Carlo Emilio Gadda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carlo Emilio Gadda
Narození 14. listopadu 1893
Milán
Úmrtí 21. dubna 1973 (ve věku 79 let)
Řím
Místo odpočinku Protestantský hřbitov
Povolání inženýr, spisovatel
Národnost italská
Stát Italské královstvíItalské království Italské království,
ItálieItálie Itálie
Alma mater Milánská polytechnika
Významná díla Seznání bolesti,
Ten zatracený případ v Kosí ulici
Ocenění Premio Bagutta,
Premio Viareggio,
Premio Formentor de las Letras
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Nuvola apps bookcase.svg Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carlo Emilio Gadda (14. listopadu 1893, Milán21. dubna 1973, Řím) byl italský inženýr a spisovatel, jeden z nejoriginálnějších italských prozaiků. Jeho dílo, jehož velká část byla napsána v období mezi dvěma světovými válkami, bylo skutečně doceněno až v 60. letech 20. století.[1][2]

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Miláně jako syn drobného průmyslníka a profesorky francouzštiny. Otec zemřel roku 1909 a zanechal díky svým špatným investicím rodinu ve finančních potížích. Se svou přísnou matkou měl velmi komplikovaný vztah, což se stalo jedním z témat jeho díla. Protože se jí bál odporovat, šel podle jejího přání po skončení střední školy studovat na Milánskou polytechniku. Roku 1915 však studia opustil a dobrovolně narukoval do armády, kde bojoval jako člen elitních horských jednotek zvaných Alpíni. Roku 1917 se po bitvě u Caporetta dostal do německého zajetí, kde se seznámil s dramatikem Ugem Bettim a prozaikem Bonaventurou Tecchim, kteří ovlivnili jeho další literární vývoj. Své trauma z války a osobní krizi vyvolanou smrtí bratra Enrica, který bojoval jako pilot a byl sestřelen v dubnu 1918, vylíčil ve svém Deníku z války a vězení (Giornale di guerra e di prigionia), který si psal v letech 19151919 a který vyšel knižně až roku 1955. V tomto deníku se již plně projevují psychologické motivace jeho příštích literárních postav, jako je neuróza a chorobná úzkost.[1][2]

Po skončení války dokončil roku 1920 svá studia na polytechnice a v letech 1920-1922 pracoval jako inženýr na Sardinii a v Lombardii a pak do roku 1924 v Argentině. Po návratu odešel pracovat k vatikánským technickým službá, později učil matematiku na gymnáziu v Miláně. Začal také studovat filozofii, ale studia nedokončil. Do roku 1931 opět vykonával své povolání inženýra a pracoval ve Francii, v Německu a v Belgii. Poté se plně věnoval literární dráze. Od roku 1940 žil ve Florencii, kde se spřátelil s celou řadou prozaiků a básníků (například s Eugeniem Montalem), se kterými roku 1945 založil časopis Il Mondo. Roku 1950 se přestěhoval do Říma a do roku 1955 zde pracoval v kulturním oddělení italského státního rozhlasu. V Římě také zemřel a je zde pochován.[1][2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Debutoval roku 1927 v časopise Solaria esejem Manzoniovská apologie (Apologia manzoniana). Následně publikoval celou řadu črt, povídek, novel i románů, na kterých pracoval i několik let a které se vyznačují velmi složitou skladbou. Díky jeho „baroknímu“ stylu, mísícímu různé jazykové roviny a spisovnou italštinu s jejími dialekty, slangem, s technickými výrazy i se slovy z cizích jazyků, jsou jeho díla čtenářsky velmi náročná. Jazykovou stránkou svých děl Gadda silně ovlivnil představitele italské neoavantgardy.[1][2]

Hlavním motivem jeho tvorby je zobrazení rozkladu buržoazie a kritika společnosti, která potlačuje v člověku jeho smysl pro spravedlnost a stud a jeho úctu k rozumu. To vyvolává zmatky v lidských vztazích, ze kterých vznikají mýty pohlaví, krve a smrti. Kromě rodinných anomálií, vycházejících z nezdravého ovzduší jeho rodiny, je jeho dalším velkým tématem expresívní satira fašistického režimu, kterého byl dlouho příznivcem a se kterým se myšlenkově rozešel až počátkem čtyřicátých let. Dnes je Gadda považován za osobnost rovnou takovým novátorům jako byl James Joyce, Franz Kafka, Marcel Proust nebo Robert Musil.[1][2]

