Bitva u Rudavy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Bitva u Rudavy
konflikt: Pruská křížová výprava, 1. česká křížová výprava Přemysla Otakara II. do Pobaltí proti pohanským Prusům
Pruské kmeny ve 13. století, na severu území Sambů (oranžově) na Sambijském poloostrově
Pruské kmeny ve 13. století, na severu území Sambů (oranžově) na Sambijském poloostrově
trvání: listopad a prosinec 1254
místo: Sambijský poloostrov, Pobaltí, Prusko
Zeměpisné souřadnice:
výsledek: vítězství Přemysla Otakara II.
strany
Prapor svatého Jiří křížová výprava pruský kmen Sambové
velitelé
Blason Boheme.svg Přemysl Otakar II. neznámý

síla
60 000 mužů neznámé
ztráty
neznámé neznámé

Bitva u Rudavy se odehrála v zimě koncem 1254[1] mezi vojsky Přemysla II. Otakara a pohanskými Prusy na území Sambijského poloostrova, kde se nacházelo mnoho močálů a bažin. Proto se Přemysl rozhodl zaútočit v zimě na sklonku roku 1254, kdy území bylo zamrzlé, čímž předešel uvíznutí vojsk. Tažení se zúčastnilo 60 000 mužů. Vojsko sestávalo z profesionálních sborů z říše, české a rakouské šlechty a členů Řádu německých rytířů. V bitvě se podařilo českému králi zvítězit. Touto bitvou skončila první česká křížová výprava do Pobaltí.

Příčiny bitvy[editovat | editovat zdroj]

Přemysl tímto tažením chtěl rozšířit svůj vliv do oblasti Pruska a Litvy. Chtěl zde realizovat své snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství chtěl mít arcibiskupství spravující dobytá území, zároveň tím chtěl rozšířit vliv křesťanství do Pobaltí. Mezi Prusy zatím převládalo pohanství. Výprava mu sloužila také jako přesvědčovací prostředek směrem k papeži, aby potvrdil legitimitu jeho levobočků, které zplodil s Anežkou z Kuenringu[2]. Svou výpravu uskutečnil také jako upevnění svých snah o získání titulu římského císaře[3]. Jistou roli v tom jistě sehrála i složitá situace v Pobaltí, kde po mnoho let křižáci a zejména Řád německých rytířů sváděli s pohanskými Prusy tvrdé boje. V září roku 1254 osobně navštívili Prahu velmistr řádu Poppo z Osterny spolu s vyslanci papeže Inocence IV. a zjevně se českého panovníka pokusili přesvědčit ke křížovému tažení.

Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]

Český král Přemysl Otakar II. v boji na miniatuře z Gelnhausenova kodexu

Samotná bitva byla podle dobových zpráv velice krvavá. Poslední zbytky odporu byly zlomeny dobytím hradu u Rudavy, zbytek pruských vojsk se vzdal. Vítězem bitvy se stala vojska Přemysla II. Otakara.

Byl to krutý a krvavý boj, který skončil se porážkou a útěkem Prusů. Hrad jakýsi, jenž jim sloužil za útočiště, dobýván byl tak prudce, že přední muži tohoto národa, netroufajíce si déle, vzdali se králi a prosili o milost, slibujíce poddanství a poslušenství, aby nebyl vyhlazen veškeren lid jejich

—Toulky českou minulostí[4]

.

Důsledky bitvy[editovat | editovat zdroj]

Český král Přemysl Otakar II. v bitvě zvítězil. Po porážce se Prusové pokořili a od biskupa Bruna ze Schauenburka přijali křest.[1] V roce 1255 Řád německých rytířů na počest Přemysla Otakara II. založil nad řekou Pregolou hrad Regiomontium a město Královec, které se později stalo hlavním městem vévodství Pruska[5]. Sídlo svěřil do Řádu bratří německého domu Panny Marie. Po bitvě se o železném a zlatém králi mluvilo jako o pánu říše od Baltu po Jadran.[6]

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

O bitvě referoval i známý minnesanger Sigeher, kterého Přemysl "zdědil" po otci. Neváhal celé tažení přirovnat k slavným vítězstvím Alexandra Velikého, kterému se český král měl rovnat také svou genialitou[7].

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. [s.l.]: Libri, 2002. 1054 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7277-469-2. 
  2. ČECHURA, Jaroslav; MAUR, Eduard; HLAVAČKA. Ženy a milenky českých králů. Praha: Akropolis, 2000. 207 s. ISBN 80-85770-93-8. S. 45. 
  3. ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: Lidové noviny, 2011. 752 s. ISBN 978-80-7422-118-7. Kapitola Svazek 25. Česká historie. 
  4. http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/0081-schuzka-26-01-1997-neslavne-bitvy-ceskeho-krale--276298
  5. KOFRÁNKOVÁ, Václava. Zlatý král a chudý hrabě. [s.l.]: LIKA KLUB 
  6. http://www.valka.cz/clanek_10615.html
  7. HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. Druhý díl.. [s.l.]: [s.n.] ISBN ISBN 80-7214-014-0. S. 36.