Benediktinský klášter v Orlové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Orlovský klášter
KlasterOrlova.jpg
Lokalita
Stát ČeskoČesko Česko
Kraj Moravskoslezský kraj
Místo Orlová
Souřadnice
Základní informace
Řád Benediktini
Založení ve 13. století, mezi lety 1223 a 1227
Zrušení 1561 Sekularizace kláštera Václavem III. Adamem
Obnovení -
Mateřský klášter Tyniec u Krakova Benediktinské opatství v Týnci u Krakova
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Benediktinský klášter v Orlové[1] byl založený ve 13. století z benediktinského opatství v Týnci u Krakova a zrušený na základě sekularizace Václavem III. Adamem v roce 1561. Nachází se ve městě Orlová, v okrese Karviná, v Moravskoslezském kraji.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Pohled na klášter ze západního břehu Visly

Přesné datum založení kláštera v Orlové řádem benediktýnů není zcela známo. V té době existoval pravděpodobně jediný kostel na území mezi Ostravicí-Odrou-Olší, proto zde byl postaven později klášter. Představitelem onoho kostela byl jistý kaplan Martin.[2]

Od roku 1268, kdy byl klášter založen, se dochovalo jen málo listin k samotnému chodu kláštera, vč. seznamu jeho členů. Podle benediktýnské řehole měli bratři vykonávat především manuální práci, tedy kultivovat okolní krajinu, provádět řemeslné práce, nebo se věnovat vědě.[3] Mniši do Orlové nikdy nepřinesli žádné výrazné vědecké ani umělecké hodnoty, jejich práce spočívala především právě v kultivaci a osidlování okolí. To mimo jiné dokazuje i fakt, že se klášter podílel na vzniku několika okolních vsí: Poruba, Lazy.[4]

První zmínka o Orlové[editovat | editovat zdroj]

Příchod tohoto řádu na Těšínsko byl pravděpodobně okolo roku 1225. V roce 1223 byla kaple v Soli (Solca) nezávislá na týneckých benediktýnech[5] (GPS 50.019444, 19.801944), ale již v roce 1227 se jim nároky na ves Orlovou potvrzují[6]. Právě v této době dochází k rozvoji a kolonizaci celé oblasti západního Těšínska. Příchod týneckých mnichů souvisí s přívětivou situací v Týnci (polsky Tyniec). V této době byl týneckým opatem jistý Lutfryd [pozn. 1] z významného polského rodu Gryfů. Historik S. Sczygielski (16161687) jej popisuje jako ambiciozního reformátora[7]. Díky jeho postavení a osobním schopnostem klášter vzkvétal i přes nepříznivé okolnosti, které se udály během období jeho působnosti v Týnci.[pozn. 2] Opat získal pro klášter řadu privilegií[8].

Benediktýnská expanze směrem na jih měla za následek usídlení se v oblasti kolem Těšína a Orlové, kde následně začala postupná kolonizace prostřednictvím přistěhovalců z Malopolska[9].V okolí Orlové a Fryštátu se nacházely solné prameny a se získáváním soli z těchto zdrojů měli týnečtí benediktýni zkušenosti. Bylo tedy pravděpodobné, že vidina zisku vyvařováním solanky přivedla mnichy na Těšínsko. Těšín byl pro Orlovou významný podle tradice především tím, že Orlovsko bylo přiděleno knížetem Kazimírem I. Opolským (12111230) týneckému klášteru výměnou za Nový Těšín[10], který měl pro knížete více strategickou polohu než Starý Těšín.

Listiny papeže Řehoře IX. z roku 1227 a 1229[editovat | editovat zdroj]

Papež Řehoř IX. (*11451241, papežem 12271241)

Udělení Orlové týneckému klášteru potvrzuje listina papeže Řehoře IX. ze 7. prosince 1227.[11][12] Tato listina stvrdila právo týneckých benediktýnů na ves, která byla do této doby v držení Kazimíra I. Opolského. Listina dále nerozvádí žádné další majetky, které by měly náležet benediktýnům, rovněž nepodala informace o Těšíně. Rozšíření nebo potvrzení majetku týneckého kláštera bylo zapsáno druhé listině, která byla vydána 26. května 1229. Zde však existují dvě verze této listiny[13] :

Vysvětlení existence dvou listin bylo předmětem mnoha bádání.[16] Poukazovalo se na to, že bylo nepravděpodobné, aby listiny vznikly v jednom dni, rovněž se poukazuje na nesrovnalost v držení Ostravy (Polská Ostrava), která nikdy nespadala pod týnecký klášter. Colmar Grünhagen (18281911) [17] se domníval, že originál listiny je druhá listina (B). Historik Jaroslav Bakala[18] uvažoval o možnosti padělání znění obou listin[19] , přesto se klonil názoru, že listina B je důvěryhodnější, resp. byla originálem.[20] Listiny však poukazuji na fakt, že v roce 1227 bylo papežem potvrzeno mnichům majetkové právo (držení) na ves Orlovou, s rozšířením o další vesnice.[19] V roce 1229 pak papež potvrdil nároky mnichů na desátky z okolních vesnic, čímž tak dokončil plná majetková práva týneckého kláštera.

Listina z roku 1260[editovat | editovat zdroj]

Listina z 28. května 1260[21], kde byl jako svědek uveden jistý kaplan Martin (viz. také kostel sv. Jiří). Tato listina se týkala kláštera v Staniątkach u Krakova[pozn. 4], který byl osvobozen od stavby 100 loktů dlouhé obranné zdi hradu v Opolí výměnou za ves Niemodlin (polsky Niemodlin).