Seznam děl[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska v Miláně na domě, kde se Gadda narodil
Spisovatelův hrob v Římě
  • La Madonna dei filosofi (1931, Madona filozofů), sbírka povídek.
  • Il castello di Udine (1934, Udinský zámek), sbírka příběhů, vzpomínek a autobiografických fragmentů, za kterou dostal cenu Premio Bagutta.[3]
  • La cognizione del dolore (1938-1941, Seznání bolesti), nedokončený román vycházející na pokračování v časopise Letteratura, knižně roku 1963. Po svém knižním vydání obdržel román mezinárodní cenu Premio Formentor de las Letras.[4] Osou jeho příběhu je nesnesitelné soužití syna a matky, které skončí tragicky.
  • Le meraviglie d'Italia (1939, Italské divy), reportáže.
  • Gli anni (1943, Ty roky).
  • L'Adalgisa. Disegni milanesi (1944, Adalgia. Milánské črty), satirické zobrazení milánské lepší společnosti.
  • Quer pasticciaccio brutto de via Merulana (19461947, česky jako Ten zatracený případ v Kosí ulici), román, vycházel nejprve na pokračování v časopise Letteratura, knižní vydání je z roku 1957. Příběh tohoto "antidektivního" románu se odehrává v roce 1927 ve fašistickém Římě a popisuje vyšetřování dvou zločinů (loupeže a vraždy), které se udály v rozpětí tří dnů. Román je považován za autorovo vrcholné dílo[2]
  • Il primo libro delle favole (1952, První kniha bajek).
  • Novelle dal Ducato in fiamme (1953, Vévodství v plamenech), sbírka povídek napsaných na různá témata (od událostí první světové války až po epizody z kriminálního života), které vznikly již v období fašismu. Jde vlastně o jakousi kroniku italského života v letech 1914-1943. Sbírka po svém vydání obdržela cenu Premio Viareggio. [5]
  • Giornale di guerra e di prigionia (1955, Deník z války a vězení), psáno v letech 1915-1919.
  • I sogni e la folgore (1955, Sny a blesky), obsahuje La Madonna dei filosofi, Il castello di Udine a L'Adalgisa.
  • I viaggi la morte (1958, Cesta smrti).
  • Verso la Certosa (1961, Ke Kartouze).
  • Accoppiamenti giudiziosi (1963, Rozvážná spojení), povídky z let 1924-1958.
  • I Luigi di Francia (1964, Francouzští Ludvíkové).
  • Eros e Priapo. Da furore a cenere) (1967, Eros a Priapos. Od zběsilosti k popelu), román, antifašistická groteska a expresívně satirický pamflet, ve kterém Gadda ukazuje, že fašismus nespadl z nebe, ale že je produktem dlouhodobých trendů italské kultury.
  • La meccanica (1970, Mechanika), nedokončený román z let 1928-1929.
  • Novella seconda (1971, Novela druhá).
  • Meditazione milanese (1974, Milánské rozjímání), esej, napsáno již roku 1928, vydáno posmrtně.
  • Il tempo e le opere (1982, Čas a dílo), posmtně vydaní seje.
  • Racconto italiano di ignoto del Novecento (1983, Italská povídka neznámého autora 20. století), posmrtně vydaný román z let 1924-1926.
  • Il palazzo degli ori (1983, Palác zlata), posmrtně.
  • Poesie (1993, Básně), posmrtně vydaná sbírka autorových básní

Filmové adpatace[editovat | editovat zdroj]

Česká vydání[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e Slovník spisovatelů-Itálie, Odeon, Praha 1968, str. 191.
  2. a b c d e f Slovník italských spisovatelů, Libri, Praha 2004, str. 352-353.
  3. I premi Bagutta assegnati dal 1927 al 2013
  4. Premio Formentor de las Letras
  5. Albo d'Oro - Premio Letterario Viareggio Rèpaci

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]