Chrpinka obecná

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Jak číst taxoboxChrpinka obecná
alternativní popis obrázku chybí
Chrpinka obecná (Crupina vulgaris)
Vědecká klasifikace
Říše rostliny (Plantae)
Podříše cévnaté rostliny (Tracheobionta)
Oddělení krytosemenné (Magnoliophyta)
Třída vyšší dvouděložné (Rosopsida)
Řád hvězdnicotvaré (Asterales)
Čeleď hvězdnicovité (Asteraceae)
Podčeleď bodlákové (Carduoideae)
Rod chrpinka (Crupina)
Binomické jméno
Crupina vulgaris
Pers. ex Cass., 1819
Synonyma
  • Centaurea crupina
  • Serratula crupina
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Úbor
Nažky

Chrpinka obecná (Crupina vulgaris) je jednoletá, půl až metr vysoká rostlina s fialovými, někdy až levandulově zbarvenými květy v chudých úborech. Je druhem malého rodu chrpinka se dvěma či třemi druhy, které se od sebe morfologicky jen málo liší, nejvíce tvarem nažek a trichomů. Rod chrpinka se od chrpy liší drobnějšími úbory se šupinatými zákrovy, stavbou pylu a vysokým počtem chromozomů. Tato bylina, která je na některých územích považována za invazně se šířící plevel, se v české přírodě nevyskytuje.[1][2]

Rozšíření[editovat | editovat zdroj]

Za původní areál je považována oblast jižní a východní Evropy s přesahem do Malé Asie, na severní Kavkaz, do západní Číny, Střední a jihozápadní Asie, na sever indického subkontinentu i do středomořských oblastí severní Afriky. Ve střední Evropě je její rozšíření ze severu ohraničeno jihem Slovenska. Usuzuje se, že koncem neolitu se šířila s pastevectvím koz a ovcí od východu na západ a na Pyrenejský poloostrov se dostala asi před 4000 roky. Její rozšíření směrem do severní Evropy je pokládáno do období výbojů Římské říše, kde byly na velkých plochách odstraňovány lesy a zakládány louky udržované pomocí ohně a pastvou domácích stád. Někde chrpinka obecná roste společně s velmi podobným druhem Crupina crupinastrum, se kterým občas vytváří hybridy, nejčastěji se objevují v okolí Středozemního moře.

Druhotně je zavlečena do Severní Ameriky, kde byla zaznamenána již roku 1878, a dále v roce 1936 byla zjištěna na jihu Austrálie. Na tyto kontinenty se nechtěně dostala pravděpodobně se znečištěným osivem nebo se zeminou přepravovanou v lodním balastu, na obou se jí velmi daří a je považována za invazní plevel.[1][2][3]

Ekologie[editovat | editovat zdroj]

Roste ve vápenitých a jílovitých půdách na slunných a dobře odvodněných stanovištích, na kamenitých stráních, pastvinách, mezích krátkostébelných luk a polí, písčinách, na lesních světlinách v zalesněném území, travnatých okrajích silnic, na skládkách i v areálu měst, také se vyskytuje na opuštěné neobdělávané zemědělské půdě. Nejlépe se jí daří na místech s občasně narušovanou zeminou, kde snadno zakořeňuje a její semena jsou s hlínou posouvána do okolí. Má omezenou možnost přirozeného šíření semen, která se pro velkou váhu a drobný chmýr mohou samovolně rozptýlit jen několik metrů od mateřské rostliny.

Vyskytuje se od nížin po nadmořskou výšku 1,5 km, a to v místech s průměrnými srážkami od 320 po 950 mm. Je přizpůsobena širokému spektru půdních a klimatických podmínek v mírném a subtropickém podnebném pásmu. Někdy je v mládí spásána lesní zvěří nebo dobytkem, což podporuje její větvení a následně větší tvorbu květů a semen, obdobně působí i jejich seřezávání. Na vhodném místě se silně množí a vytváří jednodruhové porosty. Ploidie druhu je 2n = 28.[1][2][4][5]

Popis[editovat | editovat zdroj]

Letnička s 30 až 100 cm vysokou, do široka rozvětvenou lodyhou rostoucí ze štíhlého kořene sahajícího do hloubky jednoho i více metrů. Výška rostliny je omezená dostatkem vláhy, na suchých stanovištích se špatnou dostupnosti vody bývá nízkého vzrůstu a nedosahuje ani do 30 cm. Lodyha je zelená, štíhlá, přímá a distálně větvená. Bazální, brzy usychající listy jsou přisedlé, obvejčité, nedělené a po obvodě drobně zubaté. Lodyha je střídavě porostlá přisedlými listy, vyrůstajícími nejčastěji v uzlinách kde se větví. Listy jsou dlouhé okolo 5 cm a směrem vzhůru se zmenšují, mají 3 až 5 párů segmentů s lineárními, jemně ozubenými laloky. Větve jsou bezlisté. Velikost rostliny i tvar listů je variabilní.