Zakládací listina knížete Vladislava I. Opolského z roku 1268[editovat | editovat zdroj]

Koncem 13. století byla vydána ještě jedna listina, která měla souvislost a vztah s Orlovou, a která byla označována za zakládací listinu orlovského kláštera. Byla vydána 12. května 1268 opolským knížetem Vladislavem I. Opolským, který tímto listem obnovuje dřívější dary, které náležely kostelu v Orlové, tedy de facto týneckým benediktýnům. Jmenovitě jsou na listině uvedeny oblasti Sůl s Doubravou a všemi loukami, a vesnicemi Chotěbuz, Vrbice, Záblatí, Žukov, Těrlicko a Ostrava.[22][23][24][25]

Historik Vincenc Prasek[26] poukázal na jisté nejasnosti, především jde o dva texty:

  • "... sal per totum cum Dambrowa ...", který podle něj ukazuje na "právo těžit sůl", a následně pak byl v listině výčet majetku, na který má orlovský kostel nárok.[26] Předložka "cum" mu dávala širší význam, tedy "celou Sůl s Doubravou“. Což podle něj znamenalo, že Sůl (Solca) bylo nazván území, kterému Doubrava sousedila a nebo náležela. Z rozložení jednotlivých územních celků a listinných pramenů však vyplynulo, že se Orlová a oblast Sůl (Sal, Solca) částečně překrývaly.
  • "...ad salem tabernam totaliter ac in tribus villis ...", který byl přeložen „... kromě soli hospody s plným právem na třech vsích...“. Z toho pak vyvozoval právo na hospody v těchto třech vesnicích (Žukov, Těrlicko[pozn. 5], Ostrava).

Citace z listiny:

„Ve jméno Otce. Amen. My Vladislav z Boží milosti kníže Opolské známo činíme, že obdarování našich předkův slavné paměti, jakáž bratřím řádu sv. Benedikta byli učinili ku kapli v Orlové, kdež jim některé dědiny s veškerým příslušenstvím s požitky a svobodami byli pustili, milostivě obnovujeme: totižto sůl veskrze i s Da(m)brow – ou a všemi lukami, Chotebanz, Vrbici (Wirzbica), Záblať; kromě soli hospodu s plným právem na třech všech: Žukově (Szucowo), Těrličku (Sierliczko), Ostravě; a na všech výš jmenovaných cokoli bude příslušného buďto ku knížecímu dvoru nebo komukoli jinému, všecko přísežné slušeti bude kostelu výš jmenovanému."
— Vladislav I. Opolský [27]

Listina dále obsahovala:

  1. Potvrzení orlovskému klášteru nároků na majetek.
  2. Kníže Vladislav I. osvobodil poddané kláštera od hradního práva, tedy že lidé z vesnic mohli být souzeni pouze před knížetem nebo před řádovými bratry: "Item ut nullus audeat de omnibus villis eidem eclessiae pertinentibus aliquem hominem citare ad aliquod castrum nisi coram duce vel fratribus dicti ordinis ibidem manentibus ..." a soudní pokuty zůstávaly klášteru.
  3. Opat kláštera a jeho bratři byli osvobozeni od některých povinností a nemuseli pomáhat při stavbě hradů, a také se nemuseli účastnit vojenských výprav, které se netýkaly zemské obrany.
  4. Opat orlovského kláštera měl stejné církevní svobody jako opat týnecký (krakovský): "Abbas vero dictae ecclesiae Orloviensis in omnibus iuribus et libertatibus ecclesiasticis eodem iure fruetur in ducatu Opoliensi, quo et pater abbas Tinecensis cum ecclesia sua gaudet in ducatu Cracoviensi.".[28]
  5. Vladislav I. Opolský tímto listem dále uložil týneckému opatovi zřízení kostela v Orlové.
  6. Orlovský opat měl být volen nebo schvalován opět jen týneckým opatem.
  7. Nově vzniklému klášternímu kostelu byla udělena významná výsada. Pokud totiž kdokoli navštívil klášter v Orlové v den Narození Panny Marie (8. září), mohl požívat 30 dní úplné svobody. Takový poutník pak po určenou dobu nesměl být zatčen a pokud přišel za účelem obchodu, nesmělo mu být zabaveno žádné zboží. Orlovský klášter se tak stal útočištěm právem i neprávem pronásledovaných osob, včetně zločinců.[29]

Klášter do vysvěcení nového kostela[editovat | editovat zdroj]

Na přelomu 13. a 14. století se mniši podíleli významnou měrou na kolonizaci Těšínska. Docházelo k zúrodňování a osidlování nových oblastí. Mniši stavěli hospodářské budovy kláštera, mýtili okolní lesy a povolávali osadníky k založení nových vesnic. Pod vlivem příchodu početných skupin německých osadníků, orlovský opat povolal více východních Slovanů z Malopolska do nově vznikajících vesnic. Vliv této enklávy dokazují názvy nově zakládaných vsí Poremba a Lazy.[pozn. 6] [4]

Roku 1291, 29. prosince, byl připomínán první známý orlovský opat Jan I., který se souhlasem týneckého opata Alberta připojuje (přifařuje) ke kostelu Panny Marie v Bohumíně ves Vrbici.[30] Tímto přešla Vrbice z archipresbyterátu Těšínského do archipresbyterátu Ratibořského, tedy i z knížectví Těšínského do Ratibořského.[31]

V roce 1327 byl z týneckého kláštera do Orlové poslán jistý mnich Bohuško, který se zde stal opatem (po úmrtí opata Jana I.). Tento mnich byl roku 1345 označen papežem Klimentem VI. za falzifikátora listin.[32] Dle papežova tvrzení měl Bohuško na padělání listin osobní zájem. Mimo jiné také proto, že podvrhl listiny papeže Jana XXII. (13161334) týkající se jeho vlastní osoby. Bohušek vstoupil do orlovského kláštera, složil slib. Během blíže nejasné pře dvou mnichů o orlovské opatství, a poté co klášter ztratil sovu hospodářskou sílu[pozn. 7], opat Bohušek odešel.[20] Žil po blíže neurčenou dobu světským životem, ale nakonec vstoupil do kláštera dominikánů v Ratiboři, kde složil nový slib: "... et deinde ordinem fratrum praedicatorium in Ratibor ingressus ...".[33] Po několika letech, přešel zpět do kláštera v Týnci. Bohušek údajně žádal papeže Jana XXII. o prominutí kanonických trestů, které mu byly uděleny za útěk z Orlové, za světský způsob života a za vstup do jiného kláštera. Na základě údajných padělků mu měly být odpuštěny všechny přečiny, kterých se dopustil. Polský historik Wojciech Ketrzyński (1838−1919) se domníval, že díky falzům vyhotoveným také pro týneckého opata během Bohuškova pobytu v Týnci mu bylo opět přiděleno opatství v Orlové, které mu umožnilo větší svobodu, než jakou mu mohl poskytnou Týnec.[pozn. 8][34] Listiny, na kterých se Bohuško podílel (ať jako písař, či fakzifikátor), byly označeny papežem Klimentem VI. za podvrh. Proto uložil hnězdenskému arcibiskupovi, vratislavskému biskupovi (Přeclav z Pohořelé) a krakovskému biskupovi (Jan III. Grot), aby v orlovském klášteře zrušili vše, co bylo na základě podvrhu vykonáno, aby zatkli a potrestali pachatele. Ti, kteří věděli o nepravosti listin, měli být prokleti, zbaveni úřadu nebo vyhnáni z církve.[35]

