Charles Gravier de Vergennes

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Charles Gravier hrabě de Vergennes
Olej na plátně (Antoine François Callet, sbírky Muzea ve Versailles)
Olej na plátně (Antoine François Callet, sbírky Muzea ve Versailles)
První ministr Francouzského království
Ve funkci:
21. listopadu 1781 – 13. února 1787
PředchůdceJean-Frédéric Phélypeaux de Maurepas
NástupceÉtienne Charles de Loménie de Brienne
Francouzský ministr zahraničí
Ve funkci:
21. července 1774 – 13. února 1787
PředchůdceEmmanuel Armand de Vignerot, vévoda d'Aiguillon
NástupceArmand Marc de Montmorin Saint-Hérem
Vyslanec ve Švédsku
Ve funkci:
1770 – 1774
Velvyslanec v Turecku
Ve funkci:
1755 – 1768
Narození28. prosince 1719
Dijon
Úmrtí13. února 1787
Versailles
Titulhrabě
RodičePoložka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitQ125056613
DětiConstantin Gravier de Vergennes
PříbuzníJean Gravier de Vergennes (sourozenec)
Profesediplomat, spisovatel a politik
OceněníŘád sv. Ducha
PodpisCharles Gravier hrabě de Vergennes, podpis
CommonsCharles Gravier, comte de Vergennes
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Charles Gravier, hrabě de Vergennes (francouzsky Charles Gravier, comte de Vergennes et de Toulongeon, baron d'Uchon et de Saint-Eugène, seigneur de Bourdeaux) (29. prosince 1719 Dijon – 13. února 1787 Versailles) byl francouzský šlechtic a diplomat 18. století. Od mládí působil v diplomatických službách, proslul jako dlouholetý velvyslanec v Turecku (1755–1768). Později byl ministrem zahraničí (1774–1787) a od roku 1781 i prvním ministrem.[1] Celoživotně usiloval o udržení velmocenského postavení Francie především ve vztahu k Velké Británii. Byl iniciátorem významné francouzské podpory americké války za nezávislost, která však znamenala značné navýšení francouzského státního dluhu těsně před francouzskou revolucí.[2]

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Charles Gravier, hrabě de Vergennes (1774, sbírky Kongresové knihovny, USA)

Pocházel z podnikatelské rodiny připomínané od 16. století a později povýšené do šlechtického stavu. Narodil se jako mladší syn Charlese Graviera de Vergennes (1693–1745), který působil jako státní úředník v Dijonu. Zde také Charles získal vzdělání u jezuitů a v roce 1739 doprovázel svého vzdáleného příbuzného hraběte de Toulongeon na diplomatické misi do Lisabonu. Jejich úkolem bylo zabránit vstupu Portugalska do války o rakouské dědictví po boku Velké Británie. V letech 1743–1745 pobýval s Toulongeonem v Mnichově u dvora císaře Karla VII. a poté se oba vrátili do Portugalska. V roce 1750 byl Vergennes jmenován velvyslancem u trevírského kurfiřta a ve spolupráci s britským ministrem zahraničí vévodou Newcastlem posílil francouzský vliv v Německu. V roce 1752 byl jmenován vyslancem u Jiřího II. (nikoli jako britského krále, ale hannoverského kurfiřta) a vynikl jako účastník tzv. hannoverského kongresu v roce 1752. V letech 1753–1755 působil znovu v Trevíru a v roce 1755 byl zvažován jako kandidát na post vyslance v Bavorsku.

Významnou etapou Vergennesovy kariéry bylo dlouholeté působení v Istanbulu, kam byl vyslán nejprve s titulem zplnomocněného ministra, později byl jmenován stálým velvyslancem a v Turecku strávil třináct let (1755–1768).[3] Francie a Turecko byli tradičními politickými spojenci a obchodními partnery, k ochlazení vztahů ale došlo po uzavření francouzsko-rakouského paktu před sedmiletou válkou (Versailleská smlouva 1756). Vergennes několik následujících let musel přesvědčovat Vysokou portu, že spojenectví s tradičním tureckým nepřítelem není namířeno proti Osmanské říši. Později byl neúspěšný v pokusu získat tureckou podporu pro francouzského kandidáta ve volbě polského krále. Nakonec se dostal do sporu s pojetím zahraniční politiky ministra Choiseula a z Istanbulu byl odvolán. Oficiálním důvodem pro rezignaci byl sňatek s Anne Duvivierovou (1730–1798), který uzavřel bez souhlasu krále (v případě velvyslanců byl královský souhlas podmínkou).[4]

Po odvolání Choiseula se v roce 1770 vrátil do diplomatických služeb a byl jmenován velvyslancem ve Švédsku, kde měl finančně i diplomaticky podpořit frakci klobouků. Státní převrat Gustava III. a přechod Švédska k absolutismu patřily k velkým triumfům francouzské diplomacie.

