti Anglie, jako například Pierre-Adrien Toulorge.

Opat Guillaume-Joseph Chaminade tajně vykonával svou službu pod různými převleky, například za cestujícího obchodníka nebo kotláře až roku 1797, kdy odešel na tři roky do exilu do španělské Zaragozy. Po svém návratu do Bordeaux na konci roku 1800 se stále musel potýkat s napětím mezi kněžími, bývalými porotci a bývalými vzpurnými kněžími. Později založil Marianistickou kongregaci a další kongregaci jeptišek. Jan Vianney vděčil za své svátosti a své povolání Charlesi Balleymu, který tajně vykonával svou službu v Lyonu, než se stal vikářem v Écully.

Hlavní věznice a místa deportací byly Nantes, Rochefort, Île Madame, Île d’Aix, Oléron (pevnost), Île de Ré (pevnost) a Guyana.

První deportace probíhaly od září 1792 do podzimu 1794 a ve větší míře od roku 1796 do konce revoluce, kdy byly rozšířeny i na zahraniční kněze.

Po klidu následujícím po pádu Robespierra a jeho následovníků se obnovilo násilné pronásledování, zejména na anektovaných územích. Na konci roku 1797 bylo tak jen v okupované Belgii deportováno 900 kněží, přičemž téměř všichni duchovní odmítli nově uloženou přísahu.

Blahoslavení kněží

Mnoho vzdorovitých kněží bylo katolickou církví později uznáno za mučedníky a blahořečeno. V roce 1984 Jan Pavel II. blahořečil 99 z nich, mučedníky z Angers, a v roce 1995 dalších 64 mučedníků z Rochefortu.

Mezi blahoslavenými byli např. Jean-Michel Langevin, Noël Pinot, Jacques Rétouret nebo Scipion-Jérôme Brigeat.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Clergé réfractaire na francouzské Wikipedii.