Bermudo II. Leónský
| Bermudo II. Leónský | |
|---|---|
| Král Leónu a Galicie | |
 | |
| Král Leónu | |
| Období | 984–999 |
| Předchůdce | Ramiro III. Leónský |
| Nástupce | Alfons V. Leónský |
| Král Galicie | |
| Období | 982–999 |
| Předchůdce | Ramiro III. Leónský |
| Nástupce | Alfons V. Leónský |
| Narození | 953 |
| Úmrtí | září 999 León |
| Pohřben | basilika sv. Isidora |
| Manželky | Velasquita Ramírez Elvira García |
| Potomci | Alfons V. Leónský |
| Dynastie | Asturská |
| Otec | Ordoño III. Leónský |
| Matka | Urraca Fernández |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bermudo II. (nebo taky Vermudo II.) (953 – září 999), zvaný Dnavý (španělsky: el Gotoso), byl nejprve králem Galicie (982–984) a později i králem Leónu (984–999). Informace o jeho vládě byly zaznamenány Justo Pérezem de Urbel, který ho popsal jako „ubohého krále, který byl během svého života sužován mečem Almanzora a během smrti perem pomstychtivého biskupa“. Pelagia z Ovieda (zemřel 1153), jehož kronika „Chronicon“ velmi kriticky popisuje Bermudovu vládu.[1] Obviňoval krále z uvěznění biskupa Gudestea z Ovidea v 90. letech 10. století a vysvětloval Almanzorovi útoky jako trest za Bermudovy hříchy.[2]
Vláda[editovat | editovat zdroj]
V roce 982 galicijská šlechta provolala Bermuda, syna předešlého vládce Ordoña III. Leónského, králem v opozici k jeho bratranci Ramirovi III. Leónském. Tato uzurpace je vnímána jako pokračování nástupnické krize z období okolo roku 950. Během uzurpace vedl Bermudovu frakci Gonzalo Menéndez, zatímco Ramirova byla vedena Rodrigem Velázquezem. Mermudo byl korunován králem 15. října 982 v katedrále v Santiagu de Compostela. Je možné, že jeho oponenti mezi krélem, Rodrigův syn Pelayo, biskup ze Santiaga, a Arias Peláez, biskup z Mondoñeda, byli posláni do exilu v klášteru Celanova, respektive klášteru San Martín de Lalín.[3]
Jelikož jeho podpora byla pouze malá a navíc pouze regionální, Bermudo potřeboval ochranu Códrobského chalífátu. V počátcích jeho vlády docházelo v Kastílii k silným nepokojům a córdobská armáda dorazila na Bermudovu žádost, ne ale jako spojenci, ale jako dobyvatelé.[4] Mezi listopadem 991 a zářím 992 byl Bermudo vyhnán ze svého království vzpourou vedenou předními šlechtici Gonzalo Vermúdezem, Munio Fernándezem a hrabětem Pelayo Rodríguezem. Brzy však opět získal moc a usmířil se se vzbouřenci.[5] 8. srpna 994 Bermudo předal vesnici Veiga klášteru Celanova. Tato vesnice byla postavena Suario Gundemárezem na území nelegálně převzatou od zmiňovaného kláštera. Suario se zde usadil během svého povstání.[6] 23. Srpna stejného roku vesnice Morella byla udělena abbému Salvatu z kláštera Celanova poté, co byl zabavena.
Bermudo nakonec uspěl v opětovném získání Zamory z rukou muslimů, ale až do roku 987 se nepodařilo je vyhnat úplně. To vedlo Almanzorově odvetě, který vydal rozkaz zničit město Coimbra. Po té Almanzor oblehl a vyplenil město León, se Bermudo uchýlil do Zamory. Muslimové pokračovali ve svém dobyvačném tažením, při kterém zabrali město Astorga (996) a vyplenili Santiago de Compostela (997).
V roce 999 se jeho dna zhoršila a stalo se pro něj nemožné jezdit na koni. Jako velitel křesťanů ze severozápadního Španělska tak cestoval v nosítkách. Později toho roku zemřel ve Villanueva del Bierzo a byl pohřben v kláštěře Carracedo, odkud byl později přenesen do baziliky sv. Isidora.
