Beránka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Beránka

Pohled na zrekonstruovanou původní budovu
Základní informace
Výstavba 1645
Poloha
Adresa Na Beránce 57/2, Praha 6 - Dejvice, ČeskoČesko Česko
Souřadnice
Beránka
Beránka
Další informace
Kód památky 40488/1-1485 (PkMnMISSezObr)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Beránka je původně viniční usedlost v pražských Dejvicích, u křižovatky ulic U Beránky a Na Beránce, asi 200 metrů severně od křižovatky Evropská – Horoměřická. Její adresa je Na Beránce 57/2. V 19. století se usedlost jmenovala Sofienhof, ale toto jméno se neujalo. První zmínka o vinici v těchto místech pochází z roku 1562, viniční lis zde byl před rokem 1645, spadala pod vrchnost nejvyššího komorníka.[1] O roku 1958 je budova památkově chráněna.[2]

Historie[editovat | editovat zdroj]

16. a 17. století[editovat | editovat zdroj]

První vinici v místě dnešní usedlosti chtěl založit Bartoloměj Kočvara,[3] který zde koupil pozemek pro vinici v roce 1559 od Jana Víta ze Rzavého. Založení vinice se mu nedařilo, úspěšný byl teprve jeho následovník Jiřík Šlyslperger, malostranský krejčí, který odkoupil pozemky o tři roky později. Vinice měla 12 strychů a od roku 1562 byla obehnána hrází a zdí a nebylo zde zatím žádné stavení, jen vinice a pole. Dalším majitelem se stal Petr Vandereis z Eisenberka, který ji koupil za 1600 kop míšeňských grošů.[1] Petr Vandereis však nebyl příliš dobrý vlastník, nesplácel půjčku na nákup vinice a také vlastní vinici zanedbával.[4] V roce 1600 koupil vinici malostranský radní Matěj Velvarský a přikoupil k ní i další pozemky.[5]

V roce 1645 koupil pozemky od vdovy předchozího majitele Matěje Velvarského Pavel Beránek, malostranský měšťan. Ten přikoupil pole a vedle lisu dal postavit dům o dvou světnicích a ovčín. K vinici v té době náleželo několik zoraných polí, takže usedlost už byla spíše hospodářská než viniční. Byly zde též pěstovány ovce. Právě po tomto majiteli nese usedlost své dnešní jméno.[1]

18. století[editovat | editovat zdroj]

V roce 1708 zakoupil usedlost s pozemky Linhart Ferdinand Meisner, univerzitní profesor a zemský fyzik, který usedlost opravil a výrazně přestavěl. Pozemky rozšířil o vinici Pahoubku a bývalou vinici Tylišovskou., později také o Bečvářku a Zvonickou. Podle jeho poslední vůle ale poslední dvě vinice po jeho smrti dostala vdova Terezie Rozálie,[4] která je spojila se svou vinicí Perníkářkou.[5] Za Meisnerovy přestavby získala nemovitost raně klasicistní vzhled a dodnes se zachoval vzhled jižního průčelí Beránky.[6] K původní patrové době byly v té době přistavěny přízemní hospodářské budovy.[3]

Roku 1754 vydražil usedlost Beránka Eliáš Melichar Kašpar za 2625 zlatých a byl jejím vlastníkem 9 let. Poté ji zakoupila Marie Magdaléna Zintlová, která k ní ještě přikoupila v roce 1765 vinici Kanclířku. V 80. letech 18. století měly pozemky usedlosti plochu téměř 27 jiter půdy, byl zde i zbytek vinice o rozloze 788,5 sáhu.[4]

19. století[editovat | editovat zdroj]

V roce 1802 byl majitelem Ignác Stöger a byl zaevidován následující hospodářský majetek: lopaty, kopáče, motyky, 5 sít, dřevěný věrtel, žebřinový vůz, hnojní vůz, sáně, 2 koně, 9 dojných krav, 2 chomouty, 2 pluhy a také zásoby ječmene, hrachu a čočky. V roce 1815 koupil Beránku Tomáš Chýle za 27 150 zlatých a se svou rodinou zde vedl hospodářství až do roku 1867. Při měření půdy pro stabilní katastr byla konstatována rozloha nemovitosti 35,5 jiter, vinice zde už vůbec nebyly.[4]

