Bismarck na smrtelné posteli

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Bismarck na smrtelné posteli
Základní informace
Vznik31. července 1898
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Bismarck na smrtelné posteli je mimo jiné název černobílé fotografie bývalého kancléře Otto von Bismarcka bezprostředně po jeho smrti, která iniciovala novinářský skandál v Německé říši. Bez ohledu na to existuje několik současných obrazů s názvem Bismarck na smrtelné posteli.[pozn. 1]

Příběh[editovat | editovat zdroj]

Bismarck na smrtelné posteli, 31. července 1898, Willy Wilcke a Max Priester
Retušovaná fotografie, odstranili z něj noční náčiní a upravili kostkovaný kapesník
Zobrazení mrtvého od Emanuela Grossera ve stylu a vkusu doby

Dne 30. července 1898 kolem 23:00[1] Bismarck zemřel ve své posteli ve Friedrichsruhu . Jeho rodina, sousedé, služebnictvo a lékař Ernst Schweninger byli svědky této události. Nebyla vyrobena žádná posmrtná maska, ani nedošlo k veřejnému vystavení zemřelého. Příbuzní pouze pověřili spisovatele a fotografa Arthura Mennella, který bydlel v nedaleké hájovně, aby pořídil několik fotografií prince na smrtelné posteli, které měl zpřístupnit výhradně rodině Bismarcků.

Přesto se podařilo zhotovit fotografie i hamburským fotografům Willymu Wilckemu a Maxi Christianovi Priesterovi. Podplatili Bismarckova lesníka a starostu Louise Spörckeho, který je průběžně informoval o stavu umírajícího. Několik hodin po Bismarckově smrti, když Spörcke držel noční službu, získali nelegálně přístup do komnaty smrti. Přes okenní parapet se dostali do místnosti a pořídili fotografii zesnulého s hořčíkovým bleskem. Wilcke předtím upravil polštář tak, aby byla Bismarckova hlava lépe vidět. Hodiny na nočním stolku byly nastaveny na 20 minut po 11 (tj. 23:20)[2] i když ve skutečnosti už byly 4 hodiny ráno.

Dne 2. srpna oba fotografové prostřednictvím inzerátů v berlínských novinách Tagesrundschau a Lokalanzeiger hledali kupce pro snímek, který předtím vyretušovali, odstranili z něj noční náčiní a kostkovaný kapesník. V pokoji Grand Hotel de Rome Unter den Linden představili obraz ke zhlédnutí a k prodeji. Zájemce nabídl 30 000 marek (při dnešní hodnotě asi 220.000 euro) plus 20 % podíl na zisku.

Proces[editovat | editovat zdroj]

Senzace kolem prodeje a reklama jejich kolegy Mennella byly pro dva paparazzi osudné.[3] Dne 4. srpna byli zatčeni a fotografie zabavena. Spörcke byl odsouzen k osmi měsícům vězení, Wilke a Priester k pěti měsícům.[4] Oba fotografové dva roky marně u soudu bojovali o navrácení fotografie.

Uchovávání, používání a zveřejňování[editovat | editovat zdroj]

Mennell se zase dostal do rozporů na veřejnosti a jako svědek u soudu, když vypovídal o tom, kolik fotografií sám pořídil. Berliner Tageblatt jej cituje 4. dubna. srpna 1898 s osmi fotografiemi, z nichž šest bylo úspěšných, přitom mluvil pouze o jedné fotografii. Výpovědi v současné době nelze ověřit, protože žádný z těchto snímků nebyl zveřejněn a místo jejich uložení je také nejisté.[5] Je možné, že jedna z těchto fotografií by mohla být podkladem pro obraz[6] Franze von Lenbacha, který byl v noci smrti také v hájovně.[7] Sám Lenbach se mohl podívat na mrtvolu těsně před uložením do rakve.

