Bitva u Sitzendorfu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bitva u Sitzendorfu
konflikt: České stavovské povstání, Třicetiletá válka
Trvání13. duben 1620
Místookolí městyse Sitzendorf an der Schmida, Dolní Rakousy
Souřadnice
Výsledekvítězství císařského vojska
Strany
Svatá říše římská Habsburská monarchie
Katolická ligaKatolická liga Katolická liga
Španělské impériumŠpanělské impérium Španělské impérium
České královstvíČeské království České království
Velitelé
Svatá říše římská Karel Bonaventura Buquoy
Svatá říše římská Jindřich Duval Dampierre
České království Jindřich Matyáš Thurn
České království Linhart Colona z Felsu
České království Jan Varlich mladší z Bubna
Síla
~ 3 000 pěšáků
~ 400 jezdců
~ 1 500 pěšáků
~ 400 jezdců
Ztráty
~ 100 padlých ~ 600 padlých
~ 300 zajatých

Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bitva u Sitzendorfu byla válečným střetem mezi císařskými oddíly armády generála Karla Bonaventury Buquoye a armádou českých stavů pod velením Jindřicha Matyáše Thurna a během českého stavovského povstání na samém počátku třicetileté války. Odehrála se 13. dubna 1620 v místech u městyse Sitzendorf an der Schmida v Dolních Rakousích. Vojsko českých stavů zde bylo poraženo, což de facto představovalo porážku celého českého tažení v Rakousích a jejich následné stažení zpět do Čech.

Před bitvou[editovat | editovat zdroj]

Jindřich Matyáš Thurn, vůdce českého stavovského vojska

Po přijetí Ferdinanda II. za českého krále se vyhrotily spory s českými stavy. Vše vyvrcholilo 23. května 1618, kdy došlo k třetí pražské defenestraci místodržících, čímž vypuklo české stavovské povstání. Stavové si zvolili vládu 30 direktorů a generálem armády se stal hrabě Jindřich Matyáš Thurn. K povstání se přidala pražská a další česká města, žádost o pomoc vyslaná do dalších zemí Koruny české i do zahraničí byla jen málo vyslyšena. Moravský zemský sněm však povstání podpořit odmítl a Karel starší ze Žerotína prosazoval neutralitu a nezávislost Moravy. Pomoc poskytlo pouze Savojsko, které vyslalo dva tisíce žoldnéřů pod vedením Arnošta z Mansfeldu, a Slezsko. Navíc povstání ani nemělo podporu všech, mnozí stavové se spíše přikláněli ke smírnému řešení konfliktu.[1] Přesto Thurn se stavovským vojskem vytáhl k císaři loajálním Českým Budějovicím, kde však dosáhl jen střídavých úspěchů, s ambicí zahájit tažení na Vídeň. Ferdinand II. na svou stranu naopak získal Maxmiliána I. Bavorského a jeho Katolickou ligu, kde byl vojenským velitelem generál Jan Tserclaes Tilly. Španělští Habsburkové mu také vyslali na pomoc vojsko vedené generálem Buquoyem.

Stavové přesto uspěli v bitvách u Čáslavi, u Pelhřimova, u Lomnice, i při Mansfeldově obléhání Plzně, protestanti byli poraženi až v bitvě u Záblatí 10. června 1619. Následně byl Ferdinand II. sesazen z českého trůnu a novým králem byl zvolen Fridrich Falcký.

Začátkem roku 1620 ustupovali kníže Kristián I. z Anhaltu a Jindřich Matyáš Thurn od neúspěšného obléhání Vídně roku 1619, komplikované především rozvodněným Dunajem. V postupu stavovských měla bránit Buqouyova armáda o síle asi 8 000 mužů soustředěná u Eggenburgu, nedaleko rakousko-české hranice. Obě vojska spolu svedla 10. února bitvu u Langenloisu, při které proti stavovským provedl Buqouy úspěsný výpad a v bitvě zvítězil. Česká vojska se však odmítla stáhnout a ve dnech 8. až 11. března svedla s císařskými vojsky vítěznou bitvu u Maisavy, po které donutila císařské k ústupu k Langeloisu a Kremži. Obou střetů se na straně císařských sil zúčastnil také velitel kyrysníků Albrecht z Valdštejna, u Maisavy pak na straně císařských padl nejvyšší velitel valonských jezdců plukovník Adam Lev Licek z Rýzmburka, Valdštejnův dlouholetý přítel.

