Chráněná krajinná oblast Vihorlat
 | |
|---|---|
| IUCN kategorie V (Chráněná krajinná oblast) | |
 | |
| Základní informace | |
| Vyhlášení | 1973 |
| Rozloha | 174.85 km2 |
| Správa | Správa CHKO Vihorlat |
| Poloha | |
| Stát |  Slovensko |
| Kraj | Prešovský kraj |
| Souřadnice | 48°53′0″ s. š., 22°12′0″ v. d. |
| Geodata (OSM) | 14687021 OSM, WMF |
  Chráněná krajinná oblast Vihorlat | |
| Další informace | |
| Web | chkovihorlat |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
_002.jpg)
_034.jpg)
_002.jpg)
_024.jpg)
Chráněná krajinná oblast Vihorlat (CHKO Vihorlat) patří mezi nejmenší velkoplošná chráněné území na Slovensku. Byla vyhlášena vyhláškou MK SSR č. 9/1974 Sb ze dne 28. prosince 1973 s cílem ochrany a zhodnocování přírody a přírodních zdrojů, zajištění koordinace jejího hospodářského využívání v souladu s ochranou přírodního bohatství a přírodních krás vzhledem k jejich všestranný kulturní, vědecký, ekonomický a zdravotně-rekreační význam. V tomto chráněném území platí druhý stupeň ochrany. Jedním z hlavních úkolů vyplývajících z poslání CHKO je budování reprezentativní sítě maloplošných chráněných území, tedy zajišťování ochrany nejhodnotnějších částí přírody formou přírodních rezervací a přírodních památek.
Polohopis[editovat | editovat zdroj]
Území CHKO Vihorlat se nachází v nejvýchodnější části Slovenska, má nepravidelný tvar a zahrnuje střední část pohoří Vihorlat. Na jihu vede jeho hranice u obce Remetské Hámre, odtud pokračuje severovýchodním a severním směrem údolím potoka Okna, potokem Barlahov a přes kótu Fetkov (978 m) pokračuje na Nežabec (1023,4 m), odtud severním směrem nad kótu Na kameni (568 m). Z této kóty směřuje severní hranice CHKO na západ až nad obec Zemplínske Hámre, odtud vede klikatá hranice přibližně kolem kót Podstava, Dzika (834 m). Odtud pokračuje jižním směrem dolinou Remetského potoka až na okraj obce Remetské Hámre. Nejvýše položeným místem CHKO je vrch Vihorlat (1075,5 m), Nejnižším místem je okraj lesa u obce Jovsa (162 m). Rozloha CHKO Vihorlat je 17 485 ha a nachází se na území okresů Sobrance, Michalovce, Humenné a Snina.
Chráněná území[editovat | editovat zdroj]
- Národní přírodní rezervace Motrogon (1980)
- Národní přírodní rezervace Postávka (1980)
- Přírodní rezervace Ďurova mláka (1980)
- Přírodní památka Sninský kámen (1982)
- Národní přírodní rezervace Mořské oko (1984)
- Národní přírodní rezervace Vihorlat (1986)
- Národní přírodní rezervace Jovsianska Hrabina (1953)
- Přírodní rezervace Jedlinka (1988)
- Přírodní rezervace Machnatý vrch (1988)
- Přírodní památka Černý potok (1988)
- Přírodní památka Malé Mořské oko (1992)
- Přírodní rezervace Lysák (1993)
- Přírodní rezervace Lysá (1993)
- Přírodní rezervace Drieň (1993)
- Přírodní rezervace Baba pod Vihorlatom (1999)
- Přírodní rezervace Pod trstím (1993)
- Přírodní památka Beňatinský travertin (1989)
Vodstvo[editovat | editovat zdroj]
V komplexu vulkanického pohoří Vihorlat mají významné postavení jezera. Tvoří jedinečnou ukázku vzniku a postupného zániku jezer. Největší je Morské oko, dříve nazývané Veľké Vihorlatské jezero.