Klášter v období husitských válek[editovat | editovat zdroj]

Doba husitství Orlovou ani klášter neovlivnila. Celé Slezsko bylo od dob Karla IV. vedlejší zemí Koruny české. Horní Slezsko bylo osídleno osadníky z Malopolska a převážná většina obyvatel ovládala polský jazyk. Naopak Dolní Slezsko bylo poněmčeno. Na počátku husitských válek bylo v celém Slezsku celkem 18 knížat, kteří spravovali svá území samostatně a nezávisle. Horní Slezsko, Těšínsko se hlásilo ke katolíkům, ale z hlediska vojenské zaujímalo neutrální postoj. Bylo to území, přes které šla diplomatická cest z Čech do Krakova a dále do Polska. Byly sjednány dohody s litevským Vitoldem i s polským Vladislavem II. Jagellou smlouvy o bezpečném průchodu poslů k polskému dvoru.[36] Císař Zikmund vydal nařízení o zadržování poslů. Kníže osvětimský Kazimír I., stejně jako těšínský kníže Boleslav I. toto nařízení ignorovali. V prvních letech husitiských válek toto nařízení dodržoval pouze hornoslezský Jan II. Opavský.

V roce 1428 stanula první husitská výprava na hranicích Opavska. Jistý Dobeslav Puchala z Věňavy byl vojevůdcem Korybutovičových vojsk a postupně se stal nejvýznamnějším husitským vojevůdcem polských husitů ve Slezsku. Cílem bylo obsazení významných pevností a měst pro další vedení výprav. Došlo k bojům mezi husity a vratislavským biskupem Konrádem IV. Starším, ten byl ve spojenectví[37] se svým bratrem Konrádem VII. Bílým, opavským knížetem Přemyslem I. Opavským, těšínskými knížaty Boleslavem I. a Kazimírem I. Osvětimským, ratibořskou kněžnou, vdovou Helenou, sestrou Zikmunda Korybutoviče, a za podpory lužického fojta Hanuše z Polenska a kladského hejtman Půty III. z Častolovic. Výsledkem bylo poražení této aliance a otevření cesty husitům k uzavření separátních mírových smluv s Piastovskými knížaty, a zajištění cesty z Moravy do Krakova. Tato situace trvala až do roku 1436. Události tohoto období urychlily změnu úředního jazyka, kdy byla latina zatlačena a do popředí se v Horním Slezsku dostala čeština.[38]

Okolo roku 1454 byl zmiňován jistý orlovským opat Jan III., spolu s opaty Janem v Sieciechowě a Mikulášem ve Starých Trokách, a to ve sporu, resp. protestu s volbou nového tyneckého opata Matěje Skawinky

Opat Matěj Skawinka, dle ilustrace Magdalena Szynkarczuk

(polsky Maciej Skawinka, nebo Maciejem ze Skawiny).[39] Za Jana III. došlo k rozvoji orlovského kláštera. Před rokem 1466 nechal v Orlové vystavět zděný kostel, který se dochoval až do počátku 20. století [pozn. 9] [40], kdy byl nahrazen novogotickým kostelem (19031905), který existuje dodnes. Z té doby se dochoval hlavní gotický oltář kostela Nanebevzetí Panny Marie, jehož malby jsou z doby okolo roku 1470.[41] Rozvoj orlovského konventu byl možný jen díky dobrému hospodářskému stavu mateřského kláštera. Přesto v tomto období došlo k odprodeji klášterních statků, tím mniši umořovali své zadlužení.

Klášter od druhé poloviny 15. století po sekularizaci[editovat | editovat zdroj]

Orlovský klášter byl dlouhodobě zadlužený z minulosti, ale také výstavbou kostela, na které se podílel i týnecký klášter. Týnečtí opati v průběhu 14. a 15. století věnovali orlovskému kostelu celkem tři zvony. Roku 1453 dva o váze 75 kg a 750 kg. Třetí zvon byl věnován roku 1534. Váží 900 kg a je zdoben latinským nápisem "MCCCCCXXXIIII O Rex gloriae, veni cum pace. Ave Maria." Tyto zvony byly umístěny ve velké věži kostela z roku 1466. Dva největší zvony se dodnes nachází na věži novogotického orlovského kostela. Větší z nich je šestým nejstarším zvonem v republice.[42]

Úbytek finančních prostředků z desátek způsobil také i vliv nových církví ve Slezsku. Z toho důvodu docházelo k rozprodeji majetku orlovské kláštera. Toto bylo zaznamenáno v listinách z první poloviny 16. století.

Stodenní odpustky[editovat | editovat zdroj]

Dne 20. září 1473 udělil kardinál, patriarcha a papežský legát Marek stodenní odpustky věřícím, kteří v určitých svátcích: "... in die Parasceves et Annunciscionis, Visitacionis, Assumpcionis, Nativitatis prefate gloriosissime Virginis Marie festivitatibus a primis vesperis usque ad secundas inclusive devote visitaverint ...[43] navštíví farní kostel v Orlové a přispějí na jeho opravu a zařízení. Tuto listinu potvrdil dne 24. září 1473 vratislavský biskup Rudolf z Rüdesheimu (14021482). Podle historických záznamů byl díky tomu kostel hojně navštěvován, a byl také znám svými mnoha zázraky.[44]

Prodej majetku[editovat | editovat zdroj]

Prodej majetku se počítá od roku 1491, kdy orlovský opat Jan IV., prodal Vrbici [45] a Heřmanice. To následně kníže Kazimír II. Těšínský potvrzuje jako dědičné vlastnictví s příslušenstvím, tedy svobodami, vrchním i dolním právem, Petrovi Osinskému z Žitné za 800 zlatých uherských. V částce byly také náklady na založení rybníka, 200 zlatých za vykoupení Vrbice a 50 zlatých pro Václava Hřivnáče z Heraltic a na Polské Ostravě za rybník. Navíc dostali poddaného, jménem Martin, Rychvaldský les a právo na vodu z knížecích rybníků. Petr Osinský mohl s tímto majetkem nakládat svobodně, avšak na oplátku měl povinnost poskytnout v případě potřeby koně.[46]

