Bavorov (Polsko)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Tento článek je o měste v polském Slezsku. O stejnojmenném městě v jižních Čechách pojednává článek Bavorov.
Bavorov
Baborów
Náměstí v Bavorově
Náměstí v Bavorově
Bavorov – znak
znak
Poloha
Souřadnice
Stát PolskoPolsko Polsko
vojvodství Opolské
okres Hlubčice
Bavorov
Bavorov
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha 11,73 km²
Počet obyvatel 2 920
Hustota zalidnění 248,93 obyv./km²
Etnické složení Poláci, Slezané a další
Náboženské složení římští katolíci a další
Správa
Starosta Tomasz Krupa
Oficiální web www.baborow.pl
Telefonní předvolba +48 77
PSČ 48-120
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Kostel svatého Josefa

Bavorov[1][2][3][4] (polsky Baborów, německy Bauerwitz) je město v jižním Polsku v Opolském vojvodství v okrese Hlubčice, sídlo gminy Bavorov. Leží na historickém území Horního Slezska (byť původně bylo součástí Moravy) na řece Cině a z geomorfologického hlediska se rozkládá na Opavské pahokartině. V prosinci 2019 čítalo 2 920 obyvatel.[5]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Pravděpodobným zakladatelem městečka byl Bavor II., představitel českého šlechtického rodu Bavorů ze Strakonic. První písemná zmínka pochází z roku 1296. Patřilo Opavskému knížectví, které se roku 1318 odtrhlo od Moravy jako samostatné léno Koruny české a nejpozději od konce 15. století bylo považováno za součást Slezska. Nadále však Bavorov až do roku 1972 spadal pod olomouckou diecézi, což napomáhalo udržení kulturních vztahů s Moravou a kontaktu s českým jazykem.

V roce 1340 prodal tehdejší majitel Jindřich z Kravař a Plumlova bavorovské panství včetně Sulkova, Červenkova a Děhylova konventu dominikánek z Ratiboře. Patřilo jim až do sekularizace v roce 1810. Po rozdělení Opavského knížectví roku 1377 se Bavorov stal součástí Krnovska. V roce 1575 ztratil trhové právo, které mu bylo obnoveno za vlády císaře Karla VI. v roce 1718.

Po první slezské válce byl Bavorov spolu s většinou Slezska připojen k Pruskému království. Spadal pod okres Hlubčice ve vládním obvodu Opolí v provincii Slezsko, později v provincii Horní Slezsko. Výstavba železniční tratě RatibořHlubčice v roce 1856 a následně Bavorov – Kozlí (1908) a Bavorov – Opava (1909) přispěla k rozvoji průmyslu. Vznikla cukrárna, cementárna, tři cihelny, dva parní mlýny, sladovna, mlékárna a továrna na výrobu kachlí. Roku 1928 byla připojena obec Jaronov (Jaroniów, Jernau) ležící na protějším břehu Ciny. S ní přesáhl počet obyvatel Bavorova v roce 1939 čtyři a půl tisíce.

Po první světové válce si Československo nárokovalo oblast Hlubčicka a Ratibořska včetně Bavorova s odvoláním na historické a etnické argumenty. Pojednává o tom osmé memorandum Edvarda Beneše pro pařížskou mírovou konferenci.[6] Československý stát získal však pouze jižní část ratibořského okresu odteď známou jako Hlučínsko. Otázka včlenění města do Československa vyvstala opět po druhé světové válce, ale mocnosti rozhodly o přiřčení celého před válkou německého Slezska socialistickému Polsku.

Polské období v dějinách Bavorova se pojí s ekonomickou stagnaci. Městečko na okraji Opolského vojvodství ztratilo svůj průmyslový význam a v 90.  letech byl postupně zrušen provoz na všech železničních tratích, které se v Bavorově křižovaly. Počet obyvatel dosahuje pouze 60 % stavu z roku 1939.

Jazyk[editovat | editovat zdroj]

Bavorov byl nejsevernějším místem ve Slezsku, kde se používalo nářečí lašského typu. Spolu s Jaronovem tvořil jazykový ostrov na rozhraní mezi územím lechické slezštiny („vasrpolštiny“) na severu a německojazyčnými obcemi na jihu, vzdálený zhruba deset kilometrů od souvislého pásu lašského osídlení, který začínal Chrastilovem a Velkými Petrovicemi. Místní o sobě říkali, že jsou Moravci, a svůj jazyk označovali za moravský. Do roku 1870 byl Bavorov čistě lašským/moravským městečkem, v kostele se kázalo česky a na lidové škole se používaly učebnice z Moravy.

V následujících desetiletích se většina obyvatel poněmčila, zčásti kvůli přirozenému obratu k dominantní kultuře v období industrializace, zčásti v důsledku asimilační politiky pruského státu. Poslední česká bohoslužba se konala v roce 1922 a jazykovědec Felix Steuer odhadoval v roce 1937 počet aktivních uživatelů lašského nářečí na pouhých 170 z 4 335 obyvatel Bavorova.

Po druhé světové válce byla většina původních obyvatel odsunuta spolu s Němci nebo emigrovala. Ostatní se jazykově asimilovali s okolními Slezany a polskými přistěhovalci.

Památky[editovat | editovat zdroj]

  • dřevěný barokní kostel svatého Josefa z roku 1702;
  • farní kostel Narození Panny Marie přestavěný do nynější novobarokní podoby v roce 1922;
  • radnice z 19. století;

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOWALSKI, Mariusz. Morawianie (Morawcy) w Polsce. Studia z Geografii Politycznej i Historycznej 5 (2016) [online]. Uniwersytet Łódzki, 2016. Dostupné online. 
  • Dziedzictwo językowe Rzeczpospolitej (Jazykové dědictví Polska): Gwary laskie (Lašská nářečí), 2020.
  • CIMAŁA, Bogdan; SENFT, Stanisław. Baborów 1296-1996: Dzieje miasta i gminy. Opole: Instytut Śląski, 1996. 

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]