Chariot
| Chariot | |
|---|---|
 Chariot Mk.1 bez nálože | |
| Obecné informace | |
| Uživatel | Royal Navy |
| Typ | řiditelné torpédo |
| Lodě | 34 (Mk.1) 30 (Mk.2) |
| Osud | vyřazeny |
| Nástupce | třída X |
| Technické údaje Chariot Mk.1 | |
| Výtlak | 1,6 t[1] |
| Délka | 6,8 m |
| Šířka | 0,88 m |
| Pohon | elektromotor |
| Rychlost | 2,5 uzlu (cestovní) 3,5 uzlu (maximální) |
| Posádka | 2 |
| Výzbroj | 1× 318 kg výbušná hlavice[2] |
| Technické údaje Chariot Mk.2[1] | |
| Výtlak | 5,2 t |
| Rychlost | 2,5 uzlu (cestovní) 4,5 uzlu (maximální) |
| Posádka | 2 |
| Výzbroj | 1× 545 kg výbušná hlavice |
Chariot byl řiditelné torpédo britského královského námořnictva využívané při diverzních operacích speciálních sil za druhé světové války. Jeho vývoj byl odpovědí na nasazení italských řiditelných torpéd Maiale a první verze Chariotu Mk.1 ze svého italského vzoru konstrukčně vycházela, měla však lepší výkony.[2] Následně byla nasazena rovněž přepracovaná výkonnější verze Chariot Mk.2. Celkem bylo vyrobeno 64 řiditelných torpéd obou verzí.[1]
Za druhé světové války byly tyto prostředky nasazeny do celé řady misí, zejména do operací proti nepřátelským plavidlům, dále do průzkumu invazních pláží a do zpravodajských operací. Jejich posádkám se mimo jiné podařilo potopit těžký křižník Bolzano a téměř dokončený lehký křižník Ulpio Traiano. Několik zbývajících Chariotů Mk.2 bylo ještě dlouho po válce využíváno potápěči specializujícími se na likvidaci min.
Pozadí vzniku
[editovat | editovat zdroj]
Vývoj britských řiditelných torpéd byl inspirován italskými prostředky Maiale. Vliv měl zejména jejich nájezd na Alexandrii, při kterém dvě posádky Maiale roku 1942 vážně poškodily dvě britské bitevní lodě.[1] O existenci Maiale se Britové dověděli, když moře na španělské pobřeží vyplavilo řiditelné torpédo, které jeho posádka potopila 30. října 1940 v zátoce Algeciras. Další byla později vyzvednuta ze dna v Gibraltaru a v Alexandrii.[2]
Britové roku 1942 vyvinuli obdobně koncipované plavidlo, jehož testování začalo v polovině roku 1942.[2] Výcvik posádek Chariotů probíhal nejprve na základně v Gosportu a následně ve skotských zátokách (zejména Loch Erisort, Loch a'Choire a Loch Cairnbawn). Stavbu řiditelných torpéd prováděla společnost Stothert & Pitt z Bathu. Nejprve vyrobila 34 Chariotů Mk.1, které vycházely z italského vzoru. Roku 1944 byl zaveden zcela nově navržený a výkonnější Chariot Mk.2, který byl vyroben v počtu 30 kusů.[1] Zatímco existence Chariotu Mk.1 byla zveřejněna roku 1944, pokročilejší verze Mk.2 zůstala utajena až do konce války.[3]
Konstrukce
[editovat | editovat zdroj]Chariot Mk. 1
[editovat | editovat zdroj]
Chariot Mk.1 byl velmi podobný svému italskému vzoru. Samotné těleso torpéda mělo průměr 533 mm. Posádku tvořili dva žabí muži vybavení dýchacím přístrojem s uzavřeným okruhem. Jejich skafandry oproti těm italským umožňovaly operace v chladných vodách. Vpředu seděl řidič, který měl k dispozici několik základních přístrojů. Vzadu seděl potápěč, jehož hlavním úkolem byla manipulace s hlavicí. Za nimi bylo uloženo nářadí. V přídi byla umístěna oddělitelná hlavice obsahující 318 kg výbušniny Torpex.[2] Iniciována byla časovým spínačem. Pohonný systém tvořil elektromotor pohánějící jeden lodní šroub. Energii čerpal z akumulátorů. Nejvyšší rychlost dosahovala 3,5 uzlu, přičemž rychlost cestovní byla 2,5 uzlu. Vytrvalost byla 7–8 hodin při plavbě rychlostí 2,9 uzlu. Hloubka ponoření byla 27 metru.[1]
Chariot Mk. 2
[editovat | editovat zdroj]
Chariot Mk.2 byl výrazně větší a výkonnější. Jeho trup měl větší průměr a dvoučlenná posádka seděla uvnitř zády k sobě, přičemž z trupu vyčnívaly pouze jejich hlavy. Robustní konstrukce umožňovala přepravu torpéda bez ochranné schránky. Nová oddělitelná hlavice v přídi obsahovala 545 kg výbušníny. Nejvyšší rychlost dosahovala 4,5 uzlu, přičemž rychlost cestovní byla 2,5 uzlu. Vytrvalost byla 5–6 hodin při plavbě plnou rychlostí. Hloubka ponoření byla 27 metru.[1]
Přeprava
[editovat | editovat zdroj]Vzhledem k malému dosahu musely být Charioty na místo útoku přepravovány mateřskou ponorkou, či jiným prostředkem. Verze Mk.1 byla na palubě uložena ve speciálních vodotěsných kontejnerech o kapacitě jedné miniponorky. Pro jejich nesení byly upraveny ponorky HMS Trooper (3 kontejnery), HMS P311 a HMS Thunderbolt (obě dva kontejnery) a HMS L23 a HMS Saracen (obě jeden kontejner). Další ponorky nesly řiditelná torpéda verze Mk.2, jenž přepravní kontejnery nepotřebovala.[1]
Služba
[editovat | editovat zdroj]Za druhé světové války byly Charioty obou verzí nasazeny jak proti nepřátelským přístavům a válečným lodím, tak jako prostředek průzkumu a špionáže. Jejich posádkám se podařilo potopit několik plavidel, včetně jednoho těžkého křižníku.