V roce 1497, 12. března, byla v Týnci vydána listina, která potvrdila prodej vsi Vrbice.[47] Výše uvedených 200 zlatých bylo však míněno tak, že za ně Petr Osinský musel koupit orlovskému klášteru jinou ves. Orlovský konvent si vymínil právo na kapry při výlovu rybníka ve Vrbici.[48]

V roce 1502, 25. dubna,[49] postoupil Kazimír Petru Osinskému své vrchní právo na Záblatí pro případ, že by chtěl orlovský klášter tuto ves prodat. Prodej se uskutečnil roku 1515.[50] Součásti vesnice bylo: mlýn se dvěma sedláky, chalupníky, ševci a pekaři, dále hospoda, pole, louka, rybník a les, tedy: "... eciam molendiam cum cmetonibus duobus et hortulandis totidem tabernamque et sutores cum pistoribus in predicta villa Zablacie continentibus et specialissime cum singulis agris, pratis, piscinis silvisque ...".[49]

Po smrti opata Jana IV. roku 1511 nastoupil na jeho místo Ondřej ze Zaběřova. Ten dne 10. dubna 1511[51] prodal klášterní krčmu pod kostelem. Novým majitelem této hospody se stal Pavel Horlan, který za ni zaplatil 60 zlatých. K této krčmě byl postoupen rybník, zvaný Podgórny, s potoky na hranicích vsi, šest záhonů u hospody a kousek pole.[52]

Přes rozprodej majetku došlo také k výstavbě nových budov, a to v roce 1513. Tento krok zvýšil zadlužení konventu. Pro krytí nákladů se stavbou bylo dne 6. února 1515[53] zastaveno za 100 zlatých Záblatí, a to Petru Osinskému z Žitné a na Heřmanicích, jeho synům Jindřichovi, Václavovi a jeho manželce Kateřině. Desátek z vesnice byl konventu zachován. Ondřej ze Zaběřova ponechal sobě i svým nástupcům možnost opět ves vykoupit, to se později také stalo. Tento zástavní prodej potvrzuje 9. února téhož roku knížecí listina.[54]

V roce 1526 získal klášter nového opata, byl jím Vincenc Baranowski z Baranowa. Ten prodal v roce 1527 za 40 zlatých nárok na desátek z vesnice Záblatí Janu Sedlnickému z Choltic a na Polské Ostravě. Prodej byl potvrzen listinou knížete Kazimír II. Těšínského 6. prosince 1527.[55]

Do roku 1530 neměli orlovští benediktýni v držení ves, ani desátky. Listem z 31. března 1530 byl nárok na desátky opět prodán, a to znovu Janu Sedlnickému z Choltic a na Polské Ostravě. Svědkem listu byl Jan IV. z Pernštejna na Helfštejně. Mezi léty 15271530, tedy v letech 1528 a 1529, mohl být vlastníkem vesnice opět orlovský klášter. Tehdy pravděpodobně došlo k vykoupení, protože již v 12. prosince 1532 došlo k prodeji Záblatí, a to hejtmanovi knížectví Těšínského Janu Sedlnickému, který již vlastnil záblatské desátky. Za ves zaplatil 436 zlatých. Klášter přišel o veškerá práva na tuto ves. V roce 1532 měl klášter dluh 200 zlatých, který byl splacen z kupní ceny za Záblatí, a to kostelu Matky Boží[56] v Ratiboři.

Nabytí majetku[editovat | editovat zdroj]

Za doby opata Vincence Baranowského došlo k připojení orlovského rybníka ke klášteru.[57] V listině z 20. dubna 1514[58] zmiňuje opat chudobu kostela a kláštera a tím zdůvodnil připojení rybníku do majetku. rybník se nacházel mezi mlýnským rybníkem a rybníkem orlovského krčmáře. Opat pověřil kostelníka a obecní radu starostí o rybník, který mohou nasazovat, lovit a o všem mají vést záznamy. Výdělek, který plynul z rybníka, měl být použit pro potřeby opatství.

Václav III. Adam a sekularizace kláštera[editovat | editovat zdroj]

V letech 15281579 byl těšínským knížetem Václav III. Adam[59][60]. Po jeho přestupu na protestantskou víru se celá oblast stává sférou vlivu této církve. Jeho přestoupení byl jednou z příčin sekularizace, rušení a boření klášterů, vyhánění katolických kněžích. Zásadní důvod však byl jeho spor s Janem IV. z Pernštejna, kvůli nejasným pohledávkám.[61]

Václav III. Adam

Kníže Václav III. Adam vedl nákladný život, na jehož udržení chtěl získat peníze z majetku církve. Postupně rušil: františkánský klášter v Těšíně[62], dominikánský klášter v Těšíně[63], ten připadl evangelíkům[64] V polovině roku 1545 zabavil kníže veškerý majetek orlovského kláštera. Po protestech mnichů do Týnce došlo k nápravě. Resp. tato stížnost byla postoupena na královský dvůr Zikmunda I. Starého, který se přimluvil u Ferdinanda I., aby intervenoval u knížete Václava III. Adama.[pozn. 10]

V roce 1560 se stal orlovským opatem týnecký mnich Jan Burziński, který byl znám svými ostrými kázáními proti kacířům i proti knížeti Václavovi. Ten jej odmítl uznat za opata, a to i přesto že v zakládací listině kláštera, kterou stvrdil Vladislav I. Opolský, bylo, že opata jmenuje vždy mateřský klášter, v tomto případě z Týnce. Orlovský opat byl Václavem prohlášen za cizince a vyhnán. Následně se Jan Burziński roku 1561 vrátil do Týnce a majetek orlovských benediktýnů tak přešel pod správu knížete Václava III. Adama.[65]

