Benediktinské opatství v Týnci u Krakova

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Benediktinské opatství v Týnci u Krakova
Benediktinské opatství v Týnci u Krakova
Pohled na klášter ze západního břehu Visly
Pohled na klášter ze západního břehu Visly
Lokalita
Stát PolskoPolsko Polsko
Kraj Malopolské vojvodství
Místo Tyniec u Krakova
Souřadnice
Základní informace
Řád Benediktini
Založení v 11. století Kazimír I. Obnovitel
Zrušení 1816
Obnovení 1947
Mateřský klášter -
Dceřiný klášter Benediktinský klášter v Orlové
Představený -
Znak Coat of Arms of the Order of Saint Benedict (ancient).svg
Odkazy
Web www.tyniec.benedyktyni.pl
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Benediktinské opatství v Týnci u Krakova spolu s kostelem sv. Petra a sv. Pavla se nachází jihozápadně od města Krakov. Patří mezi nejstarší kláštery v Polsku.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Opatství a klášter je umístěn na vápencovém skalním ostrohu, který je nazýván jako Klášterní vrch (polsky Wzgórze Klasztorne) nad řekou Vislou (polsky Wisła).

Založení[editovat | editovat zdroj]

Břetislav I. český kníže z dynastie Přemyslovců (1002/10051055), kronikářem Kosmou zvaný jako „český Achilles“.

Opatství bylo založeno (fundace) Kazimírem I. Obnovitelem okolo roku 1044, podle Třetí hypotézy vzniku. Stalo se tak pravděpodobně po úpadku knížectví, které bylo způsobeno vzpourou pohanů a nájezdem českých vojsk Břetislav I. do Polska v roce 1039. Benediktini měli podpořit obnovu knížectví a také církve. První týnecký opat byl vysvěcen na krakovského biskupa roku 1046 a poté se stal i arcibiskupem, šlo o Aarona z Cluny (†1059).[1] Část historiků se domnívá, že opatství bylo založeno již dříve v Krakově, a Týnské opatství založil teprve syn Kazimíra I. Boleslav II. Smělý.

První hypotéza vzniku[editovat | editovat zdroj]

Dle díla Historia narodu polskiego Adama Naruszewicze z roku 1780[2], který interpretoval zápis dokumentu papežského legáta kardinála Egydia z Tuskula, který v Polsku pobýval v letech 11241125 a potvrdil svou listinu z roku 1105.[pozn. 1][3] Kdy na základě této listiny označil za fundátory kláštera krále Boleslava a královnu Juditu. Z toho odvodil, že by mohlo jít o prvního polského krále Boleslava I. Chrabrého (9671025)[pozn. 2] a jeho dodnes neznámou manželku. Latinský text poukazuje na královský původ obou manželů.[4] Tato hypotéza byla platná do konce 19. století.[5]

Dnešní badatelé ztotožňují Juditu, ze zmiňované listiny, s třetí manželkou knížete Vladislava I. Hermana (10421102), Juditou Marii Švábskou (10541105). Juditě Marii Švábské náležel královský titul po jejím prvním manželovi, uherském králi Šalamounovi I. (1052/10531087). Titíž badatelé označují krále Boleslava, dle listiny legáta Egydia, za Boleslava II. Smělého, který byl korunován roku 1076.[6]

Druhá hypotéza vzniku[editovat | editovat zdroj]

Dle Tadeusze Wojciechowského, který na základě listiny z roku 1105[3], vyslovil v roce 1904 vlastní interpretaci. Krále Boleslava považoval za Boleslava II. Smělého (10761079) a Juditu za jeho manželku. Fundaci datoval do 70. let 11. století[7] a tím i založení kláštera[8] a pokusil se tak upřesnit dobu založení kláštera. Dle předchozích bádání je zřejmé, že Judita (fundátorka) nebyla manželkou Boleslava II. Smělého. K tomuto omylu přivedla T. Wojciechowského listina z 26. května 1229, kde je zmínka označující královnu Juditu přímo za manželku Boleslava.[9]

