Chlorid železnatý

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Chlorid železnatý
Kuličkový model krystalu chloridu železnatého
Obecné
Systematický název chlorid železnatý
Latinský název Ferrosi chloridum
Ferrum chloratum oxydulatum
Anglický název Iron(II) chloride
Německý název Eisen(II)-chlorid
Sumární vzorec FeCl2
Vzhled žlutozelený prášek nebo krystaly
zelený prášek nebo krystaly (hydráty)
Identifikace
Číslo RTECS NO5400000
Vlastnosti
Molární hmotnost 126,753 g/mol
162,784 g/mol (dihydrát)
198,814 g/mol (tetrahydrát)
234,845 g/mol (hexahydrát)
Teplota tání 677 °C
120 °C (dihydrát)
105 °C (tetrahydrát)
Teplota varu 1 021 °C
Teplota dehydratace 90 °C (- 2 H2O, tetrahydrát)
Hustota 3,162 g/cm3
2,358 g/cm3 (dihydrát)
1,96 g/cm3 (tetrahydrát)
Index lomu nDa= 1,567
nDc= 1,564
Rozpustnost ve vodě 49,7 g/100 ml (0 °C)
62,33 g/100 ml (10 °C)
64,39 g/100 ml (20 °C)
73,0 g/100 ml (50 °C)
105,7 g/100 ml (100 °C)
dihydrát
155,56 g/100 ml (77 °C)
160,19 g/100 ml (90 °C)
166,47 g/100 ml (100 °C)
tetrahydrát
145,9 g/100 ml (13 °C)
151,94 g/100 ml (20 °C)
197,48 g/100 ml (50 °C)
222,74 g/100 ml (60 °C)
255,92 g/100 ml (70 °C)
416,3 g/100 ml (100 °C)
hexahydrát
160,04 g/100 ml (0 °C)
209,85 g/100 ml (10 °C)
226,87 g/100 ml (12 °C)
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech
methanol
ethanol
aceton
diethylether (ne)
Měrná magnetická susceptibilita 1,27·10-6 cm3g-1 (16 °C)
755·10-6 cm3g-1 (20 °C)
Struktura
Krystalová struktura šesterečná (α)
klencová (β)
jednoklonná (dihydrát)
jednoklonná (tetrahydrát)
Koordinační geometrie osmistěnná
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf° -341,9 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt 339 J/g
Entalpie varu ΔHv 990 J/g
Entalpie rozpouštění ΔHrozp -628 J/g
Standardní molární entropie S° 118,0 JK-1mol-1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf° -302,4 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp 0,604 8 JK-1g-1
Bezpečnost
R-věty R22 R36/38
NFPA 704
NFPA 704.svg
0
3
0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky
SI a STP (25 °C, 100 kPa).

Chlorid železnatý (chemický vzorec FeCl2) je chemická sloučenina železa a chloru. V bezvodém stavu se jedná o pevnou našedlou látku. Z vodných roztoků krystalizuje jako tetrahydrát v podobě zeleně zbarvených krystalů. Existuje i dihydrát, avšak tetrahydrát je nejčastější v laboratoři užívanou formou chloridu železnatého.

Příprava[editovat | editovat zdroj]

Chlorid železnatý

Laboratorně ho lze připravit reakcí železa s kyselinou chlorovodíkovou v inertní atmosféře. Je možné jej také připravit redukcí zahřátého chloridu železitého vodíkem. Alternativní metodou přípravy FeCl2 je reakce chloridu železitého s chlorbenzenem:

2 FeCl3 + C6H5Cl → 2 FeCl2 + C6H4Cl2 + HCl

Průmyslově se získává zpracováním odpadů, jež vznikají při výrobě oceli působením chlorovodíku.

Reaktivita[editovat | editovat zdroj]

Chlorid železnatý je poměrně reaktivní, čemuž nasvědčuje i fakt, že se poměrně snadno oxiduje již stáním na vzduchu na červenohnědý chlorid železitý. Je schopný reagovat s velkým počtem ligandů za tvorby komplexních sloučenin. Reaguje s chloridy alkalických kovů za vzniku tetrachlorželeznatanů: M2[FeCl4].FeCl2

Využití[editovat | editovat zdroj]

Přestože je chlorid železnatý relativně dostupnou sloučeninou, je jeho využití poměrně omezené. Způsobeno je to hlavně jeho nestálostí na vzduchu. Z toho důvodu se častěji využívá síran železnatý, který je na vzduchu stabilnější. Nejčastěji se chlorid železnatý využívá v laboratoři při přípravě komplexních sloučenin železa. Dále je využíván v organické syntéze jako redukční činidlo. Průmyslově se jej využívá při čištění odpadních vod, kde se využívá zejména při odstraňování toxických chromanů.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Iron(II) chloride na anglické Wikipedii.


Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha : Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5.  
  • J. Kameníček, Z. Šindelář, R. Pastorek, F. Kašpárek: Anorganická Chemie, Nakladatelství UPOL, 2006
  • F. A. Cotton, G. Wilkinson: Anorganická chemie, Academia Praha, 1973