Týnecký opat Jan Lowczovski se po vypuzení mnichů domáhal navrácení majetku orlovského kláštera, bezúspěšně.[66] Majetek kláštera, tedy vsi Orlová, Lazy, Poruba, Polská Lutyně, Rychvald a část Žermanic, připadly těšínskému knížeti Václavu III. Adamovi, který je včlenil do Fryštátského knížecího panství. Klášter byl údajně rozebrán a materiál byl poučit ke stavbě evangelického kostela v Rychvaldě a zámku. Václavův syn Fridrich Kazimír Frýštatský toto území ještě také spravoval, ale pro velké dluhy bylo panství po jeho smrti rozprodáno. Za jeho života byl kostel v Orlové předán do rukou evangelíků, kteří jej měli v držení do roku 1631, kdy se do Orlové mohli benediktýni z Týnce vrátit. Byl navrácen pouze kostel a fara, byl do Orlové posílán pouze jeden mnich, který zde působil jako farář.[67]

Celé 17. století bylo z Týnce požadováno navrácení veškerého majetku. Poslední orlovský opat Lambert Klonn se nejvíce angažoval o navrácení vsí, které benediktýnům v Orlové kdysi náležely. Po neúspěchu a pro spory s týnským opatem došlo v roce 1722 k odluce orlovského kláštera od Týnce. Orlovský opat se spojil s řádem benediktýnů v Broumově a Břevnově. Od této doby dosazoval broumovský opat do Orlové pouze faráře.[68]

Další vývoj kláštera[editovat | editovat zdroj]

Až do roku 1560 bylo orlovské panství také sídlem opatství. Na orlovském panství se během staletí střídali majitelé: Cikáni ze Slupska[69] (do roku 1619), Bludovští z Bludova (do 1838) a Mattencloitové (do 1844). Ti pak dali v roce 1844 Rotschildům povolení k těžbě uhlí.

Orlovští opati a mniši dle písemných pramenů[editovat | editovat zdroj]

Současnost[editovat | editovat zdroj]

Oltářní archa z kláštera je součástí sbírek Národní galerie v Praze. Budova prošla na počátku 21. století rozsáhlou rekonstrukcí. Dnes je sídlem firmy: Síkora Interiér s.r.o., Ostravská 259, Město, 73511 Orlová. U rohu klášterní zdi se nachází kříž věnovaný Františkem a Barbarou Szeligovými z roku 1888 (datum je již špatně čitelné).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Psán také jako: Luitfrid, Luitfried.
  2. Boje Piastů o krakovský stolec. Mongolský vpád do Evropy v roce 1241.
  3. Historiky nebylo doloženo, kde se ves Lachanty, nebo Lacbanty nacházela.
  4. a b Zde byl klášter benediktinek.
  5. Jedná se o dnešní Jaškovskou krčmu.
  6. Poremba (Poruba) a Lazy jsou dnes součást Orlové. Ves vznikla na místech vykáceného lesa, na tzv. porubanisku, odtud původní název Poremba a Lazy.
  7. Ztráta hospodářské výkonnosti mohla být způsobena tím, že desátky z obcí náležejících klášteru nebyly patrně spravovány příliš hospodárně. Právo na těžbu soli sice zprvu slibovalo určité finanční přilepení, ale záhy se ukázalo, že ani výnosy ze soli nejsou nijak závratné. Další zátěží se stal finanční tlak papežské stolice, která vybírala nedoplatky tzv. šestiročních desátků také od orlovského opata.
  8. Tuto domněnku vyslovil Wojciech Kętrzyński roku 1875 na základě buly papeže Klimenta VI. z 12. prosince 1345, která Bohuška přímo označuje za falzifikátora listin
  9. Dne 14. srpna 1466 byl vysvěcen nový kostel.
  10. K osobní korespondenci Václava III. Adama s Ferdinandem I. viz JEŽ Radim: Těšínští Piastovci a jejich vztahy s Pernštejny v 16. století, s. 77-80