Třetí hypotéza vzniku[editovat | editovat zdroj]

Nejmladší a nejuznávanější hypotézou o založení kláštera je výklad, který čerpá informace z letopisů[10] a polských kronik[11]. Podle těchto zdrojů byl fundátorem kláštera Kazimír I. Obnovitel (10161058) a to v roce 1044[12]. Gerard Labuda předložil důkaz, že první týnecký opat byl vysvěcen na krakovského biskupa roku 1046 a poté se stal i arcibiskupem[13]. Týnecký klášter tedy musel existovat již před rokem 1046.

Výstavba a rekonstrukce[editovat | editovat zdroj]

V druhé polovině 11. století bylo postaveno několik románských staveb: trojlodní chrám a několik klášterních budov. Ve středověku se Týnec nacházel v pohraničním území. Blízkost sídelního města Krakova činila z opatství předmět sporu, jako místo obrany. Přechod Visly, tedy brod na úpatí kopce měl velký význam z hlediska dopravy, ale také ekonomicko-fiskální.

V první polovině 13. století byl klášter obehnán obrannou hradební zdí. Tento obranný systém se však ukázal jako nedostatečný, protože v roce 1259 byl klášter poničen během tatarské invaze. V druhé polovině 13. století byl v opatství postaven knížecí hrad na půdorysu trojúhelníku s věží ze strany ke srázu k Visle.

V roce 1306 Gerlach de Culpen, švagr biskupa Jana Muskaty[14], oblehl, dobyl a vypálil panství spřízněné s Vladislavem I. Lokýtkem. Na počátku 14. století byl ve východním křídle kláštera postaven klenutý kapitulní dům.

V 15. století byly postaveny gotické terasy, které obklopovaly klášter. Nový gotický kostel, který byl vysvěcen v roce 1463 za opata Matěje Skawiny (polsky Maciej ze Skawiny). V 15. století patřili týnštští benediktinově k nejbohatším klášterům v Polském království, jak napsal Jan Długosz: "Benediktini z Týnce měli zboží, skládající se ze „sto vesnic a pěti měst.[15] Když v roce 1457 král Kazimír IV. Jagellonský (polsky Kazimierz IV Jagiellończyk) koupil knížectví Osvětimské a Zatorské, Tyniec ztratil svůj význam jako hraniční strážní místo. Z tohoto důvodu se v 16. století stala budova knížecího hradu majetkem kláštera a byla přeměněna na sídlo opata.

V letech 16181622 přestavěli benediktini gotický kostel do barokním slohu a v této podobě zůstal v podstatě nezměněn až do dnešní doby. Nový kostel byl vysvěcen 8. května 1622[16]. Součástí barokní přestavby byl i klášter. Klášter byl zničen válkami v polovině 17. století, ale brzy byl opět barokně přestavěn a rozšířen, vč. knihovny.

V 18. století byly na úpatí kláštera postaveny obranné zdi s věžemi, později modernizované baštami. Další událost ovlivnila zkázu klášterních budov, a to v letech 17711772, kdy byly přeměny k obraně barské konfederace, viz heslo Bar (Ukrajina), která byla obklíčena ruskými vojsky, které ostřelovaly klášter.

V souladu s dohodou s Apoštolským stolcem wschowskiého konkordátu z roku 1737, měli polští králové pravomoc jmenovat a odvolávat opaty.[17]

Další rekonstrukci provedl opat Florian Amand Janowski (17251801). V roce 1816 bylo opatství zlikvidováno rakouskými vojsky. V roce 1821 se kostel stal sídlem týnského biskupa Jiřího Tomáše Zieglera (17701852) (polsky Grzegorz Tomasz Ziegler). Tato diecéze byla v roce 1826 přesunuta do Tarnówa. Další ránu klášteru způsobil požár, který vznikl úderem blesku v roce 1831, a po kterém byl rekonstruován pouze kostel.[15] Po celé 19. století bylo opatství dosti zanedbané, kostel byl obnoven pouze pro diecézi a to za přičinění kardinála Jana Puzyny de Kosielsko (18421911).