Rodina[editovat | editovat zdroj]
Rodiče[editovat | editovat zdroj]
Oba rodiče Bermuda II. byly předmětem odborné debaty. Hlavní soudobé zdroje ho označují prostě jako syna krále Ordoña bez dalších podrobností. Tradice ho identifikuje jako Ordoña III. a moderní výzkumy souhlasí s tímto závěrem. Avšak minimálně jeden z moderních historiků Manuel Carriedo Tejedo navrhuje, že jeho otcem byl Ordoño IV. Leónský.[7] Otázku zdánlivě vyřešila listina z kláštera v Carracedo, kde Bermudo jmenuje svého otce Ordoña a svého děda Ramira, což vylučuje možnost, že Ordoño IV. je jeho otcem, jelikož ten byl synem Alfonsa.[8]
Kontroverze ale panují okolo jeho matky. Tradice ji uvádí jako Urracu Fernández jako manželku Ordoña III. Biskup Pelagius uvádí jako jeho matku Ordoñovu druhou ženu Elviru. O ní však nejsou žádné zprávy v žádných listinách a kronikách, a tak pravděpodobně ani neexistovala. V královské listině, datované k 5. lednu 999, se Bermudo odkazuje k svému předku hraběti Gonzalo Betótezu z Dezy. Jelikož Bermudův oficiální rodokmen neukazuje žádného takového hraběte, Justo Pérez de Urbel navrhuje, že Bermudo byl místo toho nelegitimním synem Ordoña III. Na základě politických úvah a výše zmíněného druhého možného příbuzenství ji identifikoval jako Aragontu nebo Guntrodu, dcery Pelaya Gonzáleze, hraběte z Deza, který byl synem hrabětem Gonzala.[9] Několik historiků tento závěr uznává, ale většina shledává důkazy nestačující a drží se tradičního podání. Skutečnost, že Bermudovou první ženou byla Velasquita Ramírez, která byla praneteří hraběte Pelaya, naznačuje, že hrabě Gonzalo byl označen za jeho příbuzného z manželčiny strany.
Děti[editovat | editovat zdroj]
S jeho první manželkou Velasquitou Ramírezem měl Bermudo dceru Cristinu, která si vzala Ordoña Ramíreze, syna předešlého krále Ramira III. Bermudo se později oženil s Elvirou García, dcerou kastilského hraběte García Fernándeze Kastilského, s kterou měl tři děti: Alfonse V. Leónského, Terezu a Sancha. Měl taky tři nemanželské děti: Elviru, Pelaya a Ordoño Bermúdeze, který se oženil s Fronildou, dcerou dříve zmíněného hraběte Pelaya.
Odkazy[editovat | editovat zdroj]
Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bermudo II. Leónský na Wikimedia Commons
Reference[editovat | editovat zdroj]
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Bermudo II of León na anglické Wikipedii.
- ↑ José-Luis Martín (1965), "Pelayo Rodríguez, obispo de Santiago (977–985)", Anuario de estudios medievales, 2, 474 n47: el pobre rey atormentado en la vida por la espada de Almanzor y en muerte por la pluma vengadora de un obispo.
- ↑ Simon Barton and Richard A. Fletcher (2000), The World of El Cid: Chronicles of the Spanish Reconquest (Manchester: Manchester University Press), pp. 72–73.
- ↑ Emilio Sáez Sánchez (1946), "Notas al episcopologio minduniense del siglo X", Hispania, 6(22), 47–8 n180.
- ↑ J. M. Ruiz Asencio (1968), "Campañas de Almanzor contra el reino de León (981–986)", Anuario de estudios medievales, 5, 31–64.
- ↑ Jaime de Salazar y Acha (1989), "El conde Fernando Peláez, un rebelde leonés del siglo XI", Anuario de estudios medievales, 19, 87-97.
- ↑ Antonio Palomeque Torres (1948), "Episcopologio de la Sede de Oviedo durante el siglo X", Hispania sacra, 1:2, 295.
- ↑ Manuel Carriedo Tejedo (1981), "La Version de la "Historia Silense" Sobre la Filiacion de Vermudo II", Tierras de León: Revista de la Diputación Provincial, 21(44), 38-44.
- ↑ Jaime de Salazar y Acha, "Reflexiones e hipótesis sobre algunas incógnitas genealógicas de la antigua dinastía astureonesa", Boletín de la Real Academia de la Historia, 210(2), 275-296.
- ↑ Justo Pérez de Urbel (1949), "Los Padres de Vermudo II el Gotoso", Revista de Archivos, Biblotecas y Museos 55, 289-307.
| Předchůdce: Ramiro III. Leónský |
|
Galicijský král 982–999 |
|
Nástupce: Alfons V. Leónský |
| Předchůdce: Ramiro III. Leónský |
|
Leónský král 984–999 |
|
Nástupce: Alfons V. Leónský |
Další čtení[editovat | editovat zdroj]
- M. Calleja Puerta (1999), "Una generación leonesa del siglo XII: la descendencia de Vermudo II en la obra cronística de Pelayo de Oviedo", La nobleza peninsular en la Edad Media (León), 527-540.
