Přeskočit na obsah

Camilo Castelo Branco

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Camilo Ferreira Botelho Castelo Branco
Fotografie Camila Castela Branca z knihy V bohémě ducha (1886).
Fotografie Camila Castela Branca z knihy V bohémě ducha (1886).
Rodné jménoCamilo Ferreira Botelho Castelo Branco
Narození16. března 1825
Lisabon
Úmrtí1. června 1890 (ve věku 65 let)
São Miguel de Seide
Příčina úmrtístřelná rána
Místo pohřbenícemitério da Venerável Irmandade de Nossa Senhora da Lapa, Porto
Povoláníprozaik dramatik, překladatel, kritik
Významná dílaZhoubná láska
OceněníVelký hodnostář (Grande Dignitário) brazilského Císařského řádu růže (Imperial Ordem da Rosa) roku 1875[1]
Manžel(ka)Joaquina Pereira de França (v letech 1843 až 1847)
a Ana Augusta Vieira Plácido (od roku 1888, jako jeho partnerka od roku 1848)
Dětidcery Rosa (s Joaquinou) a Bernardina Amélie (s Patrícií Emílií), synové Jorge a Nuno (s Anou Plácido)
RodičeManuel Joaquim Botelho Castelo Branco a Jacinta Rosa do Espírito Santo Ferreira
PodpisPodpis
Web oficiální stránka
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikimedia Commons galerie na Commons
Seznam děl: SKČR | Knihovny.cz
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Camilo Castelo Branco, plným jménem Camilo Ferreira Botelho Castelo Branco (16. března 1825 Lisabon – 1. června 1890 São Miguel de Seide) byl portugalský spisovatel období romantismu, prozaik dramatik, překladatel a kritik. Je považován za hlavního představitele vrcholné fáze portugalského romantismu.[2][3]

Život

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Lisabonu jako nemanželský syn významného dvorského úředníka, ve věku dvou letu mu zemřela matka a v devíti letech přišel i o otce. Od té doby žil se svou starší sestrou ve Vila Real, kde se o něho starala jeho teta z otcovy strany. Roku 1839 se jeho sestra provdala do Vilarinho de Samardã a Camilo se k ní přestěhoval. Bratr jejího manžela, kněz, jej zde vyučoval křesťanské nauce, latině a francouzštině a povzbuzoval ho, aby četl mistrovská díla klasických spisovatelů. Ve třinácti letech se zapsal do katolického semináře ve Vila Real, kde ho vzdělávali katoličtí kněží.[4]

V šestnácti letech (roku 1843) se oženil s Joaquinou Pereirou de França, dcerou obchodníka v obci Ribeira de Pena, kde pracoval jako písař, což byla jeho první a jediná placená veřejná funkce. Když roku 1844 nastoupil na Lékařskou a chirurgickou školu v Portu (Escola Médico-Cirúrgica do Porto), aby studoval medicínu, odjel z Ribeiry de Peny a, jak se předpokládá, opustil tak svou ženu i malou dceru Rosu. Studium však opustil, protože se rozhodl (a opět neúspěšně) studovat práva na Univerzitě v Coimbře.[4]

Camilo Castelo Branco roku 1850

V roce 1845 debutoval jako básník a v následujících letech se věnoval divadlu a žurnalistice v Portu a v Lisabonu. Roku 1847 zemřela jeho manželka Joaquina. Ještě za jejího života se zapletl s dívkou Patrícií Emílií do Carmo de Barros, která s ním roku 1846 uprchla z Vila Real do Porta a se kterou měl dceru Bernardinu Amélii.[4] Její otec podal na něho žalobu pro únos a krádež a Camilo byl skutečně zatčen, ale jeho uvěznění bylo po zásahu soudce velice krátké.[5]