Západně od Morského oka ve výši 727 m leží Malé Morské oko, nazývané také Malé Vihorlatské jezero. Jeho hloubka kolísá od 2,5 do 4 m. Je napájeno pramenem, který byl zčásti zavalen při budování svážnice. Zvláštní je i to, že při stálém přítoku vody jezero nemá povrchový odtok. Severně od Motrogonu se nacházejí další jezera. Nejvýznamnější je z nich jezírko Kotlík, ležící ve výšce 850 m. Plocha jezera je 3,4 ha, hloubka kolísá od 0,5 do 2 m. Hladina vody kolísá v závislosti na klimatických podmínkách. Jezírko Kotlík je hodnoceno z faunistického hlediska bohatým výskytem mloků. Další jezera se nacházejí v severní části CHKO a jsou v různém stupni zániku. Nejvýznamnější z nich je zanikající jezero Postávka s výměrou 1,6 ha, ohraničené andezitovými svahy. Maximální hloubka původního jezera byla 21 m. Nedaleko od Postávky je další zanikající jezero – rašeliniště Hypkania s výměrou 3 ha, které mělo maximální hloubku 10,8 m. Vývojově nejmladší je rašeliniště Durova mláka. Na ploše rašeliniště je celá řada slatinných a rašelinných společenství, které mají z fytocenologického a fytogeografického hlediska velký význam. Kromě uvedených jezer se v pohoří Vihorlatu nacházejí mnohá další, jejichž vnější obrys je již těžko rozeznatelný a proces jejich zániku lze pokládat za ukončený.
Rostlinstvo[editovat | editovat zdroj]
Podle fytografického členění, uplatňovaného na Slovensku, patří území Vihorlatu do oblasti Západokarpatské květeny, obvodu predkarpatské květeny.
V pohoří převládají společenství bukových lesů. Z jehličnatých dřevin byla ve Vihorlatu rozšířena jen jedle bělokorá, což dokazuje její původní výskyt na adrese Jedlinka a přítomnost pylových zrn v hlubokých vrstvách rašeliny. Ostatní jehličnany, zejména smrk, byly v lesních porostech vysazeny člověkem.
Vliv nedalekých Východních Karpat se projevuje výskytem východokarpatských a balkánsko-východokarpatských druhů rostlin.
Zajímavou vegetaci mají i bezlesé vrcholy pohoří se skalnatým reliéfem, viz Sninský kámen a Vihorlat. Vlivem teplých vzdušných proudů z nížiny a topného andezitového substrátu rostou na jejich jižních svazích ve vysoké nadmořské výšce teplomilné rostlinné společenství. Na chladnější severní straně hory Vihorlat je bukový les vyvinut až do vrcholku a rostou zde horské druhy, jako je dřípatka horská.
Na skalnatých kopečcích jižních svahů pohoří jsou ostrůvkovitě rozšířené „lesostepní“ společenství dřínových dubin s účastí teplomilných druhů.
Sopečnou činností vzniklo ve Vihorlatu množství jezírek, které se zazemňovaním postupně změnily na slatiny a rašeliniště. Rostou zde vzácné druhy rostlin: rosnatka okrouhlolistá, suchopýr pochvatý a jiné.
Živočišstvo[editovat | editovat zdroj]
Málo změněné rostlinné fytocenózy a vliv nedaleké Východoslovenské nížiny a Východních Karpat se projevují i v složení živočišstva Vihorlatu. Přes otevřenou krajinu pronikají z jihu teplomilní stepní živočichové, kteří se zde setkávají s horskými druhy Karpat. Z východokarpatských druhů žijí v pohoří některé druhy měkkýšů, žížal a mnohonožek.
Z chráněných druhů hmyzu žije v lesích Vihorlatu např. tesařík alpský a nosorožík kapucínek. Z obojživelníků se zde vyskytují všechny druhy čolků. Z plazů je hojná užovka stromová. Jedovatá zmije je v pohoří velmi vzácná. Ve větších bystřinách žije pstruh potoční, ale i mihule karpatská.
Z ptáků jsou významnými hnzdiči Vihorlatu obě největší sovy, výr velký a puštík bělavý, dále orel křiklavý a v podhůří slavík velký.
Z drobných savců je pozoruhodný zejména výskyt hraboše bažinného. Velkým přírodním bohatstvím lesů Vihorlatu je přítomnost velkých a vzácných šelem jako je vlk obecný, rys ostrovid, kočka divoká a vydra říční.
Turistika[editovat | editovat zdroj]
Pohoří Vihorlat prudce vystupuje z Východoslovenské nížiny a zatímco jeho okrajové části dosahují výšky 250– 300 m, tak vrcholové části pohoří přesahují výšku 1000 m. Vertikální převýšení tak dosahuje až 800 m. Tato různorodost terénu dává dobré podmínky na pěší turistiku.
Celé území CHKO je protkáno turistickými stezkami. Územím CHKO vedou turistické stezky s celkovou délkou 88 km. Maloplošná chráněná území jsou označena předepsanou symbolikou a doplněná textovými informačními tabulemi.
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Chránená krajinná oblasť Vihorlat na slovenské Wikipedii.