Zabavené negativy Wilckeho a Priestera prý byly desítky let uchovávány v trezoru Bismarckových. Obrázek byl poprvé publikován v Frankfurter Illustrierte v roce 1952.[8] Negativy a kopie byly spáleny soudním vykonavatelem na příkaz právního zástupce prince von Bismarcka. To se tehdy psalo v hamburských novinách.[9]

Právně historický význam[editovat | editovat zdroj]

Právo na vlastní obraz[pozn. 2] bylo v Německu právně zakotveno v roce 1907 v zákoně o autorském právu na umění (KuG) a podle § 22 tohoto zákona trvá až deset let po smrti. Soudní spor o Bismarckův obraz vyvolal diskusi o potřebě právní úpravy.[10] Podle tehdy platného zákona mohli být fotografové odsouzeni pouze za porušování domovní svobody, takže právními subjekty byli majitelé a dědici zámku, nikoli sám Bismarck.[11]

Právně-historický význam je výhradně historiografický. Je tedy mýtem, že fotografie je začátkem nového práva a že proces vyvolal diskusi o autorském zákonu na umění.[12] Příběh přežívá dodnes a je zmíněn v některých komentářích a esejích,[jakých?] ale jen proto, že se obraz tak dobře hodí k vytváření mýtů. Ve skutečnosti se diskuse o nových právech na obrázky (fotografie) v celé Evropě datuje do 30. let 20. století století. Od 80. let 19. století existovala v Německu řada právních návrhů.[13] Případ Bismarck nehrál v parlamentní debatě žádnou roli.

Další obrazy[editovat | editovat zdroj]

Kromě Lenbacha a Grossera existují další obrazy a kresby Bismarcka na smrtelné posteli, včetně pohlednic berlínských nakladatelů Paula Alberta[14] a Maxe Marcuse, které byly vytištěny ještě v roce 1898, tedy v roce jeho smrti.[15]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. ↑ V němčině dva různé názvy: Bismarck auf dem Sterbebett případně auf dem Totenbett
  2. ↑ Právo na vlastní obraz nebo právo na obraz je zvláštní formou obecného osobnostního práva. Říká, že každý se v podstatě může sám rozhodnout, zda a v jakém kontextu budou jeho snímky zveřejněny.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bismarck auf dem Sterbebett na německé Wikipedii.

  1. ↑ Volker Ullrich: Otto von Bismarck. 1998, s. 128 (dort auch Abbildung von Lenbachs Ingreszeichnung)
  2. ↑ Oder zeigt die Uhr 5 Minuten vor 4 Uhr? (Nebo hodiny ukazují za 5 minut 4?)
  3. ↑ Lothar Machtan: III. Bismarcks Paparazzi - Die Geschichte eines Photos, das nicht gezeigt werden durfte. In: Bismarcks Tod und Deutschlands Tränen: Reportage einer Tragödie. 1998, s. 143 ff.
  4. ↑ Zitat: „Nach fast einstündiger Berathung verurteilt der Gerichtshof Wilcke zu 6 Monat, Priester zu 3 Monat und Spörcke zu 5 Monat Gefängniss und zu gemeinschaftlicher Tragung der Kosten.“ In: Photographische Korrespondenz. 36. Jg., 1899, s. 273.
  5. ↑ Lothar Machtan: Bismarcks Tod und Deutschlands Tränen: Reportage einer Tragödie. 1998, s. 175.
  6. ↑ MEISTERDRUCKE. Prinz Otto von Bismarck auf seinem Sterbebett, 1898 (Kr... (#87776). MeisterDrucke [online]. [cit. 2022-12-19]. Dostupné online. (německy) 
  7. ↑ Lothar Machtan: Bismarcks Tod und Deutschlands Tränen: Reportage einer Tragödie. 1998, d. 170 f.
  8. ↑ Frankfurter Illustrierte. 40/1952, Nr. 50 (Online-Kopie der Doppelseite), siehe dazu: Fabian Steinhauer: Recht am eigenen Bild. In: Handbuch der politischen Ikonographie. Bd. 1, 2011, s. 288.
  9. ↑ Kleine Mitteilungen. In: Photographische Chronik. VII. Jg., 1900, s. 303.
  10. ↑ Florian Wagenknecht: Die Entstehung des Rechts am eigenen Bild. In: Recht am Bild. 11. Juli 2011.
  11. ↑ Herbert von Bismarck hatte gegen Wilke und Priester auf Herausgabe der von ihnen angefertigten Platten und Photographien der Leiche des Fürsten Bismarck geklagt, verhandelt vor dem Hanseatischen Oberlandesgericht. (Quelle: Vermischtes. In: Der Photograph. 8. Jg., Nr. 37, Hannover 1898, s. 148).
  12. ↑ Fabian Steinhauer: Bildregeln. Studien zum juristischen Bilderstreit. München 2009.
  13. ↑ Hans Schneiekert: Der Schutz der Photographen und das Recht am eigenen Bilde.
  14. ↑ Historische Bildpostkarten, Universität Osnabrück, Sammlung Prof. Dr. S. Gisebrecht (online)
  15. ↑ Bismarckstiftung: Ansichtskarte: Er war unser!