Mniši se díky iniciativě belgického benedikta, Karola van Oosta[18], vrátili do Týnce po 123 letech a to dne 30. července 1939[19] a do roku 1947 přestavěli zchátralý komplex. Opatství bylo zcela obnoveno v roce 1968.

Dne 8. května 1991 založil otec Vladimír Zatorský (polsky Włodzimierz Zatorski) Benediktinské nakladatelství Tyniec[20]. Dne 14. ledna 2006, dekretem opata Bernarda Sawického (polsky Bernarda Sawického) vytvořili Benedicite, tedy samostatný ekonomický subjekt Tynského opatství. Následně začala poslední fáze rekonstrukce. Podnik "Benedicite" se zabývá mimo jiné prodejem výrobků pod značkou Benedictine Products[21]. V červenci 2008 byla obnovena tzv. Velká ruina (polsky Wielka Ruina) a byl založen Benediktýnský institut kultury pod názvem Aby se chránilo dobro (polsky Benedyktyński Instytut Kultury pod nazwą Aby chronić Dobro[22]).

19. srpna 2002 opatství navštívil papež Jan Pavel II.[23]

V areálu kláštera je: muzeum o historii opatství, penzion, restaurace, kavárna a obchod s klášterními výrobky. Opatství patří k benediktinskému Sboru zvěstování[24].

Seznam opatů do 18. století[editovat | editovat zdroj]

Opati jmenování papežem[editovat | editovat zdroj]

  • Aaron (asi od 1044/1046–1059)
  • Anchoras (okolo 1075)
  • Berninus (okolo 1075–1083)
  • Sieciech (Strzeszek) (1083–1095)
  • Gilbert (?–1106)
  • Beroldus (Bierołt) (?–1122)
  • Brun (?– 1139)
  • Prejectus (?–1151)
  • Gotmar (?–1167)
  • Hildebrand (1166–1167)
  • Herman (1167– 1177)
  • Miłowan (1177–1194)
  • Chwalibóg (1194–1212)
  • Michał (1213–?)
  • Lutfryd (1224–1244)
  • Jan (1244–1247)
  • Bolebor (1247–1259)
  • Wawrzyniec (1259 –1271)
  • Modliboż (1271–?)
  • Koźma (1273–1284)
  • Wojciech (1287–1293)
  • Maciej (1295–?)
  • Michał (1304–1336)
  • Bohusław (Bogusz) (1339–1343)
  • Henryk (1343–1350)
  • Jan ze Skawiny (1351–1374)
  • Wojciech (1374–1382)
  • Jan zvaný Janczo I., z Opatkowic (1382–1386)[25]
  • Mścisław z Lusławic (1386–1410)[26]
  • Mikołaj z Ratnaw (?)
  • Dziersław z Zalasu (1411–1420)[27]
  • Stanisław Rozkoszka, z Rozkochowa (1420–1435)[28]
  • Bogdał Drobotowic, z Jodłownika (1436–1452)
  • Maciej Skawinka, ze Skawiny (1452–1477)[29]
  • Andrzej Ożga, z Ruszczy (1477–1487)
  • Jan Sułowski, z Sułowa (1487–1497)
  • Jan Piotrowski, z Piotrowic (1497–1512)
  • Stanisław Baranowski, z Baranowa (1512–1526)
  • Andzej Gniady, z Zabierzowa (1526–1541)[30]
  • Wincenty Baranowski, z Baranowa (1542–1558)
  • Jan Łowczowski (1558–1568)[31]
  • Hieronim Krzyżanowski (1568–1573)
  • Andrzej Brzechwa (1573–1593)

Opati jmenovaní polským králem[editovat | editovat zdroj]

