Chůze po žhavém uhlí

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Chůze po žhavém uhlí, resp. chůze bosýma nohama po žhavém uhlí, byla praktikována mnoha lidmi a kulturami ve všech částech světa, přičemž nejstarší známý odkaz pochází z doby železné v Indii – asi 1200 př. n. l. Chůze po žhavém uhlí byla často praktikována jako zasvěcovací rituál, jako zkouška síly a odvahy jednotlivce, nebo v náboženství jako zkouška víry[1], a zmínky o něm lze nalézt také v Bibli.[2] Od 20. století je součástí motivačních a teambuildingových seminářů jako cvičení k posílení důvěry.

Vysvětlení[editovat | editovat zdroj]

Úspěšný přechod naboso po žhavém uhlí bez popálení chodidel je často prezentován jako schopnost člověka silou své mysli vítězit nad hmotou.

Moderní fyzika však tento fenomém vysvětluje fyzikální jev.[3] Uhlík má cca 500 až 700°C, avšak hůře odvádí teplo. Naopak, lidská kůže odvádí teplo poměrně dobře. Jde-li člověk bos po žhavém uhlí určitou rychlostí, neměl by si chodidla spálit.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LTD, Not Panicking. h2g2 - Firewalking - Edited Entry. h2g2.com [online]. [cit. 2017-11-25]. Dostupné online. 
  2. Významná démonická aktivita je takzvaný “firewalking” [online]. [cit. 2017-11-26]. Dostupné online. 
  3. Chůze po žhavém uhlí - jak na to? Jde to i bez rituálů.. Firewalking. Dostupné online [cit. 2017-11-25]. (česky)