Roku 1848 Patrícii opustil a zamiloval se do Any Plácido. Ta se ale roku 1850 provdala za obchodníka Alvese, který se vrátil do vlasti z Brazílie. To u něho údajně vyvolalo takovou krizi, že vstoupil do semináře v Portu, aby se stal knězem. Během tohoto období přeložil do portugalštiny dílo Françoise-Reného de Chateaubrianda a vydal novelu Anátema (Kletba). Pro jeho způsob předcházejícího živo mu bylo odepřeno nižší svěcení a on pro svou neklidnou a vášnivou povahu seminář roku 1852 opustil. Nadále se věnoval literatuře a bohémskému životu, plnému vášnivých milostných vztahů a bouřlivých afér. Vrátil se k žurnalistice a roku 1855 se stal hlavním redaktorem časopisů O Porto a Carta. Vydal několik románů a jeho jméno začalo být uznáváno v novinářských a literárních kruzích. Na návrh spisovatele Alexandra Herculana byl v roce 1858 zvolen členem Královské akademie věd v Lisabonu.[4][6]

Camilo Castelo Branco roku 1873

Roku 1856 obnovil svůj vztah s Anou Plácido, které se roku 1858 narodil syn Manuel. Jako otec byl zapsán její manžel Alves, ale předpokládá se, že šlo o syna Camila. Roku 1861 byli Camilo a Ana obžalováni pro cizoložství a uvězněni v Cadeia da Relação v Portu. Ve vězení Camila navštívil sám král Pedro V. a po roce vězení je oba soud zprostil viny pro nedostatek důkazů. Během tohoto uvěznění napsal Camilo podle všeobecného mínění svůj nejlepší román Amor de Perdição (Zhoubná láska) a také vzpomínky z vězení Memórias do Cárcere. I jeho další literární činnost byla intenzivní. Mezi lety 1862 a 1863 vydal jedenáct novel a románů a dosáhl velké proslulosti.[4][6]

Roku 1863 Ana ovdověla a od roku 1864 s ní Camilo žil v domě jejího zemřelého muže v São Miguel de Seide. S Anou měl dva syny, Jorgeho a Nuna. Roku 1868 vedl v Portu literární věstník Gazeta Literária. V roce 1876 se dozvěděl o duševní nemoci svého druhého syna Jorgeho a roku 1877 zemřel Anin syn Manuel. Roku 1885 byl povýšen do šlechtického stavu, obdržel dědičný titul vikomta (Visconde de Correia Botelho) a roku 1888 se s Anou oženil, aby zajistil lepší životní podmíny pro své dva syny.[4][6]

Od roku 1881 se mu začal vlivem syfilis zhoršovat zdravotní stav včetně oční choroby a chronického nervového onemocnění. V roce 1890, již zcela slepý a neschopný psát, se zastřelil ranou z revolveru v sedě ve svém houpacím křesle. Pohřben byl v Portu na hřbitově Ctihodného bratrstva Panny Marie z Lapy (cemitério da Venerável Irmandade de Nossa Senhora da Lapa).[6][7] V domě v São Miguel de Seide, kde žil s Anou Plácido, je nyní jeho muzeum.[8]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]
Brancova karikatura od Rafaela Bordala Pinheira z roku 1882

Camilo Castelo Branco byl jedním z nejplodnějších spisovatelů 19. století. Jeho dílo zahrnuje romány (včetně biografických), novely, povídky, divadelní hry, básně i eseje. Celkem vydal asi dvě stě šedesát publikací, ale nejvíce se proslavil svou prózou. Byl prvním portugalským spisovatelem, který se dokázal finančně uživit pouze svým psaním. Navzdory tomu, že ho omezené prostředky a potřeba vydělat peníze nutily velmi rychle vydávat knihy na objednávku vydavatelů, nikdy neztratil svou individualitu. Jeho dílo je považováno za originální v tom, že dramatického a sentimentálního ducha romantismu spojil s velmi osobní kombinací sarkasmu, jízlivosti, hořkosti, vtipu i černého humoru . Byl obdivuhodný vypravěč a brilantní improvizátor. Měl obrovskou slovní zásobu a hlubokou znalost lidového jazyka.[9]

V prvním období své tvorby psal romantické příběhy plné fantazie, napětí a tajemna pod vlivem gotického románu a děl Eugèna Suea. Následně ve svých společenských románech o mravech dokonale zachytil domácí i společenský život Portugalska své doby na základě spojení romantismu s realismem. Některé jeho prózy nesou stopy tzv. ultraromantismu, portugalského (a také brazilského) literárního směru z druhé poloviny 19. století, založeného na přehnaných a vyhrocených temnějších aspektech romantismu. Kromě toho psal básně považované za průměrné (vytvořil přes dvacet básnických sbírek) i spisy z oblasti historie, biografie a literární kritiky.[3][9]