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Orlová. eOrlová [online]. 2012-06-21 [cit. 2019-03-20]. Dostupné online. (česky) 
  2. ADAMUS, Alois. Dějiny školství na Těšínsku. Část 1, Strana 6. camea2.svkos.cz [online]. LIDOVÁ KNIHTISKÁRNA (O. M. ŠTĚPÁNEK A SP.), 1926. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  3. BUBEN, Milan: Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, s. 10.
  4. a b ADAMUS Alois: Z dějin Orlové, s. 27.
  5. Codex diplomaticus nec non epistolaris Silesiae III., č. 283, s. 61-67.
  6. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., č. X a, b, s. 19-28.
  7. SZCZYGIELSKI Stanisław: Tinecia, s. 48-49
  8. Boleslav V. Stydlivý uděluje klášteru osvobození od strážení jižních hranic; KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., č. XVII, s. 39-40; dále právo na lov bobrů a získávání soli; Tamtéž, č. XVIII, s. 41-42.
  9. BAKALA Jaroslav: Středověké osídlení pravobřežního Ostravska; BAKALA Jaroslav: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku, s. 160.
  10. ADAMUS Alois: Z dějin Orlové, s. 16.
  11. APPELT, Heinrich (ed.): Schlesisches Urkundenbuch, č. 280, s. 206.: "Eapropter, dilecti in domino filii, vestris iustis postulationibus grato concurrentes assensu villam, que dicitur Orlowa, cum omnibus iuribus et pertinentiis, sicut eam iuste et pacifice possidetis, vobis et per vos monasterio vestro auctoritate apostolica confirmamus et presentis scripti patrocinio communimus."
  12. BAKALA Jaroslav: Z nejstarších dějin Orlové. In: Kol. autorů: Orlová 1223-1973. Historie a současnost města. Ostrava 1973. Datum převzato od APPELT Heinrich (ed.): Schlesisches Urkundenbuch, č. 280, s. 206.
  13. Všechny tři verze shrnuje KĘTRZYŃSKI, W. (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., č. XI a, b, s. 19-28.
  14. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., č. XI a, s. 19-20.: "... villas cum ecclesiis, hominibus, decimis, mellificiis, tabernis, venationibus, iuribus, piscationibus, tributis et cum aliis pertinentiis: villam de Orlowa, Dubrawa, Koczobenz, Cierlitzko, maiori Gorzice, Uchilsko, Ostrawa, Wierzbica, Zablocie, Zukov, Lachanty et Golkowice. Decimas de sortibus in Kozle pertinentibus ad castellaturam de Raczibarz circa Rybnik, quas venerabilis frater noster Laurentius Vratislaviensis episcopus de assensu capituli sui monasterio vestro pia liberalite concessit, prout in litteris inde cofectis plenius continetur. Duas tabernas et ius fori in Bytom.
  15. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., č. XI b, s. 24.:"... illibata permaneant decimas villarum de Orlowa, Dubrowa, Koczobontz, Cierlitzko, maiori Gorzice, Uchylsko, Ostrawa, Wierbica, Zablocie, Zukov, Lachanty et Golkowice, decimas de sortibus in Kozle pertinentibus ad castellaturam de Racziborz circa Rybnik, quas venerabilis frater noster Laurentius Vratislaviensis episcopus de assensu capituli sui monasterio vestro pia liberalite concessit, prout in litteris inde cofectis plenius continetur.“
  16. BIERMANN Gottlieb: Das ehemalige Benediktinerstift Orlau im Teschnischen, s. 24-26.
  17. Codex diplomaticus Silesiae. Regesten zur schlesischen Geschichte: VII/1, č. 349, s. 177-178.
  18. UNIVERZITA, Masarykova. doc. PhDr. Jaroslav Bakala, CSc.. Masarykova univerzita [online]. [cit. 2019-03-22]. Dostupné online. (česky) 
  19. a b BAKALA Jaroslav: Z nejstarších dějin Orlové, s. 14.
  20. a b BAKALA Jaroslav:: Karvinsko do roku 1268, s. 23.
  21. Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1155-1399, č. 15, s. 20.
  22. SCZYGIELSKI, Stanisław: Tinecia seu Historia monasterii Tinecensis Ordinis snacti Benedicti, Lib. II., s. 156-157; KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., č. XXIII, s. 47-48; CDS VII/2, č. 1309, s. 171; LT 1155-1399, č. 16, s. 20-21.
  23. svazek: Dějiny knížetství Těšínského Dílu IV. čásť I.. Kramerius 5. - camea2.svkos.cz [online]. Vincenc PRÁSEK. V Opavě 1894. Nákladem vlastním. Tiskem Adolfa Drechslera., 1894 [cit. 2019-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  24. Knížka o Karvíně. Kramerius 5. - camea2.svkos.cz [online]. NÁKLADEM „ČTENÁŘSKO-VZDĚLÁVACÍHO SPOLKU" V KARVÍNĚ (SLEZSKO)., 1914 [cit. 2019-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  25. Moravsko-slezský sborník, 1918 - 1919. Kramerius 5. - camea2.svkos.cz [online]. Alois Adamus [cit. 2019-03-22]. Dostupné online. 
  26. a b PRASEK, Vincenc: Dějiny knížectví Těšínského, s. 40, 62-63.
  27. Vlastivěda Slezská, svazek: Dějiny knížectví Těšínského Dílu IV. část I.. camea2.svkos.cz [online]. V. PRÁSEK, Nákladem jubilejního fondu na vydávání Vlastivědy Slezská, 1889. Dostupné v archivu pořízeném z originálu. 
  28. Codex diplomaticus Silesiae. Regesten zur schlesischen Geschichte.: VII/2, č. 1309, s. 170-171.
  29. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, s. 22.
  30. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. I., č. XXXIX, s. 76; CDS VII/3, č. 2212, s. 163.
  31. PRASEK, Vincenc: Dějiny knížectví Těšínského až do roku 1433, s. 82
  32. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. I., č. LXV, s. 108-109.
  33. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, pozn. 43, s. VI.
  34. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. I., č. 1, s. 7.
  35. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. I., č. LXV,s. 108-109.
  36. KOPALOVÁ, Alena: Spolupráce Čechů a Poláků ve Slezsku za husitských válek. In: KUDĚLKA Milan: Česko – polský sborník vědeckých prací, I. díl, s. 167.
  37. BARTOŠ Frantińek Michálek: Husitská revoluce, s. 37.
  38. KOPALOVÁ Alena: Spolupráce Čechů a Poláků ve Slezsku za husitských válek. In: KUDĚLKA, Milan: Česko – polský sborník vědeckých prací, I. díl, s. 178.
  39. ADAMUS Alois.: Z dějin Orlové, s. 29-30. SMOLKA Stanisław (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. II., č. CCXII, s. 372-179.
  40. SOkA Karviná, fond Římskokatolický farní úřad Orlová, kart. 5, inv. č. 106.
  41. ČEPELÁK Bohumil: Historické stavební památky na Karvinsku, I. část. In: Těšínsko, roč. 10, č. 4, 1967, s. 21.
  42. WILLERTH, František.: Vzácné historicky cenné památky v Orlové. In: Těšínsko, roč. 12, 1969, č. 3, s. 8-9; MÍŠA, Jiří Rudolf: Katolický kostel. In: PLAČEK, V.: Orlová 1223-1273, s. 377.
  43. SMOLKA, Stanisław (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. II., č. CCLX, s. 503; LT 1460-1495, č. 249, s. 23-24.
  44. KOLÁŘ, Emilián: Památka 600letá založení chrámu Páně v Orlové v c. k. Horním Slezsku, s.12.
  45. Vrbice se svým dřevěným kostelíčkem. Kramerius 5. - camea2.svkos.cz [online]. ŠIMON POHLUDKA, 1894 [cit. 2019-03-22]. Dostupné online. 
  46. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, pozn. 3a), s. VIII.
  47. SMOLKA, Stanisław (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. II., č. CCLXXXIX, s. 543-544.
  48. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, pozn. 3b), s. VIII-IX.
  49. a b SMOLKA, Stanisław (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. II., č. CCLXXXIX, s. 543-544; BIERMANN, Gottlieb: Das ehemalige Benediktinerstift Orlau im Teschnischen, č. 5, s. 27; LT 1496-1526, č. 345, s. 9-10.
  50. Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1496-1526, č. 400, s. 45-46.
  51. Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1496-1526, č. 359, s. 19-20.
  52. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, s. 37.
  53. Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1496-1526, č. 399, 44-45.
  54. Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1496-1526, č. 400, s. 45-46.
  55. Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1527-1550, č. 453, s. 2.
  56. Kostel Matky Boží - Strona Urzędu Miasta w Raciborzu. www.raciborz.pl [online]. [cit. 2019-03-22]. Dostupné online. 
  57. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, pozn. 21), s. XIV.
  58. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, s. 39
  59. Z dějin Orlové. Kramerius 5.- camea2.svkos.cz [online]. Alois Adamus, 1926 [cit. 2019-03-22]. Dostupné online. 
  60. JASIŃSKI, Kazimierz: Rodowód Piastów Śląakich. Tom. III. s. 78-80; PANIC Idzi: Piastovci těšínští, s. 90.
  61. BENATZKY, Jindřich: Nejstarší dějepis Těšínska. In: Těšínsko, roč. 39, č. 2, 1996, s. 20; JASIŃSKI, Kazimierz: Rodowód Piastów Śląakich. Tom. III. s. 78-80; PANIC Idzi: Piastovci těšínští, s. 90.
  62. SLÁMA, František: Dějiny Těšínska, s. 75; KASPERLIK, Mathias: Das Franziskanerkloster in Teschen. Notizen-Blatt, 1872, č. 11, s. 84-85.
  63. SLÁMA, František: Dějiny Těšínska, s. 75; KASPERLIK, Mathias: Das Franziskanerkloster in Teschen. In: Notizen-Blatt, 1872, č. 11, s. 84-85.
  64. KASPERLIK, Mathias: Das Dominikanerkloster in Teschen. In: Notizen-Blatt, 1872, č. 11, s. 81-84.
  65. ADAMUS Alois: Z dějin Orlové, s. 43
  66. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, s. 44
  67. MÍŠA Jiří Rudolf: Historie velké Orlové. In: Orlovský zpravodaj, č. 3, 1970
  68. ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové, s. 61-64
  69. I. díl, první oddíl.. www.archives.cz [online]. [cit. 2019-03-25]. Dostupné online. 
  70. Codex diplomaticus Silesiae. Regesten zur schlesischen Geschichte VII/2, č. 1048, s. 90.
  71. Codex diplomaticus Silesiae. Regesten zur schlesischen Geschichte VII/3, č. 2212, s. 162-163.
  72. a b c d e f g BUKOVANSKÝ, Karel Jaromír. Polská Ostrava a okolí. camea2.svkos.cz [online]. NÁRODNÍ KNĚHTISKÁNA KRAMÁŘE a PROCHÁZKY, 1878 [cit. 2019-05-02]. S. 34 z 62. Dostupné online. 
  73. KĘTRZYŃSKI Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. I., č. LXV, s. 108-109.
  74. ADAMUS Alois: Z dějin Orlové, s. 23
  75. a b ADAMUS Alois: Z dějin Orlové, s. 29.
  76. SMOLKA Stanisław (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego, Tom. II., č. CCLII, s. 489-490; Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1460-1495, č. 239, s. 13-14.
  77. a b ADAMUS Alois: Z dějin Orlové, s. 30.
  78. Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1496-1526, č. 399, s. 44-45.
  79. Listinář Těšínska. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis: 1527-1550, č. 474, s. 21-22.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

