Bruno Bauer (architekt)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bruno Bauer
Bruno Bauer 1930.jpg
Narození30. listopadu 1880
Vídeň
Úmrtí21. prosince 1938 (ve věku 58 let)
Londýn
Povoláníarchitekt a stavební inženýr
OceněníŘád Františka Josefa
čestná dekorace ve stříbře Čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bruno Bauer (30. listopadu 1880 Vídeň[1]21. prosince 1938 Londýn) byl rakouský architekt.

Život[editovat | editovat zdroj]

Bruno Bauer pocházel z rodiny havlíčkobrodského továrníka Morice Bauera. Absolvoval humanitní gymnázium v Praze a poté studoval tamtéž na Německé technické vysoké škole (Deutsche Technische Hochschule in Prag) u profesorů Franze Starcka a Josefa Melana. Po ukončení studia zde působil jako asistent. Později nastoupil jako stavbyvedoucí na stavbě železnice Vinschgaubahn (Ferrovia della Val Venosta) v Jižním Tyrolsku. V roce 1908 získal doktorát technických věd. V témže roce dne 1. září 1908 dostal stavební koncesi v Praze.[2] V roce 1910 pak obdržel stavitelskou koncesi. Věnoval se především průmyslovým stavbám a v tomto oboru získal mezinárodní pověst.

Dne 16. června 1908 se v pražské Pinkasově synagoze oženil s Wilmou, rozenou Kuh (1887-??).[1]

Během první světové války navrhl jako inženýr Landsturmu dvě továrny na výrobu výbušnin v Blumau a Sollenau v Dolním Rakousku. Podílel se na státních i soukromých stavbách v Německu.

V letech 1908–1933 byl Bruno Bauer autorem 120 patentů v oblasti technologie železobetonových skeletových konstrukcí. Patenty se týkaly především použití válcované oceli různých profilů pro výztuže a dále povrchové úpravy železobetonových skeletů. Bauer byl prezidentem vídeňské komory inženýrů a architektů a stavebním radou.[3]

Kvůli jeho židovskému původu byla jeho kancelář na vídeňské Mariahilferstraße po anšlusu Rakouska v roce 1938 uzavřena a Bauer byl nucen emigrovat do Londýna. Podle sdělení jeho bratra zemřel po vážné operaci dne 21. prosince 1938 v Londýně.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Stavby na území České republiky[editovat | editovat zdroj]

Papírna Ignáce Fuchse, Praha 3 - Vinohrady, čp. 2405, Vinohradská 190
Vojenské konfekční dílny v Brně-Králově Poli, nyní Centrum Šumavská

Na území dnešní České republiky se nachází asi čtyřicet průmyslových objektů projektovaných a postavených Bruno Bauerem.[3] Jsou to například:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bruno Bauer (Architekt) na německé Wikipedii.

  1. a b Matrika oddaných (židov. vyzn.), Praha 1908, snímek 29. www.badatelna.eu [online]. [cit. 2018-12-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2018-12-05. 
  2. VLČEK, Pavel. Encyklopedie architektů, stavitelů, zedníků a kameníků v Čechách. Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-0969-8. Kapitola heslo Bauer, Bruno, s. 44. 
  3. a b c d BERAN, Lukáš; BEZDĚK, Jaroslav. Konstrukce Bruno Buera. Beton TKS. 2010, čís. 6, s. 82–83. Dostupné online. ISSN 1213-3116. (česky, anglicky) 
  4. ČIŽINSKÁ, Barbora. Knihovna města Hradce Králové – Proměna brownfields na Centrum celoživotního vzdělávání [online]. Stavebnictví 3000.cz, 2014-1-27 [cit. 2016-03-11]. Dostupné online. 
  5. LÁNÍK, Jaroslav. Velký příběh : 120 let Králodvorské cementárny 1889—2009 [online]. Českomoravský cement, a.s., [cit. 2016-03-08]. Dostupné online. 
  6. LUKEŠ, Zdeněk. Splátka dluhu : Praha a její německy hovořící architekti 1900-1938. Praha: Fraktály, 2002. 217 s. ISBN 80-86627-04-7. Kapitola Karl Theodor Bach, s. 28–29. 
  7. BERAN, Lukáš; VALCHÁŘOVÁ, Vladislava. Pražský industriál : technické stavby a průmyslová architektura Prahy. 2. rozšířené. vyd. Praha: Výzkumné centrum průmyslového dědictví ČVUT, 2007. ISBN 80-01-03586-7. S. 135. 
  8. Vyrovnávací věž vodní elektrárny tanvaldské přádelny bavlny.. www.vodarenskeveze.cz [online]. [cit. 2016-03-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  9. 00476 cerit science park II – 1. etapa [online]. Rev. 2020-12-17. Dostupné online. 
  10. RYŠKOVÁ, Michaela; MERTOVÁ, Petra. Kulturní dědictví brněnského vlnařského průmyslu. Ostrava: Národní památkový ústav, ú. o. p. v Ostravě, 2014. ISBN 978-80-85034-81-3. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]