Jako dramatik naplnil své vážné hry skutečně strhujícími scénami, zatímco jeho komedie často přecházejí až do grotesky a připomínají portugalského středověkého autora divadelních her Gila Vicenta. Součástí jeho díla je také autorská spolupráce s mnoha novinami a časopisy (například O Panorama, Revista Universal Lisbonense, A Esperança, República das Letras, O Porto, Carta, Gazeta Literária a další).[9] Zanechal po sobě také obrovské mnořství nepublikovaných textů, komedií, básní , esejů , předmluv, překladů a dopisů, buď pod vlastním jménem, nebo pod různými pseudonymy.[10]

Vyběrová bibliografie

[editovat | editovat zdroj]
Titulní list románu Tajnosti lisabonské z roku 1854
  • Maria! Não me mates que sou tua mãe! (1848, Maria!. Nezabíjej mě, jsem tvoje matka!), anonymně časopisecky vydaná povídka vyprávějící o skutečném hrůzném zločinu, který spáchala Maria José, která zabila svou vlastní matku. Jde o jeden z prvních příběhů, které autor publikoval.[11]
  • Anátema (1851, Kletba), dílo považované za první autorův román (někdy se uvádí. Že jde o novelu napsané pod vlivem anglického gotického románu. Děj se týká krutého plánu kněze, otce Carlose da Silvy, odhodlaného pomstít zneuctění a smrt své matky, františkánské novicky, kterou svedl a opustil syn pána z rodiny Veigasů, a tak na zemi zahájit pekelná muka určená jeho zlému otci.[3][12]
  • Os Mistérios de Lisboa (1854, Tajnosti lisabonské), třídílný román plný dobrodružství a neštěstí, tragických lásek, intrik a lží napsaný pod vlivem Eugèna Sue.[13]
  • A Filha do Arcediago (1854, Arciděkanova dcera), román kritizující společenské normy a zkoumající témata vášně, povinnosti, manželství a zakázané lásky.[14]
  • Livro Negro de Padre Dinis (1855, Černá kniha otce Dinise), pokračování románu Tajnosti lisabonské.[15]
  • Scenas Contemporaneas (1855-1856, Scény ze současnosti), sbírka vzájemně propojených příběhů napsaná pd vlivem Honoré de Balzaca, které nabízejí pohled do lidské povahy, společnosti a složitosti mezilidských vztahů.[16]
  • A Neta do Arcediago (1856, Arciděkanova vnučka), román obsahující témata lásky, zrady a vykoupení zobrazuje vliv dědictví a společenských očekávání na život hlavního hrdiny.[17]
  • Onde Está a Felicidade? (1856, Kde je štěstí?), dílo je považováno za první velký autorův román, jehož tématem je opuštění milované ženy a zobrazení povrchnosti společnosti a zároveň se jedná o reflexi procesu tvorby fiktivního textu a o složité vztahy romanopisce s publikem v souvislosti s přijetím románu.[18]
  • Lágrimas Abençoadas (1857, Požehnané slzy), román zabývající se tématem víry, utrpení a hledání skutečného štěstí prostřednictvím náboženské introspekce a odolnosti vůči životním zkouškám.[19]
  • Carlota Ângela (1858), román zabývající se tématem lásky a vzpoury dospívající mladé dívky proti rodičovské autoritě a společenským tlakům.[20]* Vingança (1858, Pomsta), román o neúprosné odvetě zrazeného muže, ve kterém autor zobrazuje nejen nejtemnější impulsy lidské duše, ale i společenské pasti, které živí zášť.[21]
  • O Morgado de Fafe em Lisboa (1861, Majoritní pán z Fafe v Lisabonu), komedie o dvou jednáních zobrazující pokryteckou lisabonskou společnost.[22]