Na koncích lodyhy a větví vyrůstají květní úbory tvořící chocholičnaté květenství, v ideálním případě může byt úborů až 40. Zákrov je úzce eliptický, v době květu má průměr asi 5 mm a v čase zrání semen se rozšiřuje na 10 mm, mívá průměrně čtyři až šest řad nerovnoměrně střechovitě uspořádaných, světlé zelených listenů s fialovým nádechem a černou špičkou na konci. Plochý disk úboru nejčastěji obsahuje po obvodě 2 až 4 neplodné samčí květy a ve středu má 1 až 2 plodné květy oboupohlavné. I když bývá zpočátku v úboru založeno oboupohlavných květů více, dozrává plodné semeno obvykle jen v jednom či dvou. Koruny všech květů jsou trubkovité, dlouhé asi 15 mm, vespod jsou srostlé a výše trychtýřovitě dělené do úzkých, vláknitých, fialově zbarvených cípů. Květy produkují dostatek pylu i nektaru a jsou opylovány hmyzem, v případě jeho absence se mohou opylit samosprašně.

Plod je hnědá, podlouhlá, kuželovitá, mírně stlačená nažka dlouhá asi 5 mm a vážící 30 mg. Nažky jsou poměrně těžké a mají vytrvalý černohnědý chmýr velký do 8 mm.[1][2][4][5][6][7]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Rostlina se může rozmnožovat výhradně semeny, která dozrávají od počátku léta a klíčí až na podzim nebo počátkem mírné zimy, kdy je v půdě dostatek vláhy. Semeno vzklíčí i při teplotě +1 °C a semenáč přezimuje ve formě listové růžice. S příchodem jara se vytvoří lodyha a v květnu a červnu se již otvírají květy, prvá semena jsou zralá v červnu a červenci. Pokud má rostlina na stanovišti dostatek vláhy a živin, kvete a tvoří semena až do podzimu, obvykle však během léta pro nedostatek vody usychá. Semena jsou asi v 90 % plodná a klíčí většinou v prvém roce, mají omezenou životnost a v půdě nezůstávají životná déle než 2 roky.

Na zaplevelené ploše je typický výskyt asi 50 dospělých rostlin na 1 m² a produkce 1000 semen ročně. Tato jsou sice málo rozptylována, zato zaručují opětovný výskyt velkého množství rostlin na daném stanovišti. Na větší vzdálenost se mohou dostat uchycením v kožešině zvířat, v zemědělské technice nebo oblečení lidí. Jsou atraktivní pro hlodavce, kteří je roznášejí při tvorbě zimních zásob na průměrnou vzdálenost 15 m. Semena prošlá útrobami volně žijících i domácích býložravců jsou z 80 % životaschopná, sezobaná ptáky, např. bažanty a křepelkami, jsou však strávená. Nejčastěji jsou na nová místa zavlékána s nevyčištěným osivem nebo rozvozem nevyzrálého kompostu.[1][2][7]

Význam[editovat | editovat zdroj]

Chrpinka obecná je jasným příkladem rostliny, která se po rozšíření na druhotná stanoviště stala invazní bylinou. Přestože se na svých "rodných" územích nechová agresivně, po proniknutí do Severní Ameriky a Austrálie se stala výrazným plevelem. Je vysoce konkurenčně schopná a její husté porosty přispívají k degradaci přirozených rostlinných komunit. Společným rysem území, na kterých se takto útočně projevuje, je dlouhodobá omezená dostupnost vody v půdě, z čehož plyne slabá obranyschopnost původních bylin.

V celé Kanadě a v osmi státech Spojených států amerických je prohlášena za škodlivou rostlinu. Vytlačováním klasických travin z polí a pastvin snižuje produkci píce a dále tím, že za růstu i po uschnutí málo kryje povrch půdy, zvyšuje na svažitém terénu erozi půdy. Hovězím dobytkem jsou rostliny chrpinky obecné spásány jen v mladém stavu v jarním období. V Evropě, v oblasti Středomoří, rostou jen řídce a jsou naopak ovcemi i kozami vyhledávané.[2][4][5]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e HOSKOVEC, Ladislav. BOTANY.cz: Chrpinka obecná [online]. O. s. Přírodovědná společnost, BOTANY.cz, rev. 14.07.2007 [cit. 2019-02-13]. Dostupné online. (česky) 
  2. a b c d e f ROCHÉ, Cindy. Invasive Species Compendium: Crupina vulgaris [online]. CABI (Centre for Agriculture and Biosciences International), Wallingford, UK, rev. 20.11.2018 [cit. 2019-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. HASSLER, Markus. Catalogue of Life: Crupina vulgaris [online]. Naturalis biodiverzity Center, Leiden, NL, rev. 05.2018 [cit. 2019-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b c Crupina vulgaris [online]. Center for Invasive Species and Ecosystem Health, University of Georgia, Athens, GA, USA [cit. 2019-02-13]. [Invasive Plant Atlas of the United States Dostupné online]. (anglicky) 
  5. a b c Weed Risk Assessment: Crupina vugaris [online]. Tasmanian Government, Industries, Parks, Water and Environment, Hobart, TAS, AU [cit. 2019-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. KEIL, David J. Flora of North America: Crupina vulgaris [online]. Missouri Botanical Garden, St. Louis, MO & Harvard University Herbaria, Cambridge, MA, USA [cit. 2019-02-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. a b Crupina vulgaris [online]. New England Wild Flower Society, Framingham, MA, USA [cit. 2019-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-02-14. (anglicky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]