Průběh střetnutí[editovat | editovat zdroj]

Vrchní velitel stavovských vojsk Kristián I. z Anhaltu však nepronásledoval císařská vojska nijak razantně, jediným dalším větším vojenským úspěchem stavovských bylo dobytí Retzu obsazeného 500 císařskými vojáky. Poté, co bylo v březnu v Praze rozhodnuto o podpoře rakouského tažení vojskem Petra Mansfelda, sídlícího v Plzni, rozhodl Anhaltův generální štáb o rovedení pokusů o dobytí císařských měst v jižních Čechách (např. České Budějovice) a Anhalt sám frontu 5. dubna opustil. Ve funkci jej zastoupil Jindřich Matyáš Thun, který se čerstvě vrátil z Brna, kde se zotavoval po krátké nemoci. Nezantní a zmatečné vedení s nejistou autoritou velitelů pak vedly k uvolnění morálky českého vojska, kteréžto situace hodlala císařská vojska využit.

Po téměř měsíční odmlce se 13. dubna Buqouyova o síle asi 3000 mužů a 1300 jezdců pod velením Dampierra přiblížila k městečku Sitzendorf na řece Schmida, poblíž stavovského ležení. Hlavní část vojska zůstala skryta v lese, Dampierrovi jezdci pak zahájili provokativní útok na Sitzendorf, který vyplenili a vypálili. Proti nim rychle zformoval stavovský velitel Linhart Colona z Felsu oddíl čtyř setnin jezdců, která se jim postavila na odpor a po odražení útoku se je Colona, i přes varování svého nadřízeného velitele polního strážmistra Jana Varlicha mladšího z Bubna, vydal se svými muži pronásledovat. Následně jej však napadlo Buqouyovo pěší vojsko a možnost jejich ústupu odřízla císařská jízda. Na pomoc Linhartu Colonovi vypravil Jan z Bubna narychlo svolaných 1500 mužů, kteří se spěšně vydali na pomoc jízdní jednotce. V následných bojích se jim však nepodařilo zabránit téměř úplnému zničení vylákaného jízdního oddílu.

Dobové zdroje uvádějí stavovské ztráty mezi 400 až 600 padlých a asi 300 zajatých. Sám velitel českého útočného jízdního oddílu Linhart Colona z Felsu byl v bitvě několikrát postřelen a na následky svých zranění o několik dní poté (asi 20. dubna) zemřel u obce Nußbach. Celkem přišlo stavovské vojsko v bitvě o více než 100 důstojníků, často šlechtického původu, včetně zabitého podplukovníka Haugvice a dalších. Rakouské zprávy o ztrátě pouhých třiceti mužů z císařského vojska v bitvě jsou velmi pravděpodobně podsazené, jisté však je, že císařští ztratili v bojích podstatně méně mužstva. Uvádí se, že v bitvě byl zastřelen kůň generála Buquoye, padl jeho rytmist Feming a zraněni rytmistři páni z Handeggenu, Birken a Soré.

Během bitvy bylo vypáleno několik vesnic a městeček v okolí, včetně samotného Sitzendorfu.

Hodnocení bitvy[editovat | editovat zdroj]

Porážka českých stavů u Sitzendorfu znamenala v zásadě definitivní ukončení pokusů o vedení války s rakouskou mocí na rakouském území. Ve frontové situaci dubna 1620 nezískala však pro císařské žádnou velkou strategickou výhodu a lze ji tak chápat především jako odplatu za prohraný střet u Maisavy. Znavená a špatně zásobená česká vojska se pak v dalších měsících začala stahovat směrem na jižní Moravu a jižní Čechy, v jejichž postupu je pronásledovala císařský vojska. Jižní Čechy navíc začínal dobývat císařský generál Marradas. V odpověď na probíhající povstání zahájily spojené císařsko-ligistické armády v září 1620 tažení do Čech, jehož výsledkem bylo potlačení rebelie po porážce v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kučera (2003). Str. 70-80.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]