Ministr zahraničí[editovat | editovat zdroj]

Hrabě de Vergennes přebírá Řád sv. Ducha od Ludvíka XVI. (sbírky Muzea ve Versailles)

Po nástupu Ludvíka XVI. ukončil diplomatickou misi ve Švédsku a byl jmenován francouzským ministrem zahraničí (1774). Po odvolání předchozího zahraničního ministra vévody d'Aiguillon a do Vergennesova příjezdu do Francie zastával funkci provizorně v červnu a červenci 1774 hrabě de Bourdeville.[5] Téhož roku byl dekorován Řádem sv. Ducha, později zastával také čestnou funkci pokladníka královských řádů. V listopadu 1781 po úmrtí hraběte Maurepase převzal i funkci prvního ministra. Sám přiznával, že po 35 letech mimo Francii ztratil přehled o domácích poměrech a u dvora mu posměšně přezdívali cizinec. Podle jiných názorů naopak dlouholetým působením na různých diplomatických misích dokázal na zahraniční politiku nahlížet v širším kontextu. Jeho zájmem bylo eliminovat vliv Velké Británie a Ruska v Evropě. Proto také Francie finančně a vojensky podpořila americkou válku za nezávislost. I když byla podpora amerických kolonistů ve Francii velmi populární, znamenala také obrovskou finanční zátěž a razantní navýšení státního dluhu. Pro boj proti Velké Británii získal Vergennes také Španělsko, společnou námořní invazi na britské ostrovy se ale nepodařilo realizovat.

V roce 1779 byl také prostředníkem jednání mezi Rakouskem a Pruskem za války o bavorské dědictví. Hrozba celoevropského konfliktu s případnou nutností zapojit francouzské jednotky na základě Versailleské smlouvy přispěla k urychlenému mírovému jednání. Mír mezi Pruskem a Rakouskem byl uzavřen v květnu 1779 (Těšínský mír) a jeho garantem se stala Francie. I když byl Vergennes úspěšný ve své strategii izolovat Velkou Británii, v námořních bojích nebyla Francie příliš úspěšná a potvrdila se dominance Royal Navy v celosvětovém měřítku. S ohledem na vojenskou a finanční podporu amerických kolonistů vnímal jako zradu uzavření separátního míru mezi USA a Velkou Británií v roce 1782 a následně byl donucen k samostatnému jednání (Pařížský mír 1783). Situace Francie se v mezinárodním měřítku rapidně zhoršovala i v následujících letech. Hrabě Vergennes zemřel ve Versailles v únoru 1787 krátce před svoláním několikrát odloženého Shromáždění notáblů.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Charlesova manželka Anne Duvivier, hraběnka de Vergennes (1730–1798), portrét v orientálním oděvu, olej na plátně (Antoine de Favray, sbírky Pera Müzesi v Istanbulu)

Z manželství s Anne Duvivier měl dva syny, kteří se však narodili jako nelegitimní ještě před uzavřením sňatku. Starší syn Constantin Gravier de Vergennes (1762–1831) sloužil v armádě a v letech 1787–1789 byl vyslancem v Trevíru. Za francouzské revoluce vystupoval jako nekompromisní roajalista a přijal důstojnickou hodnost v armádě knížete de Condé. Za vlády Napoleona I. mu byl umožněn návrat do Francie, nedosáhl ale navrácení rodového majetku. Byl nositelem Řádu sv. Ludvíka a Čestné legie, po restauraci Bourbonů byl povýšen do hodnosti generálmajora (maréchal de camp 1814). Až v době červencové monarchie mu byla přiznána vysoká státní penze. Mladší syn Louis Charles Gravier, vikomt de Vergennes (1765–1821) byl v armádě důstojníkem pěchoty a spolu s bratrem finančně podporoval francouzskou emigraci v době revoluce.

V Paříži byl jeho sídlem palác Petit hôtel de Mesmes, kde během mírových jednání v roce 1783 přijal Benjamina Franklina.

Na jeho počest bylo pojmenováno město Vergennes ve státě Vermont v USA.

Jako významná historická osobnost se dostal do řady uměleckých děl. Patří například k důležitým postavám Feuchtwangerova románu Lišky na vinici.

Jeho starší bratr Jean Gravier de Vergennes (1718–1794) působil v diplomacii a v letech 1775–1789 byl vyslancem v několika evropských zemích. Za francouzské revoluce byl popraven.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ Přehled představitelů státní správy Francie na webu worldstatesmen dostupné online
  2. ↑ Ottův slovník naučný, díl 26.; Praha, 1907 (reprint 2002); s. 572 (heslo Vergennes) ISBN 80-7185-440-9
  3. ↑ Personální obsazení francouzských diplomatických zastoupení v 18. století na webu conseilduroi dostupné online
  4. ↑ Charles Gravier de Vergennes na webu geni.com dostupné online
  5. ↑ Seznam francouzských ministrů zahraničí v 18. století na webu conseilduroi [1]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Charles_Gravier_de_Vergennes&oldid=23153047“