Otto von Bismarck

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
(přesměrováno z Bismarck)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Na tento článek je přesměrováno heslo Bismarck. Tento článek je o německém kancléři. Další významy jsou uvedeny na stránce Bismarck (rozcestník).
Otto von Bismarck
Bundesarchiv Bild 146-2005-0057, Otto von Bismarck.jpg
Německý kancléř
Ve funkci:
18. ledna 1871 – 18. března 1890
Předchůdcefunkce založena
NástupceLeo von Caprivi

Narození1. dubna 1815
Schönhausen, Pruské království Prusko
Úmrtí30. července 1898 (ve věku 83 let)
Friedrichsruh, Německé císařství Německá říše
Místo pohřbeníBismarckovo mauzoleum
NárodnostNěmec
ChoťJohanna von Puttkamer
RodičeKarl Wilhelm Ferdinand von Bismarck a Wilhelmine Luise Mencken
PříbuzníMalwine von Bismarck a Bernhard von Bismarck[1] (sourozenci)
Zaměstnánípolitik
Náboženstvíluteránství
OceněníŘád černé orlice (1864)
Řád Vilémův (1896)
Řád württemberské koruny
Řád Serafínů
Řád zvěstování
… více na Wikidatech
PodpisOtto von Bismarck, podpis
CommonsOtto von Bismarck
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto Eduard Leopold von Bismarck-Schönhausen, vévoda z Lauenburgu (1. dubna 1815, Schönhausen, Pruské království30. července 1898, Friedrichsruh, Německé císařství) byl jeden z nejvýznamnějších politiků 19. století a budovatel sjednoceného Německa. Byl první ministr (tj. premiér) Pruska (18621890) a první v řadě německých kancléřů (1871–1890). Jeho nekompromisní přístup k řešení politických problémů a autoritativní vystupování vůči sněmu mu vyneslo přezdívku Železný kancléř.[2] V zahraniční politice pro něj byla typická tzv. reálpolitik, jež je definována chladným mocenským kalkulem a agresivní diplomacií.[3]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se 1. dubna 1815 v Schönhausenu, pět let po svém bratru Bernhardovi. Otec Ferdinand (1771–1845) byl málo nadaný, prostý, bez ctižádosti, velký pijan. Matka Vilemína Menchenová (1790–1839) byla ctižádostivá městská dívka, milující město, vzdělání, společenský lesk a konexe u dvora. Bismarck matku nesnášel, vyčítal jí citový chlad, rozumářství, liberalismus. Otto studoval práva v Göttingenu a Berlíně. Pocházel z junkerské rodiny Bismarcků, nedlouho po jeho narození se rodina přestěhovala na statek v západních Pomořanech, později, když mu bylo sedm let, odjel do Berlína, aby se mohl vzdělávat. Po nějakém čase odešel Bismarck na univerzitu v Göttingenu, kde studoval práva, ale později se pro finanční potíže vrátil zpět do Berlína. V letech 18361839 byl zaměstnán ve státní správě, ale roku 1839 zemřela jeho matka a on spolu s bratry odešel na pomořanský statek. Roku 1845 zemřel i jeho otec a on odešel zpět do Schönhausenu. V té době si vzal za manželku Johannu Puttkamerovou, stalo se tak 28. 7. 1847.

Politická kariéra[editovat | editovat zdroj]

Roku 1845 se nechal zaměstnat jako vládní poříční správce, neboť se domníval, že se tak dostane nejrychleji do zemského sněmu, což se také roku 1847 stalo. V letech 18511859 byl zástupcem Pruska ve Spolkovém sněmu ve Frankfurtu nad Mohanem, kde odmítal vůdčí pozici Rakouska v Německém spolku. Roku 1859 byl vyslán do Petrohradu jako pruský vyslanec, kde setrval do roku 1862, kdy byl z popudu královské pruské rodiny přeložen do Paříže.[4] V té době byl rozpoután konflikt mezi pruským panovníkem Vilémem I. a poslaneckou sněmovnou, která zamítala reformu armády. Nakonec byla prosazena díky dosazení Bismarcka do funkce pruského ministerského předsedy, které navrhl tehdejší pruský ministr války, Albert Roone.

Bismarck jako výhybkář (karikatura v časopise Punch, 1878)

Po pruském vítězství v prusko-rakouské válce rozpustil roku 1867 Německý spolek a založil Severoněmecký spolek, v němž mělo vedoucí úlohu právě Prusko v čele s Bismarckem a zároveň byl sestaven nový parlament.

Roku 1870 se vyostřily již tak napjaté vztahy s Francií kvůli emžské depeši, ve které zesměšnil jednání s Francií. Byla mobilizována pruská armáda a po obklíčení francouzské armády u Sedanu a několikaměsíčním obléhání Paříže byla Francie donucena v květnu 1871 podepsat mírovou smlouvu; Německo anektovalo Alsasko a část Lotrinska a navíc museli Francouzi zaplatit reparace 5 miliard franků. Se záborem francouzských území sice nesouhlasil, ale byl umlčen vojenskými kruhy.