  • Doze Casamentos Felizes (1861, Dvanáct šťastných sňatků), sbírka dvanácti povídek, které zkoumají různé aspekty manželství a manželských vztahů. [3]
  • As Três Irmãs (1862, Tři sestry), autor v románu prostřednictvím své hlavní hrdinky představuje alternativu k ženské podřízenosti v manželství vstupem do světa práce.[23]
  • Coração, Cabeça e Estômago (1862, Srdce, hlava a žaludek), satirická novela, ve kterém autor rozdělil život hlavního hrdiny do tří částí: srdce představuje mládí, hlava dospělost a žaludek stáří.[24]
Titulní list románu Zhoubná láska z roku 1862
  • Amor de Perdição (1862, Zhoubná láska), román, který je považován za vrcholné autorovo dílo a také za nejslavnější román portugalského romantismu. Autor jej napsal v roce 1861 během svého uvěznění v Cadeia da Relação v Portu za cizoložství. Příběh líčí tragickou lásku dvou mladých lidí, Simãa a Teresy, pocházející ze dvou znepřátelených rodin rozdílného společenského postavení, které jejich rodiče zuřivě brání. Teresa je otcem uvězněna v klášteře a Simão zastřelí jejího oficiálního snoubence. Je odsouzen do vyhnanství do Indie. Teresa v klášteře, vyčerpaná neštěstím, umírá a o několik hodin později i Simão, když se dozví o její smrti. Mladá a upřímná dívka Marianna, která Simãa zoufale miluje a rozhodne se následovat jej do vyhnanství, se vrhne za jeho tělem do moře, ve kterém je pohřben. Dílo obsahuje v podtextu i společenskou kritiku odsuzující požadavek slepé poslušnosti k již zastaralým předsudkům rodinné cti. [25]
  • Memórias do Cárcere (1862, Vězeňské paměti), paměti, které autor Napsal v době, kdy byl vězněn v Cadeia da Relação v Portu za cizoložství. Líčí zde epizody ze svého vězeňského života a také příběhy, které mu údajně vyprávěli spoluvězni o zločinech vedoucích k jejich uvěznění.[26]
  • O Morgado de Fafe Amoroso (1863, Milující majoritní pán z Fafe), komedie o třech dějstvích, parodie a satira na lisabonskou společnost, jejíž hlavní zápletkou je sňatek z rozumu.[22]
  • Noites de Lamego (1863, Noci v Lamegu), sbírka satirických povídek.[3]
  • Amor de Salvação (1864, Láska spasitelka), jakýsi protějšek románu Zhoubná láska, jehož hlavní hrdina nalézá štěstí v manželském životě na venkově v lůně přírody po bouřlivém vztahu se zkaženou městskou ženou.[3]
  • A Filha do Doutor Negro (1864, Dcera černošksého doktora), román babývající se otázkami rasy a genderu a ukazuje životní dráhu hlavní hrdinky Albertiny, která představuje nekonvenční obraz ženskosti pro tehdejší dobu. Dílo tak nabízí hluboký pohled na společenská napětí a normy 19. století.[27]
  • O Esqueleto (1865, Kostra), román plný temných motivů zabývající se tématem lásky (i mezi lidmi s velkým věkovým rozdílem), nevěry a cizoložství.[28]
  • A Sereia (1865, Píseň sirény), příběh dívky Joaquiny přezdívané síréna pro svůj pěvecký talent, která se zamiluje do studenta Gaspara a uteče s ním do španělské Sevilly. Jejich láska končí tragicky pod tlakem strohé, nekompromisní a kruté otcovské moci.[29]
  • Esboços de Apreciações Literárias (1865, Nástin hodnocení literárních děl), sborník recenzí, článků a přemluv publikovaných v tisku v letech 1850 až 1865.[30]