(základní)

  • ADAMUS, Alois: Naše Slezsko. Praha 1924.
  • ADAMUS, Alois: Z dějin Orlové. Kroměříž 1926.
  • APPELT, Heinrich (ed.): Schlesisches Urkundenbuch. Tom. I. Graz 1963.
  • BAKALA, Jaroslav: Orlová do konce středověku. In: Kol. autorů: Dějiny Orlové. Orlová 1993, s. 5-13.
  • BAKALA, Jaroslav: Z nejstarších dějin Orlové. In: Kol. autorů: Orlová 1223-1973. Historie a současnost města. Ostrava 1973, s. 9-27.
  • BAKALA, Jaroslav: Nejstarší válka Piastovců a Přemyslovců o Slezsko. In: Slezský sborník, roč. 103, č. 4, 2005, s. 241-258.
  • BAKALA, Jaroslav: Moravskoslezské pomezí v proměnách 13. věku. Brno 2002.
  • BAKALA, Jaroslav: Slezsko v dějinách českého státu. Stav a úkoly výzkumu. Opava 1991.
  • BAKALA, Jaroslav: Středověk Těšínska – báje a pověsti. In: Těšínsko, roč. 30, č. 1, 1988, s. 1-3.
  • BATOWSKI, Aleksander: Codex diplomaticus Tynecensis, editus studio, labore ac impensis Alexandri Constantini Batowski. B.M. B.D.
  • BENATZKY, Jindřich: Nejstarší dějepis Těšínska. In: Těšínsko, roč. 40, č. 2, 1996, s. 5-23.
  • BIERMANN, Gottlieb: Das ehemalige Benediktinerstift Orlau im Teschnischen. In: Programm des k. k. evangelischen Gymnasiums in Teschen am Schlusse des Schuljahres 1862, s. 3-28.
  • BOČEK, Antonín (ed.): Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae II.. Tom. II. Olomoucii 1839.
  • BOČEK, Antonín (ed.): Codex diplomaticus Silesiae.
  • BUBEN, Milan.: Encyklopedie řádů, kongregací a řeholních společností katolické církve v českých zemích, II. díl, II. svazek: Mnišské řády. Praha 2004. 77
  • BIJOK, Zdeněk: Pád kláštera v Orlové. Orlová 1966.
  • DŁUGOSZ, Jan: Roczniki, czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego. Lib. III – IV. Warszawa 1969.
  • GRÜNHAGEN, Colmar (ed.): Codex diplomaticus Silesiae VII/1. Regesten zur schlesischen Geschichte. Bis zum Jahre 1250. Breslau 1884.
  • GRÜNHAGEN, Colmar (ed.): Codex diplomaticus Silesiae VII/2. Regesten zur schlesischen Geschichte. Bis zum Jahre 1280. Breslau 1875.
  • GRÜNHAGEN, Colmar (ed.): Codex diplomaticus Silesiae VII/3. Regesten zur schlesischen Geschichte. Bis zum Jahre 1300. Breslau 1886.
  • KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., Lwow 1875.
  • Kronika wielkopolska. Warszawa 1965.
  • MALECZYŃSKI, Karol (ed.): Codex diplomaticus nec non epistolaris Silesiae III. Wrocław 1964.
  • NĚMEC, Emerich (ed.): Listinář Těšínska I-II. 1155-1399. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis. Sbírka listinného materiálu k dějinám knížectví Těšínského. Český Těšín 1955.
  • NĚMEC, Emerich (ed.): Listinář Těšínska III. 1155-1399. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis. Sbírka listinného materiálu k dějinám knížectví Těšínského. Český Těšín 1960.
  • NĚMEC, Emerich (ed.): Listinář Těšínska IV. 14965-1526. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis. Sbírka listinného materiálu k dějinám knížectví Těšínského. Český Těšín 1961.
  • NĚMEC, Emerich (ed.): Listinář Těšínska V. 1527-1550. Codex diplomaticus ducatus Tesinensis. Sbírka listinného materiálu k dějinám knížectví Těšínského. Český Těšín 1966, 1975
  • PRASEK, Vincenc: Dějiny knížectví Těšínského až do roku 1433. Opava 1894.
  • PRASEK, Vincenc: Selský archiv. V. kniha, Olomouc 1906.
  • SCZYGIELSKI, Stanisław: Aquila Polono-Benediktina. Cracoviae 1668.
  • SCZYGIELSKI, Stanisław: Tinecia seu Historia monasterii Tinecensis Ordinis snacti Benedicti. Cracoviae 1668.
  • SMOLKA, Stanisław (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego.Tom. II., Lwow 1875.