  • Mikołaj Mielecki (1593–1604)[32]
  • Stanisław Sułowski (1604–1618)
  • Stanisław Łubieński (1618–1627)
  • Henryk Firlej (1628–1653)[33]
  • Kalor Ferdynand Waza (1635–1641)
  • Piotr Gembicki (1641–1643)
  • Jan Karol Konopacki (1643)[34]
  • Andrzej Leszczyński (1644–1646)[35]
  • Stanisław Pstrokoński (1646–1657)[36]
  • Maciej Poniatowski (1657–1660)
  • Hieronim Augustyn Lubomirski (1660–1685)[37]
  • Józef Lubomirski (1685–1709)
  • Stanisław Szembek (1709–1721)[38]
  • Teodor Potocki (1723–1738)[39]
  • Krzysztof Szembek (1739–1743)[40]

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Klášterní kostel – trojlodní chrám s gotickým presbytářem a barokní lodí.[editovat | editovat zdroj]

Klášterní budovy[editovat | editovat zdroj]

Historická studna z roku 1620 uprostřed nádvoří.

Dvě klášterní brány.

Renesanční zahrada

Obranná zeď s baštami.

Exteriéry opatství byly použity ve filmu Ohněm a mečem (polsky Ogniem i mieczem), režiséra Jiřího Hoffmana (polsky Jerzy Hoffman), jako pohled na dobyté ukrajinské město Bar.

Poblíž kláštera, na břehu Visly, je zastávka lodní dopravy[pozn. 3] (linka č.2, GPS 50.020124, 19.80154), která zajišťuje dopravu do centra města Krakov.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. V archivním dědictví "padělků" v klášteře Tyniec patří mezi první, a to vzhledem k nedostatku formálních zdrojů, listina papežského legáta Idziho (Egydius z Tuskuly), který v letech 11231125, za doby papeže Kaliksta II (11191124) pobýval v Maďarsku a Polsku a teprve pak v průběhu roku 1124 vydal listinu, která je datována rokem 1105. Tento časový defekt způsobil, že někteří výzkumníci usoudili, že legátův akt zápisu byl padělek. na základě toho byl zařazen mezi možné padělky, a to především ne dle formálního základu, ale věcného. Legát tímto nenahradil základní dokument, ale omezil se na vyjmenování, tedy výpis všech klášterních majetků, které měl klášter držet před rokem 1124, a také zveřejnil skutečnost, že tehdejší krakovský biskup Radosta (11181142) dal desátky z církve do klášterního majetku. Tento akt se uskutečnil za přítomnosti tehdy panujícího knížete Boleslava III. Křivoústého. Dle: Gerard Labuda, Szkice historyczne XI wieku. Początki klasztoru benedyktynów w Tyńcu, kapitola 1.1.
  2. Polský kníže 992–1025, český vládce 1003–1004, polský král duben – 17. červen 1025.
  3. Wikipedia (PL): Tramwaj wodny w Krakowie

