Bitva u Rudavy
| Bitva u Rudavy | |||
|---|---|---|---|
| konflikt: První česká křížová výprava Přemysla Otakara II. proti Prusům (Pruská křížová výprava) | |||
.png) Prusové, Přemyslem Otakarem II. přemožení, příjmají křesťanství (Obrázkové dějiny národa českého, 1910) | |||
| Trvání | listopad a prosinec 1254 | ||
| Místo | Sambijský poloostrov v Pobaltí, Prusko | ||
| Souřadnice | 54°52′27″ s. š., 20°27′34″ v. d. | ||
| Výsledek | vítězství křižáků | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |||
Bitva u Rudavy se odehrála v zimě koncem 1254[1] mezi vojsky křižáků Přemysla II. Otakara a pohanskými Prusy na území Sambijského poloostrova, kde se nacházelo mnoho močálů a bažin. Proto se Přemysl rozhodl zaútočit v zimě na sklonku roku 1254, kdy území bylo zamrzlé, čímž předešel uvíznutí vojsk. Tažení se zúčastnilo 60 000 mužů. Vojsko sestávalo z profesionálních sborů z říše, české a rakouské šlechty, Sasů vedených braniborským markrabětem Ottou III., kontigentu hraběte Rudolfa Habsburského a členů Řádu německých rytířů. V bitvě se podařilo českému králi zvítězit. Touto bitvou skončila první česká křížová výprava do Pobaltí.
Příčiny bitvy[editovat | editovat zdroj]
Přemysl tímto tažením chtěl rozšířit svůj vliv do oblasti Pruska a Litvy. Chtěl zde realizovat své snahy o nastolení přemyslovské moci v Litvě a Pobaltí, přičemž z olomouckého biskupství chtěl mít arcibiskupství spravující dobytá území, zároveň tím chtěl rozšířit vliv křesťanství do Pobaltí. Mezi Prusy zatím převládalo pohanství. Výprava mu sloužila také jako přesvědčovací prostředek směrem k papeži, aby potvrdil legitimitu jeho levobočků, které zplodil s Anežkou z Kuenringu[2]. Svou výpravu uskutečnil také jako upevnění svých snah o získání titulu římského císaře[3]. Jistou roli v tom jistě sehrála i složitá situace v Pobaltí, kde po mnoho let křižáci a zejména Řád německých rytířů sváděli s pohanskými Prusy tvrdé boje. V září roku 1254 osobně navštívili Prahu velmistr řádu Poppo z Osterny spolu s vyslanci papeže Inocence IV. a zjevně se českého panovníka pokusili přesvědčit ke křížovému tažení.
Průběh bitvy[editovat | editovat zdroj]
Samotná bitva byla podle dobových zpráv velice krvavá. Poslední zbytky odporu byly zlomeny dobytím hradu u Rudavy, zbytek pruských vojsk se vzdal. Vítězem bitvy se stala vojska křižáků pod vedením Přemysla II. Otakara.
| „ | Byl to krutý a krvavý boj, který skončil se porážkou a útěkem Prusů. Hrad jakýsi, jenž jim sloužil za útočiště, dobýván byl tak prudce, že přední muži tohoto národa, netroufajíce si déle, vzdali se králi a prosili o milost, slibujíce poddanství a poslušenství, aby nebyl vyhlazen veškeren lid jejich. | “ |
| — Toulky českou minulostí[4] | ||
.
Důsledky bitvy[editovat | editovat zdroj]
Český král Přemysl Otakar II. spolu s křižáky v bitvě zvítězili. Po porážce se Prusové pokořili a od biskupa Bruna ze Schauenburka přijali křest.[1] V roce 1255 Řád německých rytířů na počest Přemysla Otakara II. založil nad řekou Pregolou hrad Regiomontium a město Královec, které se později stalo hlavním městem vévodství Pruska[5]. Sídlo svěřil do Řádu bratří německého domu Panny Marie. Po bitvě se o železném a zlatém králi mluvilo jako o pánu říše od Baltu po Jadran.[6]
Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]
O bitvě referoval i známý minnesanger Sigeher, kterého Přemysl „zdědil“ po otci. Neváhal celé tažení přirovnat k slavným vítězstvím Alexandra Velikého, kterému se český král měl rovnat také svou genialitou[7].
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Poznámky[editovat | editovat zdroj]
- ↑ Křižáci byli zejména ze Svaté říše římské.
Reference[editovat | editovat zdroj]
- ↑ a b ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. [s.l.]: Libri, 2002. 1054 s. Dostupné online. ISBN 978-80-7277-469-2. Archivováno 26. 2. 2015 na Wayback Machine.
- ↑ ČECHURA, Jaroslav; MAUR, Eduard; HLAVAČKA. Ženy a milenky českých králů. Praha: Akropolis, 2000. 207 s. ISBN 80-85770-93-8. S. 45.
- ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Přemysl Otakar II.: král na rozhraní věků. Praha: Lidové noviny, 2011. 752 s. ISBN 978-80-7422-118-7. Kapitola Svazek 25. Česká historie.
- ↑ http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/0081-schuzka-26-01-1997-neslavne-bitvy-ceskeho-krale--276298
- ↑ KOFRÁNKOVÁ, Václava. Zlatý král a chudý hrabě. [s.l.]: LIKA KLUB
- ↑ http://www.valka.cz/clanek_10615.html
- ↑ HORA-HOŘEJŠ, Petr. Toulky českou minulostí. Druhý díl.. [s.l.]: [s.n.] ISBN 80-7214-014-0. S. 36.
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bitva u Rudavy na Wikimedia Commons