  • O Judeu (1866, Žid), historický román o životě brazilsko-portugalského dramatika 18. století Antónia Josého da Silvy, přezdívaného Žid, který se stal obětí portugalské inkvizice.[31]
  • A Queda dum Anjo (1866, Pád anděla), satirický román, ve kterém autor karikuje portugalský společenský a politický život.[32]
  • O Sangue (1868, Krev), román zabývající se tématy tématy rodinného původu, společenských norem a útrap lásky.[33]
  • A Enjeitada (1866, Nalezenec), román zabývající se problémem incestu.[34]
  • A Doida do Candal (1867, Bláznivá z Candalu), román o ženě nízkého společenského postavení Marii de Nazaré, která zešílí poté, co je v souboji zabit její milenec, mladý šlechtic Marcos Freire, se kterým čeká dítě.[35]
  • O Retrato de Ricardina (1868, Ricardinin portrét), román kritizující diskriminované postavení žen, jehož zápletka se točí kolem nešťastné lásky mezi Ricardinou, dcerou opata z Espinha, a Bernardem Monizem, mladým mužem skromného původu, kterou opat zuřivě odmítá.[36]
  • Os Brilhantes do Brasileiro (1869, Brazilcovy brilianty), román, jehož hrdinkou je mladá šlechtična Ângela, která se zamiluje do prostého chudého muže, ale je nucena vdát za zbohatlíka, který se vrátil z Brazílie. Ângela pak tajně prodá brilianty, které dostala jako zásnubní dar, aby zaplatila lékařské studium muže, kterého skutečně miluje.[37]
Tituní list románu Kralovrah z roku 1874
  • A Morgadinha de Val-d'Amores (1871, Dědička z Val-d'Amores), komedie o třech dějstvích.[38]
  • Entre a Flauta e a Viola (1871, Mezi flétnou a violou), komedie o jednom dějství.[38]
  • O Regicida (1874, Kralovrah), román, první část dlouhé rodinné ságy, která má za cíl odhalit nemorálnost rodu Bragança.[2][39]
  • A Filha do Regicida (1875, Kralovrahova dcera), román, pokračování románu Kralovrah.[2][39]
  • A Caveira da Mártir (1875-1876, Lebka mučedníka), román, pokračování románu Kralovrahova dcera.[39]
  • Novelas do Minho (1875–1877, Novely z Minha), čtyřdílný soubor osmi novel ovlivněných naturalismem, které se odehrávají v Minhu na venkově v severním Portugalsku.[40]
  • Eusébio Macário (1879), román, ve kterém autor paroduje nové literární proudy realismu a zejména jeho varianty naturalismu. V románu je zobrazena rodina lékárníka Macária, jejichž chováním prostupuje pokrytectví.[41]
  • A Corja (1880, Lůza), pokračování románu Eusébio Macário.[41]
  • A Brasileira de Prazins (1882, Brazilka z Prazins), román, příběh dívky Marty, která byla otcem donucena se provdat se za svého strýce Feliciana, navrátivšího se z Brazílie, kde zbohatl. Tomuto sňatku předchází historie její nešťastné lásky, plné žárlivosti a intrik, a po něm zobrazení postupného šílenství, kterému Marta propadá. Autor se v díle zaměřil na kritiku ignorance a necitlivosti venkovského světa plného dekadentních, hrubých a alkoholických aristokratů a konzervativních církevních hodnostářů.[42]
  • Vulcões de Lama (1886, Sopky bláta), poslední autorův román, milostný příběh dvou párů, které obklopují odporné postavy dopouštějící se malicherných zrad a pomsty. Autor je přirovnává k bahenním sopkám, které chrlí své bahno na věci a lidi, nejprve je znečišťují a poté je dusí ve svém rozlehlém bahnisku.[43]
  • Na boémia do espírito (1886, V bohémě ducha), polemiky a kritiky.[3]