V roce 1867 koupil usedlost Fridrich Fritsch, majitel usedlosti Pernikářka. Podle své ženy dal usedlosti nové jméno Sofienhof, toto jméno se však mezi lidmi neujalo a nadále říkali statku Beránka. V této době zde vznikla nová stodola a nové hospodářské stavby vytvořily dva přízemní trakty přiléhající k hlavní budově usedlosti.[5][7]

20. století[editovat | editovat zdroj]

Na začátku 20. století přestala být Beránka hospodářským dvorem.[6] Majitelem byl tehdy stavitel Antonín Zeman, po roce 1920 provedl rozsáhlé stavební úpravy dal v levém křídle zřídit krám, byt pro domovníka, dvě stáje, kanceláře a pekařský krám. Pravé křídlo bylo přestavěno na restauraci a pokoje. Část dvora sloužila jako zahradní restaurace.[5] Další majitel E. Hrůša v roce 1932 přestavěl ještě západní křídlo, kde dal zřídit výrobnu hořčice a octa. Posledním soukromým majitelem Beránky byl stavitel Alois Zima.

Po válce usedlost získal OPBH. Potom patřila ještě Ústavu stavebních informací, za jehož působení prošla v 80. letech 20. století radikální rekonstrukcí a získala rozsáhlou moderní přístavbu, v severní části vznikla nová patrová budova, která uzavírá dvůr.[6]

Následně byla v 90. letech v rámci restitucí vrácena rodině Zimově. Dnes jsou zde kanceláře a sklady a usedlost je nabízena k pronájmu.

Památková hodnota[editovat | editovat zdroj]

Důvodem památkové ochrany je popsán takto: "Původně viniční usedlost s architektonicky zajímavým raně klasicistním jižním průčelím. Usedlost je i přes rozsáhlé novodobé stavební zásahy hodnotným dokladem původní rozptýlené zástavby pražského předměstí."[8]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c ŠVÁBÍK, Jakub. Dejvické usedlosti - bakalářská práce. Praha: Pedagogická fakulta UK, 2009. (česky) 
  2. MonumNet – Nemovité památky [online]. Národní památkový ústav [cit. 2008-01-19]. Dostupné online. 
  3. a b HOLEC, František. Kronika královské Prahy a obcí sousedících. IV. díl. Praha: [s.n.], 1996. 261 s. 
  4. a b c d VACEK, František. Sborník příspěvků k dějinám královského hlavního města Prahy, II. díl,. Praha: [s.n.], 1911. 516 s. Kapitola Dějiny Bubenče, Dejvic, Šárky a okolí (česky) 
  5. a b c d LAŠTOVKOVÁ, Barbora. Pražské usedlosti. Praha: Ex Libri, 2001. S. 31 - 33. 
  6. a b c STAŇKOVÁ, Jaroslava. Pražské zámky, zámečky a usedlosti. Praha: [s.n.], 2008. S. 261. 
  7. MOULÍKOVÁ, Jiřina. Pražské dvory a usedlosti památkově chráněné. Praha: [s.n.], 1989. 25 s. 
  8. Památkový katalog - 1000152558 - usedlost Beránka. pamatkovykatalog.cz [online]. [cit. 2018-01-13]. Dostupné online. (česky) 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAŠŤOVKOVÁ, Barbora. Pražské usedlosti. 1. vyd. Praha: Libri, 2001. 359 s. ISBN 80-7277-057-8.
  • STAŇKOVÁ, Jaroslava, HURIN, Martin a STANĚK, Jaroslav. Pražské zámky, zámečky a usedlosti. Vyd. 1. Praha: Academia, 2008. 261 s. ISBN 978-80-200-1613-3.
  • VLČEK, Pavel. Umělecké památky Prahy, 5. díl - Velká Praha A/L. Praha: Academia, 2012. 1080 s. ISBN 978-80-200-2107-6. Kapitola Dejvice, s. 255-256. (česky) 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]