Otto von Bismarck, 1873

18. ledna téhož roku (1871) bylo v Zrcadlové síni ve Versailles vyhlášeno Německé císařství, Vilém I. se stal německým císařem a Bismarck prvním německým kancléřem.

Nedlouho poté byl na něj spáchán neúspěšný atentát rukou mladého katolíka a tak omezil moc katolické církve a strany Centrum. Tím začal tzv. Kulturkampf.[5] Z něho vyšla strana Centrum posílena, na což reagoval podáním rezignace na svoji funkci, což mělo ale posloužit jen pro postrašení panovníka.[6] Ten ji ale navzdory jeho očekáváním přijal a tak se musel stáhnout a odjet na dlouhou dovolenou, ze které se vrátil až 14. 2. 1878. Téhož roku byl z jeho popudu uspořádán Berlínský kongres, který měl ukázat Prusko jako zemi otevřenou Evropě. Roku 1881 byl zaveden nový systém sociálního pojištění, který zahrnoval všechny vrstvy obyvatelstva a dokončen byl až roku 1889.[7]

Politický pád a smrt[editovat | editovat zdroj]

Roku 1888 Vilém I. zemřel a nedlouho po něm i jeho nástupce, Fridrich III. Na trůn nastoupil Vilém II., který sebou nenechal tolik manipulovat a postupně Bismarcka donutil rezignovat na jeho funkci, což se stalo 18. 3. 1890. Poté se Bismarck uchýlil na své statky, kde psal paměti. V listopadu 1894 zemřela jeho žena Johanna. On sám zemřel 30. července 1898, krátce před jedenáctou hodinou večer.

Tituly a vyznamenání[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Tituly a vyznamenání Otto von Bismarcka.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Dostupné online.
  2. ŠTĚTKA, Jan. Železný kancléř Bismarck zkorumpoval německou politiku a vynalezl mezinárodní nenávist. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2020-03-18 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. (česky) 
  3. HOLBORN, Hajo. Bismarck's Realpolitik. Journal of the History of Ideas. 1960, roč. 21, čís. 1, s. 84–98. Dostupné online [cit. 2021-09-11]. ISSN 0022-5037. DOI 10.2307/2708000. 
  4. PYZIUR, EUGENE. Bismarck's Appraisal of Russian Liberalism as Prussian Envoy in St. Petersburg. Canadian Slavonic Papers / Revue Canadienne des Slavistes. 1968, roč. 10, čís. 3, s. 298–311. Dostupné online [cit. 2021-09-11]. ISSN 0008-5006. 
  5. ROSS, Ronald J. Enforcing the Kulturkampf in the Bismarckian State and the Limits of Coercion in Imperial Germany. The Journal of Modern History. 1984, roč. 56, čís. 3, s. 456–482. Dostupné online [cit. 2021-09-11]. ISSN 0022-2801. 
  6. ROSS, Ronald J. The Failure of Bismarck's Kulturkampf: Catholicism and State Power in Imperial Germany, 1871-1887. [s.l.]: Catholic University of America Press 219 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8132-1023-0. (anglicky) Google-Books-ID: kfBXNwAACAAJ. 
  7. DUDEK, Karel. U zrodu sociálního pojištění nestála žádná ikona proletariátu, ale Železný kancléř, Otto von Bismarck. Náš region [online]. 15. 5. 2021 [cit. 2021-09-11]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DELLIS, Constantin. Bismarcks Außenpolitik von der Krieg-in-Sicht Krise 1875 bis zur Erneuerung des Dreikaiservertrags 1881 unter besonderer Berücksichtigung der deutsch-russischen Beziehungen. Prague Papers on the History of International Relations. 2000, roč. 4, s. 137–167. Dostupné online [PDF]. ISBN 80-85899-93-0. 
  • RÁKOSNÍK, Jakub. Cukr a bič kancléře Bismarcka. Historický obzor, 2004, 15 (5/6), s. 130-138. ISSN 1210-6097.
  • Loewenstein, B.: Portréty - Otto von Bismarck. 1. vyd. Praha : Svoboda, 1968.
  • STELLNER, František. Bismarck und Caprivi: Die Probleme der postbismarckschen Eliten. Prague Papers on the History of International Relations. 2007, roč. 11, s. 419–427. Dostupné online [PDF]. ISBN 978-80-7308-208-6. 
  • SUCHÁNEK, Drahomír. Bismarckův kulturní boj - kořeny, příčiny, souvislosti. Historický obzor, 2000, 11(11/12), s. 248-258. ISSN 1210-6097.
  • WOLF, Richard. Zhroucení Německa. Praha: Melantrich, 1934. 359 s. Dostupné online. S. 12–30. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]