Filmové a televizní adaptace

[editovat | editovat zdroj]
Záběr z portugalského němého filmu Zhoubná láska z roku 1921
  • Amor de Perdição (1914, Zhoubná láska), brazilský němý film, režie Francisco Santos.
  • Amor de Perdição (1918, Zhoubná láska), brazilský němý film, režie José Vianna.
  • Amor de Perdição (1921, Zhoubná láska), portugalský němý film, režie George Pallu.
  • Amor de Perdição (1943, Zhoubná láska), portugalský film, režie António Lopes Ribeiro.
  • A Morgadinha de Vale d'Amores (1957, Dědička z Vale d'Amores), portugalský televizní film, režie Herlander Peyroteo.
  • Entre a Flauta e a Viola (1958, Dědička z Vale d'Amores), portugalský televizni film, režie Herlander Peyroteo.
  • O Morgado de Fafe Amoroso (1960, Milující majoritní pán z Fafe), portugalský televizni film, režie Pedro Martins.
  • Amor de Perdição (1965, Zhoubná láska), brazilslký televizní seriál, režie José Vianna.
  • O Retrato de Ricardina (1969, Ricardinin portrét), portugalský televizni film, režie Félix Ferreira.
  • Amor de perdicion (1973, Zhoubná láska), epizoda ze španělského televizního seriálu Novela, režie Jaume Picas
  • Amor de Perdição (1973, Zhoubná láska), portugalský televizni seriál, režie Manoel de Oliveira.
  • Amor de Perdição (1979, Zhoubná láska), portugalský film, režie Manoel de Oliveira.
  • Ricardina e Marta (1989-1990, Ricardina a Marta), portugalský televizní seriál (telenovela) podle románů 'Ricardinin portrét a Brazilka z Prazins.
  • O Morgado de Fafe em Lisboa (1990, Majoritní pán z Fafe v Lisabonu), portugalský film, režie Ruy Ferrão.
  • A Viúva do Enforcado (1993, Vdova po oběšenci), portugalský televizní seriál podle stejnojmenné novely z knihy Novely z Minha, režie Walter Avancini.
  • Paixões Proibidas (2006-2007), brazilský televizní seriál (telenovela) vzniklý adaptací tří autorových knih: Zhoubná líska, Tajnosti lisabonské a Černá kniha otce Dinise, generální režie Ignácio Coqueiro.
  • Mistérios de Lisboa (2010,Tajnosti lisabonské), portugalský fllm, režie Raúl Ruiz.
  • Le Cahier Noir (2018, Černý zápisník), francouzský film podle románu Černá kniha otce Dinise, režie Valeria Sarmiento.
  • O Esqueleto (2025, Kostra), portugalský televizní film, režie João Roque.[44]