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Fabian Steinhauer: Das eigene Bild. Verfassungen der Bildrechtsdiskurse um 1900. (Váš vlastní obraz. Konstituce diskurzů obrazových práv kolem roku 1900.) Duncker & Humblot, Berlin 2013, ISBN 978-3-428-14051-0.
  • Fabian Steinhauer: Bildregeln. Studien zum juristischen Bilderstreit. (Pravidla obrazu. Studie o sporu o fotografii.) Fink, München 2009, ISBN 978-3-7705-4762-3, (Digitalisat)
  • Hans Michael Koetzle: Photo Icons – Die Geschichte hinter den Bildern. (Ikony fotografie - Příběhy za obrazy.) Taschen, 2005, ISBN 3-8228-4095-5, s. 74.
  • Lothar Machtan: Bismarcks Tod und Deutschlands Tränen: Reportage einer Tragödie. (Bismarckova smrt a německé slzy: Reportáž o tragédii.), Mnichov 1998, ISBN 3-442-15013-2, III. Kapitel.
  • Ernst Engelberg: Bismarck. Urpreuße und Reichsgründer. (Bismarck. Prusové a zakladatelé říší.) Siedler, Berlin 1985, ISBN 3-88680-121-7.
  • Edward Crankshaw: Bismarck. Eine Biographie. (Bismarck. Životopis.) List, München 1983, ISBN 3-471-77216-2.
  • Lothar Gall: Bismarck. Der weisse Revolutionär. (Bismarck. Bílý revolucionář.) Propyläen, Frankfurt nad Mohanem a další, 1980, ISBN 3-549-07397-6.
  • Hans Schneiekert: Der Schutz der Photographen und das Recht am eigenen Bilde. Ochrana fotografů a právo na vlastní snímek . Systematizované příspěvky k revizi německého zákona o ochraně fotografií z 10. ledna 1876, Wilhelm Knapp, Halle/S. 1903 (současné zastoupení různých právních stanovisek k návrhu zákona o ochraně fotografií z 21. července 1902) (Digitalisat)
  • Kleine Mittheilungen (Malé vzkazy) – "Vzpomínka na odsouzení těch dvou hamburských fotografů Wilckeho a Priestera". In: A. Miethe (vyd.): Photographische Chronik. 7. Jg. Wilhelm Knapp, Halle/S. 1900, s. 6–7.
  • Process gegen die Photographen Wilcke und Priester und den Förster Spörcke wegen Leichenaufnahme des Fürsten Bismarck. (Soud s fotografy Wilckem a Priesterem a lesníkem Spörckeem za fotografii mrtvoly prince Bismarcka.) In: J. M. Eder (vyd.): Photographische Korrespondenz. 36. Jg., Verlag der Photographischen Korrespondenz, Wien/ Leipzig 1899, s. 245–248, 268–273 (podrobný, současný popis procesu, zejména běhu událostí).
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Bismarck_na_smrtelné_posteli&oldid=23781613“