(doplňující)

  • AUGUSTINKOVÁ, Lucie: Příspěvek ke stavebnímu vývoji farního kostela v Orlové. In: GWUZD, Jiří a kol.: Památkový ústav v Ostravě. Výroční zpráva 2000. Ostrava 2001, s. 111-116.
  • BARTOŠ, František Michálek: Husitská revoluce, II. Vláda bratrstev a její pád 1426-1437. Praha 1966.
  • BLÁHOVÁ, Marie; FROLÍK, Jan; PROFANTOVÁ, Naďa: Velké dějiny zemí Koruny české I. Do roku 1197. Praha - Litomyšl 1999.
  • ČEPELÁK, Bohumil: Historické stavební památky na Karvinsku, část I. In: Těšínsko, roč. 10, č. 4, 1967, s. 21-23.
  • Farní věstník římsko-katolického farního úřadu v Orlové, 1926.
  • FIALA, Jindřich: Z dějin Orlové. Orlová 1930.
  • FOLTÝN, Dušan a kol.: Encyklopedie moravských a slezských klášterů. Praha 2005.
  • HRUDNÍKOVÁ, Mirjam: Řeholní život v českých zemích. Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice. Kostelní Vydří 1997.
  • JASIŃSKI, Kazimierz: Rodowód Piastów Śląakich. Tom. III. Piastowie opolscy, cieszyńscy i óswiecyńsci. Wrocław 1977.
  • JEŽ, Radim: Těšínští Piastovci a jejich vztahy s Pernštejny v 16. století (s edicí korespondence z let 1554-1581). Diplomová práce, MU, Brno, 2007.
  • KASPERLIK, Mathias: Das Dominikanerkloster in Teschen. In: Notizen-Blatt, 1872, č. 11, s. 81-84.
  • KASPERLIK, Mathias: Das Franziskanerkloster in Teschen. In: Notizen-Blatt, 1872, č. 11, s. 84-85.
  • KNABIT, Leon – STAN, Wojciech: Benedyktyni tynieccy. Kraków 2006.
  • KOLÁŘ, Emilián: Památka 600letá založení chrámu Páně v Orlové v c. k. Horním Slezsku. Praha 1868.
  • Kol. autorů: Dějiny Orlové. Orlová 1993.
  • KOPALOVÁ, Alena: Spolupráce Čechů a Poláků ve Slezsku za husitských válek. In: KUDĚLKA, Milan: Česko – polský sborník vědeckých prací, I. Díl. Praha 1955, s. 162-181.
  • KORTA, Wacław: Bitwa legnicka. Historia i tradycja. Wrocław – Warszawa 1994.
  • KRASNOWOLSKI, Bogusław: Historia klasztoru benedyktynek w Staniątkach. Kraków 1999.
  • MELICHAR, Václav: Dějiny Polska. Praha 1975.
  • MÍŠA, Jiří Rudolf: Historie velké Orlové. In: Orlovský zpravodaj, č. 8, 1969 - č. 9, 1971.
  • PANIC, Idzi: Piastovci těšínští. In: MYŠKA, Milan: Biografický slovník Slezska a Severní Moravy 8. Ostrava 1997, s. 79-92.
  • PLAČEK, Vilém: Orlová 1223-1273. Historie a současnost města. Ostrava 1973.
  • ROSOVÁ, Romana: Kostel Narození P. Marie v Orlové v písemných pramenech.
  • In: GWUZD, Jiří a kol.: Památkový ústav v Ostravě. Výroční zpráva 2000. Ostrava 2001, s. 101-110.
  • SCZANIECKI, Paweł: Katalog opatów tynieckich. Kraków 1978. 80
  • SCZANIECKI, Paweł: Tyniec. 2. rozšířené vydání, Kraków 2008.
  • SLÁMA, František: Dějiny knížectví Těšínského až do roku 1433. Opava 1894.
  • SLÁMA, František: Dějiny Těšínska. Praha 1889.
  • SLÁMA, František: Z naší minulosti. Mnichové orlovští. Opava 1895.
  • Słownik geograficzny Królestwa Polskiego i innych krajów słowiańskich. Tom. XXI., Warszawa 1880-1914.
  • ŠRÁMEK, Josef: „Aby události neunikly paměti.“ Středověká listinná falza a kláštery. In: Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis. Opava 2009, s. 13-37.
  • TŘÍSKA, Petr: Příspěvek k dějinám Orlové, samizdat. Městská knihovna Orlová.
  • WILLERTH, František: Historicky cenné památky v Orlové. In: Těšínsko, roč. 12, č. 3, 1969, s. 8-9.
  • ZESCHICK, Johannes: Benediktini a benediktinky v Čechách a na Moravě. Praha 2007.
  • ŻUROWSKA, Klementyna: Benedyktyni Tynieccy w średniowieczu. Materiały z sesji naukowej Wawel – Tyniec 13-15 października 1994. Kraków 1995.
  • ŻUROWSKA, Klementyna: Tyniec. Sztuka i kultura benedyktynów od wieku XI do XVIII. Katalog wystawy w zamku królewskim na Wawelu paźdernik – grudzień 1994. Kraków 1994.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]