Operace Title
[editovat | editovat zdroj].jpg)
Prostředky Chariot Mk.1 byly 29. října při operaci Title vyslány proti německé bitevní lodi Tirpitz kotvící ve Föttenfjordu u Trondheimu. Norský rybářský člun Arthur se dvěma Charioty (potápěči J. Brewster, M. Causer. W. Tebb a R. Evans) ve vleku pronikl až do ústí fjordu, kde se však kvůli zhoršenému počasí oba utrhly, potopily a operace musela být zrušena.[4]
Operace Principle
[editovat | editovat zdroj]
Dne 3. ledna 1943 pět Chariotů Mk.1 z ponorek Thunderbolt a Trooper podniklo nájezd na Palermo (Operace Principle), při kterém byl potopen rozestavěný lehký křižník Ulpio Traiano třídy Capitani Romani a transpotní loď Viminale.[1] Křižník potopili potápěči R. Greenland a A. Ferrier a transport potápěči R. Dove, J. Freel. Dva Charioty cíle nedosáhly (potápěči A. Miln, W. Simpson, H. Cook a Worthy). Operace se účastnila ještě ponorka HMS P311 se třemi Charioty, která však cestou k cíli zmizela a nejspíše byla zničena minou.[5]
Operace Welcome
[editovat | editovat zdroj]Dne 18. ledna 1943 dva Charioty Mk.1 z ponorky Thunderbolt podnikly nájezd na Tripolis, ve kterém však nenalezly žádná plavidla Jejich posádky tvořili G. Larkin, C. Berey, H. Stevens a E. Buxton.[5]
Invaze na Sicílii
[editovat | editovat zdroj]V květnu až červnu 1943 byly Charioty Mk.1 nasazeny k průzkumu míst vybraných pro invazi na Sicílii (Operace Husky).[1]
Operace Lunna Voe
[editovat | editovat zdroj]Špionážní operace v oblasti Němci okupovaného Norska.[5]
Operace QWZ
[editovat | editovat zdroj]
Dne 2. června 1944 proběhla společná britsko-italská operace, jejímž cílem bylo zněškodnění Německem ukořistěných italských těžkých křižníků Bolzano a Gorizia kotvících na základně v La Spezia. Dva Charioty Mk.1 (potápěči M. Causer, H. Smith, C. Berey a W. Lawrence[5]) na místo dopravil torpédový člun. Při akci byl potopen křižník Bolzano.[1]
Invaze v Normandii
[editovat | editovat zdroj]V roce 1944 byly Charioty nasazeny k průzkumu míst vybraných pro invazi v Normandii.[1]
Operace 51
[editovat | editovat zdroj]Ve dne 27.–28. října 1944 dva Charioty Mk.2 (posádky A. Eldridge, S. Woollcott, W. Smith a A. Brown[5]) z ponorky HMS Trenchant podnikly útok na přístav Phuket. V přístavu byly potopeny dvě japonské lodě – vojenský transport Sumatra Maru a menší Volpi. Bylo to jediné zcela úspěšné nasazení Chariotů za celou válku a obě řízená torpéda se vrátila k mateřské ponorce a po přestupu posádek byla potopena.[3]
Poválečná služba
[editovat | editovat zdroj]Po skončení světové války zůstalo britskému námořnictvu šest Chariotů Mk.2. S rostoucím mezinárodním napětím počínající studené války bylo v říjnu 1950 úspěšně otestováno propojení dvou Chariotů Mk.2 s miniponorkou XE-7 třídy XE. Tento koncept ale dále nebyl rozvíjen. Charioty Mk.2 ale byly ještě řadu let využívány potápěči-pyrotechniky, zejména při likvidaci min. Některé přitom byly na přídi vybaveny kokpitem pro třetího člena posádky. Jeden z takto upravených Chariotů sloužil až do poloviny 60. let.[3]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c d e f g h i j k l Chariots [online]. RN Subs [cit. 2019-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d e Řiditelná a živá torpéda [online]. Silenthunter.cz [cit. 2019-11-02]. Dostupné online.
- ↑ a b c The forgotten British SDV: Chariot Mk.II [online]. Covert Shores, rev. 2017-05-24 [cit. 2019-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ HUBÁČEK, Miloš. Moře v plamenech. [s.l.]: Panorama Praha, 1983. 11-069-83 13/33. Kapitola 4. Tirpitz, s. 266–274.
- ↑ a b c d e The Operations: Human Torpedo Attacks [online]. The Underwater Herritage Trust [cit. 2019-11-02]. Dostupné online. (anglicky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 4. Praha: Naše vojsko, 1993. ISBN 80-206-0357-3. S. 374.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Chariot na Wikimedia Commons
