Chlorid sirnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chlorid sirnatý
Strukturní vzorec
Strukturní vzorec
Kuličkovo–tyčinkový model molekuly
Kuličkovo–tyčinkový model molekuly
Kalotový model molekuly
Kalotový model molekuly
Obecné
Systematický název Chlorid sirnatý
Anglický název Sulfur dichloride
Sulfur(II) chloride
Dichlorosulfane
Sulpur chloride
Německý název Schwefeldichlorid
Sumární vzorec SCl2
Vzhled Červená kapalina s pronikavým zápachem
Identifikace
Registrační číslo CAS
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP) 234-129-0
UN kód 1828
Číslo RTECS WS4500000
Vlastnosti
Molární hmotnost 102,97 g/mol
Teplota tání −121,0 °C, 152,2 K, -185,8 °F
Teplota varu 59 °C, 332 K, -138 °F (rozklad)
Hustota 1,621 g/cm3
Index lomu 1,557 0
Rozpustnost ve vodě hydrolyzuje
Bezpečnost
Žíravý
Žíravý (C)
Dráždivý
Dráždivý (Xi)
Nebezpečný pro životní prostředí
Nebezpečný pro životní prostředí (N)
R-věty R14, R34, R37, R50
S-věty S1/2, S26, S45, S61
NFPA 704
NFPA 704.svg
1
3
1
Teplota vznícení 234 °C
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Chlorid sirnatý je anorganická sloučenina se vzorcem SCl2. Tato třešňově červená kapalina je nejjednodušším a jedním z nejobvyklejších chloridů síry.

Výroba[editovat | editovat zdroj]

Použití[editovat | editovat zdroj]

SCl2 se používá jako prekurzor organosírových sloučenin.[1]
Reaguje s alkeny za vzniku chlorsubstituovaných thioetherů, například s 1,5–cyklooktadienem za vzniku dicyklického thioetheru a s ethylenem za vzniku yperitu (S(CH2CH2Cl)2).[2]

Chlorid sirnatý je také prekurzorem několika anorganických sloučenin síry. Reakcí s fluoridy vzniká SCl4.
Reakcí s amoniakem vznikají nitridy síry. Reakcí se sulfanem vznikají "nižší" sulfany jako H2S3.

Bezpečnost[editovat | editovat zdroj]

SCl2 hydrolyzuje za vzniku HCl.

Podobné sloučeniny[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Sulfur dichloride na anglické Wikipedii.

  1. Schmidt, M.; Siebert, W. "Sulphur" Comprehensive Inorganic Chemistry Vol. 2, ed. A.F. Trotman-Dickenson. 1973.
  2. R. J. Cremlyn “An Introduction to Organosulfur Chemistry” John Wiley and Sons: Chichester (1996). ISBN 0 471 95512 4.