Odúmrť
Odúmrť (lat. caducum, padající, zralé k pádu) je jmění zůstavitele, jenž neměl žádné dědice ze zákona ani ze závěti. Pozůstalost tedy přechází na stát mimo dědické řízení.
Odúmrť v českém občanském právu byla s účinností nového občanského zákoníku od roku 2014 nahrazena právní fikcí, kdy se na stát hledí jako na dědice ze zákona.[1][2]
Historie[editovat | editovat zdroj]
V období středověku a raného novověku si odúmrtní právo (jinak také statek odumřelý, bona vacantia či hereditas caduca) nárokoval český panovník, a to již v 10. století. Tuto praxi postupně převzala i šlechta a vrchnost u svých leníků (statky, které tak vrchnost získala, byly zapisovány do odúmrtních knih). Prakticky tedy majetek každého, kdo zemřel bez mužských dědiců, připadl panovníkovi (resp. vrchnosti v případě poddanských statků). Odúmrť (též právo mrtvé ruky) byla velmi nepříjemnou záležitostí, protože tak rod (či rodina) mohl přijít o majetek budovaný pracně po několik generací. Proto v praxi existovaly různé snahy, jak odúmrť obejít (např. rodinný nedíl) nebo právo na odúmrť od vrchnosti (panovníka) odkoupit. V některých městech nebo i jejich okolí existovalo i dědičné právo žen (např. Cheb, Žatec). Od 14. století se vrchnost začala tohoto práva vzdávat, a to hlavně proto, aby zabránila vzniku pustnoucích míst. Český panovník se odúmrtního práva vzdal vůči šlechtickým majetkům v roce 1497 pro Čechy (Vladislav II. 1471–1516) a v roce 1587 pro Moravu (Rudolf II. 1576–1611).[3] Na některých panstvích se tato praxe udržela až do doby josefínské.
V České republice existoval institut odúmrti až do 31. prosince 2013, tedy do konce účinnosti občanského zákoníku z roku 1964.[4] V rámci rekodifikace občanského práva a přijetí nového občanského zákoníku došlo ke změně koncepce, kdy v případě, že není jiných dědiců, nastane právní fikce, podle níž se na stát hledí jako na zákonného dědice.[1][2]
Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM)[editovat | editovat zdroj]
V případě, že se stal zákonným dědicem stát, přísluší Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM) hospodaření s movitým a nemovitým majetkem pozůstalosti dle zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích.[5] Úřad má na starosti hospodaření s majetkem státu a jeho ochranu a je oprávněn jednat i před soudy a jinými orgány státní moci, proto jej kontaktuje notář jako soudní komisař v případech, kdy zjistí pozůstalost bez dědice nebo když všichni dědicové dědictví odmítnou.
Pokud je majetek ve špatném hygienickém nebo technickém stavu, což bývá časté, je v souladu s příslušnými zákony o odpadech zlikvidován. V případě, že je v dobrém stavu, ÚZSVM zhodnotí potřebnost majetku pro svou činnost a pokud není potřebný, nabídne jej ostatním organizačním složkám státu a státním organizacím. Majetek muzeální a sbírkové hodnoty bývá zpravidla nabízen muzeím či galeriím. Zachovalý nábytek, elektroniku, sportovní vybavení nebo hračky ÚZSVM převádí dětským domovům, diagnostickým ústavům nebo státním lázním. Neprojeví-li jiná státní instituce zájem, je majetek nabídnut veřejnosti ve výběrovém řízení s aukcí, veřejné dražbě či v elektronické aukci na internetových stránkách Nabídka majetku státu. Živá zvířata obvykle úřad nabízí k darování. Pokud je dědictví značně předluženo, navrhuje se likvidace pozůstalosti a místně příslušný soud vypořádává jednotlivé věřitele. Stát hradí také dluhy z pozůstalosti, a to do výše aktiv dědictví. Stát tak hradí například důstojný pohřeb, poplatky v nemocnicích, platby za energie atd.[6]
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b § 1634 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dostupné online. (Nadpis „odúmrť“ je opomenutím, ke kterému došlo při změně koncepce z odúmrti na fikci dědice při přípravě občanského zákoníku.)
- ↑ a b Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) [online]. Ministerstvo spravedlnosti České republiky [cit. 2018-05-16]. S. 402. Dostupné online.
- ↑ BUBEN, Milan. Encyklopedie heraldiky: světská a církevní titulatura a reálie. Praha: Libri, 1994. 432 s. ISBN 80-901579-4-7. S. 246–247.
- ↑ § 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
- ↑ § 10 a 11 zákona č. 219/200 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Dostupné online.
- ↑ Odúmrtí a ÚZSVM pro zastupování státu ve věcech majetkových [online]. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, 2004-06-10 [cit. 2018-05-16]. Dostupné online.
Literatura[editovat | editovat zdroj]
- KALOUSEK, Josef: O staročeském právě dědickém a královském právě odúmrtném na statcích svobodných v Čechách i v Moravě. V Praze, nákladem České akademie věd císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1894
- ČELAKOVSKÝ, J. Právo odúmrtné k zpupným statkům v Čechách
- KNOLL, V. Intestátní dědická posloupnost a odúmrť v českém středověkém právu zemském. Acta Historico–Iuridica Pilsnensia 2011
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Encyklopedické heslo Odúmrť v Ottově slovníku naučném ve Wikizdrojích- Odúmrť ve Vlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích