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. LABUDA Gerard: Kto i kiedy ufundował klasztor w Tyńcu?, s. 34.
  2. Komentáře LABUDA, Gerard: Kto i kiedy ufundował klasztor w Tyńcu?, s. 23-24.
  3. a b Opis listiny z roku 1105, konfirmace listiny z let 1124–1125 není k dispozici. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., s. 7.
  4. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., č.I, s. 1.: „... que omnia eidem ecclesie a Boleslao rege et Juditha regina concessa esse ...
  5. Roku 1889 ve svém pojednání o listině kardinála Egydia souhlasí Franciszek Piekosiński s fundací Bolesava Chrabrého. LABUDA, Gerard: Kto i kiedy ufundował klasztor w Tyńcu?, s. 24; Srov. KĘTRZYŃSKI, Wojciech. (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., s. V; Kętrzyński klade fundaci dokonce do let 986988, do období vlády knížete Měńka I.
  6. MELICHAR, Václav: Dějiny Polska. Praha 1975, s. 52.
  7. WOJCIECHOWSKI, Tadeusz: Szkice historyczne jedenastego wieku. Kraków 1904., s. 122.
  8. WOJCIECHOWSKI, Tadeusz: Szkice historyczne jedenastego wieku. Kraków 1904., s. 122.
  9. KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., č. XIb, s. 24.: "...quam clarae memoriae Boleslaus rex Poloniae at Judith regina uxor eius vestri monasterii fundatores concesserunt...
  10. Přepis originálního letopisu z roku 1253. Uchován v Archivu katedrální knihovny v Krakově.; LABUDA, Gerard:: Kto i kiedy ufundował klasztor w Tyńcu?, s. 27.
  11. Kronika wielkopolska. Warszawa 1965, s. 125; DŁUGOSZ, J.: Roczniki, czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego. Ks. III – IV. Warszawa 1969, s. 125.
  12. DŁUGOSZ, J.: Roczniki, czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego. Ks. III, s. 51-54; srovnání s Kronika wielkopolska. Warszawa 1965, s. 125.
  13. LABUDA, Gerard: Kto i kiedy ufundował klasztor w Tyńcu?, s. 34.
  14. Pietras, Tomasz: W kwestii pochodzenia biskupa krakowskiego Jana Muskaty
  15. a b Marek Robak: Tyniec: opactwo benedyktynów, dziedzictwo.ekai.pl (pol.).
  16. Via Benedictina – Historia opactwa w Tyńcu, www.viabenedictina.eu (pol.).
  17. Historia Kościoła w Polsce, t. 1, cz. 2, Poznań – Warszawa 1974, s. 430.
  18. Br. Michał T. Gronowski OSB: 70-lecie odnowy Tyńca. „Spotkania z Zabytkami”, 09/2009.
  19. Uroczysta instalacja oo. Benedyktynów w Tyńcu, „Gazeta Lwowska”, Nr 171, 1 sierpnia 1939, s. 3.
  20. TYNIEC Wydawnictwo Benedyktynów
  21. Aneta Żurek: Weekendowe spacery – Opactwo Benedyktynów w Tyńcu. Gazeta Krakowska, 29 stycznia 2017.
  22. Fundacja Chronić dobro – Benedyktyński Instytut Kultury [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (polsky) 
  23. Papież w Ojczyźnie. fakty.interia.pl [online]. [cit. 2019-03-25]. Dostupné online. (polsky) 
  24. DEON.PL. Polak nowym opatem prezesem benedyktyńskiej Kongregacji Zwiastowania. To szczególna funkcja. DEON.pl [online]. [cit. 2019-03-25]. Dostupné online. (polsky) 
  25. PIEKOSISKI, Franciszek. Rycerstwo polskie wiek?w rednich. [s.l.]: Рипол Классик 805 s. Dostupné online. ISBN 9785881265243. (polsky) Google-Books-ID: vskSAwAAQBAJ. 
  26. Mścisław - opat tyniecki h. Gierałt - Ciecierza - Ośmioróg. geni_family_tree [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (česky) 
  27. opat tyniecki Dziersław z Zalasu h. Topór. geni_family_tree [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (česky) 
  28. Stanisław zwany Rozkoszka h. Jastrzębiec. www.ipsb.nina.gov.pl [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (polsky) 
  29. SKAWINKA MACIEJ : Skawińskie Centrum Wolontariatu [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (polsky) 
  30. Opactwo – Historia – Komenda i jej przezwyciężenie (wiek XVII do XVIII) – Opactwo Benedyktynów w Tyńcu [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (polsky) 
  31. NIESIECKI, Kaspar. Herbarz Polski ... powiekszony dodatkami z pozniejszych autorow, rekopismow, dowodow urzedowych i wydany przez Jana Nep. Bobrowicza. (Polnisches Wappenbuch, vermehrt mit Zugaben aus späteren Schriftstellern, Handschriften, amtlichen Urkunden.). [s.l.]: Nakladem i drukiem Breitkopfa i Haertela 600 s. Dostupné online. (polsky) Google-Books-ID: XuueQmDah84C. 
  32. Mikołaj Mielecki h.Gryf. www.ipsb.nina.gov.pl [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-01-11. (polsky) 
  33. Henryk Firlej. geni_family_tree [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (česky) 
  34. Jan Karol Konopacki. Encyklopedia Warmii i Mazur [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. (polsky) 
  35. Andrzej Leszczyński • Prymas Polski. prymaspolski.pl [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. 
  36. Bishop Stanisław Pstrokoński [Catholic-Hierarchy]. www.catholic-hierarchy.org [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. 
  37. Lubomirski Hieronim Augustyn (ok. 1647-1706). www.wilanow-palac.pl [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. 
  38. Stanisław Szembek • Prymas Polski. prymaspolski.pl [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. 
  39. Teodor Potocki. www.wladcy.myslenice.net.pl [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. 
  40. Krzysztof Szembek • Prymas Polski. prymaspolski.pl [online]. [cit. 2019-03-26]. Dostupné online. 

Literatura[editovat | editovat zdroj]

(základní)

  • DŁUGOSZ, Jan: Roczniki, czyli kroniki sławnego Królestwa Polskiego. Lib. III – IV. Warszawa 1969.
  • KĘTRZYŃSKI, Wojciech (ed.): Kodeks dyplomatyczny klasztoru tynieckiego. Tom. I., Lwow 1875.
  • Kronika wielkopolska. Warszawa 1965.
  • LABUDA, Gerard: Najstarze klasztory w Polsce (Skice historyczne jedenastego wieku). In: OLCZAK, Jerzy: Z badań nad dziejami klasztorów w Polsce. Toruń 1995, s. 10-54.
  • MELICHAR, Václav: Dějiny Polska. Praha 1975.
  • WOJCIECHOWSKI, Tadeusz: Szkice historyczne jedenastego wieku. Kraków 1904.

(doplňková)

  • Kamińska Monika: Aktualny stan badań i nowe koncepcje interpretacyjne romańskiego Tyńca, [w:] M. Bochenek (red.), Kraków romański: materiały sesji naukowej odbytej 13 kwietnia 2013 roku w Krakowie, Kraków (Towarzystwo Miłośników Historii i Zabytków Krakowa, Muzeum Historyczne Miasta Krakowa), 2014, s. 137–168
  • KNABIT, Leon – STAN, Wojciech: Benedyktyni tynieccy. Kraków 2006.
  • Leńczyk Gabriel, Wyniki dotychczasowych badań na Tyńcu, pow. Kraków, Materiały Starożytne 1, 1956, s. 7–49
  • SCZYGIELSKI, Stanisław: Tinecia seu Historia monasterii Tinecensis Ordinis snacti Benedicti. Cracoviae 1668.
  • SCZANIECKI, Paweł: Katalog opatów tynieckich. Kraków 1978.
  • Woźny Marzena, Milenijne Badania Gabriela Leńczyka w Tyńcu, [w:] Od Bachórza do Światowida ze Zbrucza.Tworzenie się słowiańskiej Europy w ujęciu źródłoznawczym.Księga jubileuszowa Profesora Michała Parczewskiego; B. Chudzińska, M. Wojenka, M. Wołoszyn (red.), Kraków – Rzeszów 2016, s. 773–781
  • ŻUROWSKA, Klementyna: Benedyktyni Tynieccy w średniowieczu. Materiały z sesji naukowej Wawel – Tyniec 13-15 października 1994. Kraków 1995.
  • ŻUROWSKA, Klementyna: Tyniec. Sztuka i kultura benedyktynów od wieku XI do XVIII. Katalog wystawy w zamku królewskim na Wawelu paźdernik – grudzień 1994. Kraków 1994.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]