České překlady

[editovat | editovat zdroj]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Camilo Castelo Branco. Directorate-General for Books, Archives and Libraries. Dostupné online
  2. 1 2 3 HODOUŠEK, Eduard, a kol. Slovník spisovatelů – Španělsko a Portugalsko. 1. vyd. Praha: Odeon, 1968. 412 s. cnb000160229. S. 122–123.
  3. 1 2 3 4 5 6 7 HODOUŠEK, Eduard, a kol. Slovník spisovatelů Španělska a Portugalska. 1. vyd. Praha: Libri, 1999. 653 s. ISBN 80-85983-54-0. S. 187–188.
  4. 1 2 3 4 5 6 Biografia. Camillo – Rotas do Escritor. Dostupné online
  5. ↑ PAIS SIMON, Maria Cristina. A criminosa camiliana perante a lei e a ciência de Oitocentos. In: Rumo aos 200 anos de Camilo: do Oitocentos à atualidade. Vila Nova de Famalicão: Pimenta Cultural 2024. S. 216-253. Dostupné online
  6. 1 2 3 4 Camilo Castelo Branco. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  7. ↑ Morte de Camilo Castelo Branco. RTP (Rádio e Televisăo de Portugal). Dostupné online
  8. ↑ Casa-Museu Camilo Castelo Branco. RPT Ensina. Dostupné online
  9. 1 2 3 Castello Branco, Camillo. 1911 Encyclopædia Britannica. Dostupné online
  10. ↑ Os Pseudónimos de Camilo Castelo Branco. Noites de Insônia. Dostupné online
  11. ↑ MOREIRA, Tânia Furtado. Maria! Não me mates, que sou tua mãe!, de Camilo Castelo Branco: uma teodiceia literáta. CEM – Cultura, Espaço & Memória. Revista de faculdade de Letras da Univesidade do Porto. Dostupné online
  12. ↑ Anátema. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  13. ↑ Mistérios de Lisboa. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  14. ↑ A Filha do Arcediago. Project Gutenberg. Dostupné online
  15. ↑ ''Livro Negro de Padre Dinis. Universidade Federal de Santa Catarina. Dostupné online
  16. ↑ ''Scenas Contemporaneas. Project Gutenberg. Dostupné online
  17. ↑ A Neta do Arcediago. Project Gutenberg. Dostupné online
  18. ↑ SOBREIRA DE SOUSA, Moizeis. Onde está a felicidade?: reflexões acerca da ficko. Academia. Dostupné online
  19. ↑ Lágrimas Abençoadas. Project Gutenberg. Dostupné online
  20. ↑ Carlota Ângela. Project Gutenberg. Dostupné online
  21. ↑ SANTOS, Giuliano Lellis Ito. A Vingança. In Impactum. Universidade de Coimbra, 2011, Vol 11. S. 427-451. Dostupné online
  22. 1 2 RODRIGUES, Deolinda Maria Galvão Rodrigues. A personagem do provinciano no teatro de Camilo Castelo Branco (Uma análise de o Morgado de Fafe em Lisboa e o Mogrado de Fafe Amoroso). Dissertação. Faculdade de Letras. Universidade do Porto. Dostupné online
  23. ↑ PAVANELO, Luciene. As Três Irmãs, de Camilo Castelo Branco, e a independência feminina por meio do trabalho e da recusa ao casamento. Academia. Dostupné online
  24. ↑ FONSECA, Letícia. Coração, cabeça e estômago de Camilo Castelo Branco. Colégio Euclides da Cunha. Dostupné online
  25. ↑ Amor de Perdição. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  26. ↑ Memórias do Cárcere. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  27. ↑ Santos Lourenço, Amanda Regina dos. Feminilidade divergente: uma análise sobre o romance A Filha do Doutor Negro, de Camilo Castelo Branco Dostupné online
  28. ↑ O Esqueleto. Project Gutenberg. Dostupné online
  29. ↑ SOUSA, Moizeis Sobreira de. As fontes setecentistas do romance português. Teses de Doutorado. Faculdade de Filosofia, Letras e Ciências Humanas, São Paulo, 2014. Dostupné online
  30. ↑ Esboços de Apreciações Literárias. Dicionário de Personagens da Ficção Portuguesa. Dostupné online
  31. ↑ NEVES DA SILVA, Eduardo. Entre a biografia e a história, o folhetim: a vida e a obra de Antônio José da Silva em O Judeu, de Camilo Castelo Branco. In Revista Hispeci & Lema On Line. Centro Universitário UNIFAFIBE 2012. Dostupné online
  32. ↑ A Queda dum Anjo. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  33. ↑ O Sangue. Project Gutenberg. Dostupné online
  34. ↑ MARINHO, Maria de Fátima. A atracção do abismo : reflexões sobre o incesto em dois romances de Camilo Castelo Branco. Universidade do Porto. Revista da Faculdade de Letras: Línguas e Literaturas, II série, vol. 11 (1994), p. 215-227. Dostupné online
  35. ↑ MELO, Francisco José Sampaio. A Doida do Candal. Revista São Luis Orione, v. 11 n. 1 (2024). Dostupné online
  36. ↑ O Retrato de Ricardina. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  37. ↑ Os Brilhantes do Brasileiro. Google Books. Dostupné online
  38. 1 2 A Morgadinha de Val-D'Amores/Entre a Flauta e a Viola. Project Gutenberg. Dostupné online
  39. 1 2 3 SOBRAL, Cristina. A Caveira da Mártir: um romance quo Camilo não escreveu em duas semanas. Biblioteca Digital da FLUP. Universidade do Porto. Dostupné online
  40. ↑ Novelas do Minho. Dicionários infopédia da Porto Editora. Dostupné online
  41. 1 2 Eusébio Macário. Dicionário de Personagens da Ficção Portuguesa. Dostupné online
  42. ↑ Marta de Prazins. Dicionário de Personagens da Ficção Portuguesa. Dostupné online
  43. ↑ Vulcões de Lama. Biblioteca Digital UNESP. Dostupné online
  44. ↑ Camilo Castelo Branco. Internet Movie Database (IMDb). Dostupné online

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Camilo_Castelo_Branco&oldid=25534306“