Carl Oberg

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Carl Oberg
Carl Oberg v rozhovoru s Pierre Lavalem (vlevo) v Paříži (1943)
Carl Oberg v rozhovoru s Pierre Lavalem (vlevo) v Paříži (1943)
Narození 27. leden, 1897
Německé císařství Hamburk, Německé císařství
Úmrtí 3. červen, 1965
Německo Flensburg, Německo
Vojenská kariéra
Hodnost SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei
Složka Vlajka Německého císařství Reichsheer
Vlajka Ordnungspolizei Ordnungspolizei (do roku 1945)
Vlajka SS Waffen-SS (do roku 1945)
Jednotka Feldartillerie Regiment Nr. 24
Feldartillerie Regiment Nr. 45
Velel Vyšší šéf SS a Policie ve Francii
Války První světová válka
Druhá světová válka
Vyznamenání Železný kříž I. třídy
Železný kříž II. třídy

Carl Albrecht Oberg (27. ledna 1897, Hamburk3. června 1965, Flensburg) byl německý válečný zločinec a důstojník Waffen-SS a policie v hodnosti SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS und Polizei během druhé světové války. Nechvalně proslulým se stal díky svému působení jako vyšší šéf SS a policie ve Francii.[1]

Mládí a první světová válka[editovat | editovat zdroj]

Carl Oberg se narodil 27. ledna roku 1897 v Hamburku jako syn profesora medicíny. Po dokončení vzdělání a získání maturity vstupuje v srpnu roku 1914 do armády, kde je prvně zařazen v hodnosti Fähnrich (praporčík) ke 24. pluku polního dělostřelectva (Feldartillerie Regiment Nr. 24), kde slouží až do srpna následujícího roku.

Jeho dalším postem se mu stává další dělostřelecká jednotka a to tentokrát 45. pluk polního dělostřelectva (Feldartillerie Regiment Nr. 45), kde slouží až do konce války. Válku končí v hodnosti Leutnant (poručík) a získává oba stupně železného kříže.

Poté, co je Německo nuceno zredukovat svou armádu po prohrané válce, tak Oberg vstupuje do řad jednotek Freikorps a účastní se také Kappova puče v roce 1920.

V letech 1942 až 1944 velel Oberg německým policejním jednotkám ve Francii (včetně SD a gestapa), které poté převzal plukovník SS Helmut Knochen. Oberg ve Francii vedl protižidovské akce a boj proti hnutí odporu.

Byl také zodpovědný za „konečné řešení židovské otázky ve Francii“. Tato akce vyústila v deportaci 75 000 Židů do vyhlazovacích táborů v Německu a Polsku.[2]

V roce 1945 byl zadržen americkými vojáky v jedné tyrolské vesnici. V roce 1946 byl nejprve ve Wuppertalu odsouzen k trestu smrti. Poté byl předán do Francie, kde byl za válečné zločiny 9. října 1954 odsouzen ke stejnému trestu. V roce 1958 mu byl trest změněn na doživotí. 28. listopadu 1962 byl Carl Oberg společně s Helmutem Knochenem po amnestii prezidenta de Gaulla propuštěn na svobodu. Poté až do své smrti žil ve Flensburgu.

Shrnutí vojenské kariéry[editovat | editovat zdroj]

Data povýšení[editovat | editovat zdroj]

Významná vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Poznámka[editovat | editovat zdroj]

Další varianty psaní jména v literatuře jsou (částečně je také sám používal): Karl Albrecht Oberg, Carl-Albrecht Oberg, Karl Oberg.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Ruth Bettina Birn: Die Höheren SS- und Polizeiführer. Himmlers Vertreter im Reich und in den besetzten Gebieten., Düsseldorf 1986, S.341
  2. Simkin, John. Carl Oberg: Nazi Germany [online]. [cit. 2009-02-20]. (Spartacus Educational Website.) Dostupné online.  
  3. Yerger, Mark C.. Allgemeine-SS. Atglen, PA : Schiffer Publishing, 1997.  
  4. Yerger, p 123-124
  5. a b Yerger, p 51
  6. Yerger, p 55

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ulrich Lappenküper Der "Schlächter von Paris". Carl-Albrecht Oberg als Höherer SS- und Polizeiführer in Frankreich (1942–1944) in: Deutschland und Frankreich im Krieg (Nov. 1942 – Herbst 1944). Okkupation, Kollaboration, Résistance Hg. S. Martens, M. Vaisse, Bonn: Bouvier, 2000 (s 129-143)
  • Die faschistische Okkupationspolitik in Frankreich (1940–1944) Dokumentenauswahl. Hg. und Einl. Ludwig Nestler. Berlin: Deutscher Verlag der Wissenschaften, 1990 (Orts-, Personenregister) ISBN 3-326-00297-1 (zahlreiche Einträge im Index)
  • Hermann Weiß (Hrsg.): Biographisches Lexikon zum Dritten Reich, Frankfurt 2002 ISBN 3-596-13086-7