Občanská ústava duchovenstva

Občanská ústava duchovenstva (francouzsky Constitution civile du clergé) tvořila hlavní prvek integrace katolické církve do politického systému Francie během Velké francouzské revoluce. Na jejím základě se z duchovních stali lidem volení a státem placení úředníci státních farností a biskupství.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Francouzské Národní shromáždění zrušilo dne 13. února 1790 katolické řády a od 22. května probíhala debata o dalších duchovních. Dne 12. července 1790 byla odhlasována tzv. občanská ústava duchovních a 24. srpna byla vyhlášena.

Tato ústava se skládala ze čtyř částí, které se věnovaly církevním úřadům, platbě duchovních a dalším otázkám. Územní příslušnost diecézí se určila podle nově zřízených departementů, takže každý departement měl vlastní biskupství. Tím se počet biskupů snížil ze 139 na 83. Farnosti byly stanoveny s poměrem jednoho faráře na 6000 obyvatel. Biskupové a faráři se stali volenými státními funkcionáři. Biskupy volilo shromáždění kněží a laiků na úrovni departementů a stejně tak probíhala volba farářů na komunální úrovni. Dosavadní kapituly byly zrušeny a místo nich vznikly tzv. episkopátní rady. Duchovní byli na základě ústavy placeni státem.

Občanská ústava dokončila změnu francouzské církve na státní církev. Spojení s papežem bylo uvolněno. Nařízení došlá z Říma kontrolovala vláda, poplatky do Říma byly zastaveny a papeži byla odejmuta soudní pravomoc nad duchovními. Kurie byla o volbách biskupů a farářů informována, ovšem byla bez možnosti jakéhokoliv vlivu na jejich výsledek. Papež byl pouze uznáván jako symbolická hlava univerzální církve. Všichni kněží museli složit přísahu na republikánskou ústavu.

V roce 1791 civilní ústavu odmítl papež Pius VI. V té době složilo předepsanou přísahu zhruba 55 % kněžích na venkově a mezi 25 % a 48 % ve městech. Uvnitř francouzské katolické církve došlo po prohlášení papeže k napětí mezi kleriky věrnými ústavě a oddanými Římu, což mělo významný vliv na obyvatelstvo.

Dne 18. září 1794 proběhla odluka církve od státu a v únoru 1795 thermidorský Konvent tuto odluku potvrdil. Definitivní smír mezi Francií a papežem nastal až v roce 1801, kdy byl za vlády konzula Napoleona s Vatikánem uzavřen konkordát.